Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mk 6,45-56 – Ježíš kráčí po vodě a uzdravuje všechny dotknuvší se jej

V minulém úryvku jsme byli svědky zázračného nasycení pětitisícového zástupu. Ježíš „hned na to přiměl své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh k Betsaidě než on propustí zástup.“ (v. 45). Ježíš to udělal, protože nechtěl, aby učedníci zůstali se zástupem, který byl fascinován tím velikým zázrakem. Lidé se skutečně chystali provolat Ho králem a mysleli, že teď se Ježíš ukáže jako očekávaný Mesiáš, který osvobodí národ od římských okupantů. Apoštolové měli stejnou představu, a jakmile by zjistili, že dav tak smýšlí, chtěli by ji realizovat. Proto je Ježíš ani nenechal pořádně si uvědomit, co se právě stalo, a hned je přinutil vstoupit na loď a odrazit od břehu. Sám zůstal se zástupem. V evangeliích není žádná zpráva o tom, jak ten zástup rozpustil. To proto, že tam s Ježíšem nikdo z učedníků nezůstal. Pokud by tam někdo z nich zůstal, byla by v následujících verších zpráva o tom, jestli také s Ježíšem přešel moře pěšky, nebo jak se dostal na druhý břeh. Nic takového ale v evangeliu nečteme. Zůstává tedy tajemstvím, co se na místě rozmnožení chlebů dělo potom, co apoštolové odjeli. Ocitli se na lodi sami, bez Ježíše. Kde není Ježíš, tam nastává noc, bouře, nepokoj a zmatek. To se tehdy přihodilo i učedníkům. Pán je nechal chvíli samotné, aby znovu okusili svou slabost, a stejně to mnohokrát dělá i v životě každého z nás. Neopustil je ale zcela. Když se noc blížila ke konci, a když už jim síly docházely, protože „vítr vál proti nim“; Ježíš se náhle a naprosto neočekávaným způsobem znovu ukázal: kráčel k nim před svítáním po moři a dělal jako by „chtěl jít dál kolem nich“. (v. 48). Je-li nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší. Když je nám Ježíš vzdálen, bouře v našem životě trvá. Když už je i na blízku, ale my ho ještě nevidíme, naše mysl se stále zmítá ve vlnách. Tak to bylo i tehdy, když učedníci už viděli Ježíše, ale nechápali, že je to on. Křičeli hrůzou „v domnění, že je to přízrak“ (v. 49). Až když vstoupil k nim na loď, utišila se bouřka (v. 50). Proč si mysleli, že je to přízrak? Protože nepočítali s tím, že by Ježíš mohl chodit po vodě. A proč s něčím takovým nepočítali? Protože nepochopili, jak to bylo s těmi chleby (v. 52). Jejich mysl byla zatvrzelá, a proto nebyli schopni si připustit, že jsou ve společnosti všemohoucího Boha, který je absolutním Pánem přírody. A proto, že jejich mysl nebyla přístupná pochopit či přijmout vyšší ponětí o Kristu, museli se při setkání s Jeho Božskou mocí tak zděsit. Sv. Marek vynechává zmínku o tom, že i apoštol Petr nějakou chvíli chodil spolu s Ježíšem po moři. Z toho vidíme, že Petr, podle jehož kázání Marek psal, tento detail záměrně vynechával, aby si o něm lidé zbytečně neutvářeli příliš vznešené představy. Ale čteme o tom u Mt 14,30.

Pak s lodí přistáli u Genezaretu a „jakmile vystoupili z lodi, hned ho lidé poznali, zběhali celou tu krajinu a začali nosit na nosítkách nemocné na každé místo, kde slyšeli, že jest.“ (v. 54-55). Horlivost těch lidí je nám příkladem, že i my, potom co jsme od Ježíše zakusili pomoc a dobrodiní odpuštění hříchů, máme k němu přivádět druhé, aby i oni byli spaseni. Přinášeli k Ježíšovi nemocné na nosítkách, a jak se dalo (v. 55), ale také On sám „vcházel do vesnic a dvorců“ (v. 56), čímž ukazoval, že Bůh vychází vstříc tomu, kdo začíná konat pokání. Ta Ježíšova dobrota a obětavost, s jakou sloužil nemocným, i mimořádné působení Jeho moci k uzdravování, probudili v národě všeobecné pohnutí a nadšení: „kladly nemocné na tržiště a prosili ho, aby se směli dotknout byť jen třásně jeho roucha. A kdo se ho dotkli, byli uzdraveni.“ (v. 56). To všeobecné nadšení lidu pro Ježíše budilo však neobyčejnou závist farizejů, kteří už vymýšleli způsob, jak by toto lidové probuzení víry účinně uhasili, což vidíme hned v následující kapitole.