Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mk 7,1-23: Farizejské omývání

V tomto úryvku vidíme, jaký mravní úpadek panoval v lidu Božím. V podstatě vůbec nedbali o vnitřní posvěcení a soustředili se jen na vnější obřady, až do té míry, že svá lidská podání povýšili nad Boží zákon. Tak dospěli do stavu, kdy těmi lidskými zákony už rušili zákony Boží, a Pán Ježíš jim to jasně vytkl. Jejich mravní zvrhlost se projevila tím, že oni, učitelé zákona, kteří by první měli v Krista uvěřit a vést k němu lid, naopak proti němu brojili a číhali na každou záminku, pod kterou by na něj mohli zaútočit a poštvat proti němu i lid anebo ho aspoň odradit od tak horlivého nadšení pro Ježíše. Bylo to už podruhé, co za Ježíšem přišli farizeové a zákoníci z Jeruzaléma. Byli zde už s jasným cílem, najít na Ježíše něco, co by mohli použít pro žalobu proti němu. Mnozí farizeové a zákoníci byli roztroušeni i mimo Jeruzaléma, ti ale zřejmě nebyli natolik uvědomělý ve vykonávání domnělých národních zájmů, aby systematicky usilovali o likvidaci Krista. Prvním cílem jeruzalémských zákoníků bylo narušit a rozprášit tu velikou úctu, které se Pán Ježíš těšil u obyčejných lidí. Tohoto úkolu se už z pověření jeruzalémských intrikánů zhostila i celá síť zákoníků a farizejů působících po městech a městečkách mimo Jeruzalém. A tito farizeové uviděli některé z jeho učedníků „jak jedí znesvěcujícíma, to jest neumytýma rukama“ (v. 2). V řeckém textu není doslova „znesvěcujícíma“, ale „obecnými“, což byl termín, kterým farizejové označovali ruce, které nebyly umyty podle speciálních obřadů praktikovaných jimi – farizeji – kteří sami sebe považovali za „elitu národa“. Slovo „znesvěcujícíma“ je v překladu užito podle smyslu, protože podle farizejského chápání, vyplývajícího z důsledného a puntičkářského uplatňování Mojžíšova zákona, byl prakticky každý normální člověk neustále obřadně nečistý, a čistým se stával jen tehdy, když se zrovna obřadně umyl. (Toto židovské chápání „čistoty“ převzal vlastně i islám, kde tzv. modlitba vykonaná bez obřadní očisty je neplatná.) Problém tohoto pojetí nebyl v špatné či nedostatečné znalosti Mojžíšova zákona, ale v nepochopení jeho skutečného smyslu. Mojžíšovy předpisy měli za úkol upozornit lidi na tu skutečnou nečistotu, jak to pak vysvětlil Pán Ježíš. Verše 3 a 4 jsou vlastně vysvětlující vsuvkou, a proto je třeba v. 5 vnímat jako pokračování v. 2:Uviděli některé z jeho učedníků, jak jedí znesvěcujícíma, to jest neumytýma rukama a zeptali se ho, proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice... Vysvětlení toho židovského zvyku začíná slovy: „farizeové a všichni židé se drží tradice...“ (v. 3). Slova všichni židé není správné chápat doslova, jako by platila na 100%. Spíš to byly farizejské „elity“, které na ty lidské tradice zákonicky dbaly, a „všichni židé“ to respektovali v tom smyslu, že se nikdo neodvážil to zpochybnit. Těžko si ale představit, že by všichni židé stále praktikovali všechna ta umývání. Byl to totiž luxus, který si v podstatě mohli dovolit jen bohatší jedinci, a většina národa tedy podle nich, „vězela v neustálé obřadní nečistotě“. Slova: „po návratu z trhu nejedí, dokud se neočistí“ (v. 4) by se měla přeložit, „dokud se nevykoupou“, protože je tam slovo „babtisontai“, které znamená ponoření. Překladatelům se ale zřejmě zdálo nepravděpodobné, že by měl evangelista na mysli celkové koupání, protože něco takového by v tehdejších