Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mk 6,30-44 – Nasycení pěti tisíců pěti chleby

Marek nazývá dvanáct učedníků jen jedenkrát apoštoly, a to na tomto místě. Apoštol znamená Kristův vyslanec. Proto také užívá sv. Marek tohoto titulu právě ve chvíli, když se apoštolové vrátili ze své první misie, na kterou je Pán posla. Po splnění svého úkolu se vracení k Ježíšovi, aby mu podali zprávu o všem, co činili a učili. Jak sladké a spasitelné je si po práci odpočinout u nohou Ježíšových. Tu touhu pociťuje ten, kdo svou práci koná pro Pána. Ježíš chtěl apoštolům toto odpočinutí v Jeho společnosti dopřát. „Odjeli tedy lodí na pusté místo, aby byli sami.“ (v. 32). Zástupy lidu však se na tuto jejich potřebu neohlížely. Každý chtěl být s Ježíšem. To pusté místo, na němž nebyla možnost se nasytit, je obrazem tohoto světa. Pokud by na toto pusté místo Ježíš nepřišel, zástupy by se tam nemohly nasytit ani duchovně ani tělesně. Ježíš však poušť tohoto světa proměňuje v rajskou zahradu. Když Pán vystoupil z lodě a uviděl ten zástup, který se tam seběhnul pěšky, „bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem.“ (v. 34). Svým vyučováním jim Pán Ježíš chtěl poskytnout duchovní potravu, která by mohla nasytit jejich zbídačené duše. A když se den skláněl k večeru, chtěl je nasytit i tělesně, aby poznali, že On je skutečně Pánem nebe i země, všeho tvorstva, Pánem každého ducha i každého těla. Ježíš však chtěl, aby i při tomto tělesném nasycení posluhovali lidu jeho apoštolové. Nedávno je poslal kázat slovo Boží. Teď jim zase přikazuje, aby sloužili tělesným potřebám Ježíšových posluchačů. Říká jim: „Dejte vy jim jíst“. Tím také ukázal, že ani materiální zabezpečení lidu nemá být pastýřům církve lhostejné, protože i to má velký vliv na jejich mravy. Také chtěl, aby apoštolové i v této věci pocítili svou nemohoucnost. Odhadli, že kdyby měli nakoupit chleba tolik, aby se na každého aspoň něco dostalo, museli by za to dát nejmíň 200 denárů (v. 36). Ježíš nereaguje na jejich propočet, ale posílá je, aby zjistili, kolik mají s sebou chlebů. Chtěl po nich, aby udělali něco naprosto nelogického, co vypadalo jako hloupost a nesmysl. Věděli přece, že mají chleby sotva pro sebe, a bylo tedy jasné, že to nemůže stačit pro několikatisícový zástup. Učedníci však poslechli a hlásili: „Pět a dvě ryby.“ (v. 37). To je dohromady sedm, a někteří vykladači v tom vidí sedm svátostí, které jsou naším duchovním pokrmem. Pán těmto pěti chlebům a dvěma rybám propůjčil takovou sílu, aby nasytili celý ten zástup. Také jeho milost ukrytá v sedmeru svátostí, je nevyčerpatelným zdrojem, a Pán nám ji rozdává skrze apoštoly. Ježíš pak učedníkům přikázal, „aby všecky rozsadili po skupinách na zelený trávník.“ (v. 39). Tím rozdělováním do skupin Ježíš sledoval jednak to, aby učedníci mohli všechny spočítat a tím nabýt jistotu, kolik lidí Pán těmi pěti chleby nasytil. Lidé se také v těch skupinách při jídle mohli vzájemně sblížit a při osobních rozhovorech o tom, co slyšeli a jaký dojem to na ně udělalo, se mohla posílit jejich víra. Ale lidé a možná i učedníci vnímali to rozdělení do skupin z jiného pohledu: „I rozložili se oddíl za oddílem stokrát po padesáti.“ (v. 40). Mnozí přítomní to možná vnímali, jako by tu už vznikala nějaká Ježíšova armáda. To je zřejmé z toho, že učedníci počítali jen muže (v. 44). Ježíš jistě věděl, že je takové myšlenky budou napadat. Nechal je chvilku v tom dojmu. Ba více, rozmnožením pokrmu jim ukázal, že by skutečně měl na to si svou armádu postavit. A pak jim hned dokázal, že něco takového není v jeho plánech. Když Pán vzal těch pět chlebů a dvě ryby, „vzhlédl k nebi, dobrořečil, lámal chleby a dával učedníkům, aby jim předkládali.“ To Ježíšovo dobrořečení byla modlitba podobná té, kterou konal před každým jídlem. Bylo to ale zároveň i požehnání, a právě tím požehnáním propůjčil Pán těm pěti chlebům a dvěma rybičkám moc nasytit celý ten zástup. Toto požehnání se podobalo požehnání pronesenému na počátku světa nad celým stvořením. Sv. Augustin připomíná, že Bůh svou mocí neustále rozmnožuje chléb i jiný pokrm – semena pšenice jsou zasévána do země, rostou a jejich množství se zázračně rozmnožuje. Také ryby a jiní tvorové, které nám Hospodin dal za pokrm, se na zemi stále množí, protože jejich Stvořitel jim dal takový příkaz. Zde však Pán Ježíš, který sám propůjčuje půdě sílu k vzrůstu obilí, rozmnožil chléb i bez toho, aby byl nejdřív zaset do půdy. On, který živí všechno tvorstvo v pravý čas a dává mu vzrůst a množit se, rozmnožil ty dvě ryby neobvyklým způsobem. „A jedli všichni a nasytili se.“ (v. 42). Kdo se sytí posloucháním slova Božího, ten má pak dostatek i všeho jiného, co je pro život potřeba. Kdo nechce přijít k Ježíšovi, tomu nebude stačit a neuspokojí ho ani, kdyby měl celý svět. „A ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb.“ (v. 44). Když Ježíš učedníkům přikázal pokrm, který si vzali na cestu, dát lidem, mohlo je jistě napadnout: „a co budeme jíst na zpáteční cestě?“. Když ale tuto myšlenku odehnali a dali vše, co měli, k dispozici Ježíšovi, dostalo se jim všeho v hojnosti. Hlavní důvod, proč Ježíš při tom rozmnožení pokrmů rozmnožil tolik, že ještě zůstalo, bylo ale, aby si učedníci tento zázrak mohli doslova nahmatat.