Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 7. 2019

Mk 10,13-16: Žehnání dětem

Přítomní rodiče, kteří tam byli i se svými malými dětmi, žádali, aby se jejich děti mohly aspoň dotknout Pána Ježíše, podobně jako se ho dotýkali nejrůznější nemocní a jinak postižení. Ti rodiče zjevně věřili, že podobně jako nemocní jsou pouhým dotykem Ježíšovým uzdravováni a posedlí osvobozováni, tak i děti budou skrze Ježíšův dotyk naplněny vším požehnáním a milostí. Pán Ježíš pro ně ale měl mnohem víc než pouhý dotyk. Bere je na ruce, klade na ně ruce a žehná jim. Jakou radostí asi byly naplněny matky těchto dětí? Jakou lásku pocítili k Ježíši tak vlídnému a dobrotivému sami ty děti? Ježíš to tak konal i proto, aby ukázal, že je třeba děti vést k Bohu hned od malička, aby byly co nejdříve zrozeny nejen tělesně, ale i pro nový život v nebesích. Heretici, kteří odmítají křest dětí, odmítají tak ty, které Pán Ježíš objímá a o nichž říká: „Kdo nepřijme království Boží jako dítě, vůbec do něj nevejde.“ (v. 15). Dětská mysl je tedy podmínkou spásy. A tato dětská mysl spočívá v nepřítomnosti pýchy, ctižádosti, nečistoty a vůbec všech nectností. Také k této dětské mysli patří učenlivost a ochota i horlivost ke všemu dobrému, což je ale u dětí jaksi samovolné, a proto to není spojeno s vědomím zásluh nýbrž s přirozenou skromností. V životě člověka obdařeného takovou povahou má milost Boží velké pole působnosti. A jak říká sv. Jan Zlatoústý, v prostotě ducha spočívá pravá filosofie, která oblažuje anděly v nebi. A svatý král David říká v Ž 130,1: „Mé srdce se nevypíná, nepozvedají se mé oči, neženu se za věcmi pro mě nedostižnými. Nýbrž uklidnil a utišil jsem svou duši tak jako dítě na matčině klíně.“