Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mk 6,7-13 – Rozeslání apoštolů

Ježíš k sobě zavolal svých dvanáct a počal je posílat dva a dva. Rozesílal je takto několikrát, aby mu připravili cestu, posloužili nejnutnějším duchovním potřebám lidu a sami se tím připravili na své budoucí poslání. Zde je počátek poslání čili apoštolství, které Pán svým dvanácti dal jako doživotní úkol. Skrze jejich nástupce pak toto poslání trvá v církvi až do Kristova druhého příchodu. Posílá je po dvou, aby lidé slyšeli svědectví o Pánu Ježíši z úst dvou svědků (viz Mt 18,16), aby jeden druhého posilovali a podporovali, protože, když i jeden padne, druhý ho pozdvihne (Sir .....), a aby se učili vzájemné jednotě ve smýšlení i konání, která má v církvi panovat. Všem apoštolům byla dána moc nad zlými duchy, tedy i Jidášovi. Jemu to ale nepomohlo, protože dal zlému duchu prostor ve svém vlastním srdci. U Mt 10,10 a Lk 9,2 je apoštolům zakázáno nosit s sebou hůl, zatím co u Marka je dovolena. V každém případě je jim zakázáno brát s sebou na cestu zbytečnosti. To platí i o opáncích. Apoštolové se nemají obtěžkávat žádnými věcmi, které by jim bránily v jejich poslání, dokonce „ani peníze do opasku“ (v. 8). Tyto slova Pána Ježíše není vždy třeba brát doslovně. Nechtěl apoštolům zakázat, kdykoli s sebou na cestu brát peníze na uhrazení svých potřeb, ale v tomto konkrétním případě se měli učit úplné důvěře a vyzkoušet si, že Bůh se o ně postará. Takovou zkušenost měl např. i sv. František z Assisi. Někteří vykladatelé dělají rozdíl mezi sandály a střevíci...

Sv. Marek formuluje věty dramatickým způsobem. Např. v. 9 aby šli jen v sandálech, zní doslovně nýbrž se zapnutými sandály. To budí dojem připravenosti na cestu jako při vojenské pohotovosti. A slova „nebrali si dvoje šaty“ znějí doslovněji: „aby si neoblékli dvojí suknici“, čímž Marek vyjadřuje, že tlumočí Ježíšova slova, která apoštolům řekl tehdy v tom konkrétním případě. To neznamená, že by to neplatilo i všeobecně. Platí to tak, že apoštolové mají i nadále konat podle té zkušenosti víry, které se jim dostalo, když tehdy Ježíše poslechli na slovo. Slova Páně ve v. 10: „když přijdete někam do domu, tam zůstávejte, dokud z těch míst neodejdete“, mají asi takoví význam, aby apoštolové byli spokojeni s pohostinstvím, kterého se jim dostane, a nevyhledávali či si nevybírali nějaké lepší. Když je někde nepřijmou, mají si setřást prach ze svých nohou na svědectví proti nim. Nemají se tedy nijak mstít ani na ty nevděčné svolávat Boží tresty či jim zlořečit. Mají pouze gestem setřesení prachu s nohou dát najevo, že s lidmi bezbožnými odporujícími Božímu slovu nechtějí mít nic společného. I tím budou svědčit o pravdivosti a závažnosti evangelia, které hlásají. A tak apoštolové „vyšli a volali k pokání“ (v. 12). Začátek jejich kázání byl stejný jako u samotného Pána i u jeho předchůdce Jana Křtitele (por. Mt 3,2; 4,17; Mk 1,4). Slova „potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je“ se nacházejí pouze u sv. Marka, Matouš ani Lukáš je neuvádí. Exegeti se hojně dohadovali o významu tohoto mazání olejem. Jedni tvrdili, že už šlo o svátost pomazání nemocných. Druzí namítají, že nemohlo jít o svátost, protože apoštolové byli ustanoveni kněžími a biskupy až při poslední večeři a hlavně, pokud by šlo o svátost, pak by byla udělována těm, kdo ještě nebyli pokřtěni. Podle Tridentského koncilu byla svátost pomazání nemocných u Marka jenom nastíněna a naznačena; přikázána a ohlášena byla pak až u Jak 5,14. Řešit tuto otázku nemá velký význam. Apoštolové prostě konali to, co jim přikázal Pán a jistě se přitom nezabývali otázkou, jestli pomazání, která právě udělují je svátostné. Podstatné bylo, že to bylo pomazání udělované z pověření Kristova a že skrze ně působila Jeho uzdravující moc. Je přeci řečeno nejen, že nemocné potírali olejem, ale i to že je uzdravovali. Protože šlo o počáteční ohlašování evangelia, je pochopitelné, že pomazání působilo spíš uzdravení těla, které u uzdravených i u svědků těchto zázraků mělo teprve vzbudit spasitelnou víru ve jméno Pána Ježíše Krista, aby tato víra pak vedla i k uzdravení jejich duší. Svátostné pomazání nemocných se naopak uděluje věřícím křesťanům, proto aby byli uzdraveni na těle i na duši a aby byli připraveni k věčnému životu. Tyto mnohé zázraky konané i skrze Ježíšovy apoštoly rozhlásily Ježíšovo jméno po celém kraji, až se zvěst o něm dostala i ke dvoru Heroda, jak o tom sv. Marek mluví v následujícím verši.