podmínkách bylo nesmírně náročné. Správnější chápání je ale to, že farizeové to skutečně praktikovali, protože šlo o smetánku, která jednak na trh běžně chodit nemusela a jednak si mohla dovolit domácí lázeň. Právě z toho je vidět, že tyto jejich praktiky neměli nic společného s pravdivou zbožností, právě naopak. Ježíšova odpověď farizeům je ve v. 6-16. V podstatě jim vytýká čtyři věci: Že dbají jen o vnější věci a vnitřní přezírají, že lidské tradice povýšili nad Boží přikázání, že některé jejich předpisy se i přímo protiví výslovným Božím ustanovením a že si o sobě mysleli, že jsou lepší a spravedlivější než druzí. Pán Ježíš naopak klade důraz především na vnitřní tedy duchovní čistotu. Jak asi lidé pochopili jeho slova: „nic, co z venčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“ (v. 15). Jak jinak než čistě tělesně! Vždyť ani učedníci nepochopili duchovní smysl těchto slov, jak to vidíme dále ve v. 17. Co se tedy dá předpokládat o většině posluchačů? Pravděpodobně si mysleli, že Pán mluví o fyzickém odpadu našeho těla, a o tom že ten člověka znesvěcuje. O tom asi nikdo z posluchačů nepochyboval. Otázkou je, proč Ježíš lidi nechává v nepochopení svých slov, a to dokonce i v takovéto situaci, kdy nepochopení jejich skutečného smyslu, mohlo u posluchačů způsobit pohoršení. Zde jsme znovu u problému jeho řeči v podobenstvích. Užíval tohoto způsobu vyučování i proto, že chtěl, aby pochopili jenom ti, kdo pochopit mají, kdo jsou na to vnitřně disponováni. Většina tedy zůstala jen u naprosto tělesného smyslu jeho slov. Takoví tělesně smýšlející posluchači se potom buď pohoršili a odpadli, anebo se nad věcí pak více zamysleli a došli k závěru, že Ježíš těmi slovy musel myslet něco hlubšího, co já zatím nechápu. Takový postoj zaujali učedníci, a proto se Ježíše ptali na to podobenství (v. 17). Ježíš jim pak vysvětluje skutečný smysl svých slov. Předtím je ale mírně pokárá slovy: „Tak i vy jste nechápaví?“ (v. 18). Slova „i vy“ naznačují, že Ježíš si byl dobře vědom všeobecného nepochopení svých slov. Pro židy bylo prohlášení všech pokrmů za čisté (v. 19) něčím naprosto revolučním, i první židokřesťané včetně apoštolů měli ještě dlouhou dobu problém to přijmout. Pro dnešní křesťany je to už jasné. Více je ale třeba se zaměřit na slova: „z nitra, totiž z lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže...“ (v. 21). Tím poukázáním na problém lidského srdce ukazuje Ježíš skutečný smysl Mojžíšových nařízení o očišťování. Samo lidské srdce je nečisté a každý jeho výtvor je v každé chvíli jen zlý (viz 1M 6,5; Jer 17,9). Všechna naše slova a skutky jsou poskvrněny hříchem. Cokoli děláme, vše je to proniknuto naší hříšností. Bůh nám skrze pokání hříchy odpouští, ale reálná situace člověka je taková, že je skutečně čistý jen ve chvíli, když se zrovna očistil, totiž když právě vyšel ze sebe a vešel do Božího světla, v němž přijal Bohem darovanou spravedlnost skrze oběť Božího Syna. Proto i Mojžíš stále vycházel a vcházel (viz např. Ex 33,7-9). Přesně totéž sledovali i Mojžíšovy předpisy o obřadním očišťování, o rozlišování čistých a nečistých pokrmů apod. Bylo zapotřebí, aby si starozákonní věřící vžili vědomí viny a vlastní poskvrny hříchem. V Nové zákoně už věřící nemají mít jen nějaké povšechné vědomí viny, ale skrze Ducha svatého mají být jasně usvědčováni ze svých konkrétních hříchů a skrze chození ve světle (1J 1,7) z nich mají být také očišťováni.