Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mk 7,31-37: Uzdravení hluchoněmého

O tomto uzdravení hluchoněmého vypráví jedině evangelista sv. Marek. Sv. Matouš říká jen všeobecně, že Ježíš po uzdravení dcery syrofénické ženy šel znovu ke Galilejskému moři a tam uzdravil mnoho nemocných. Marek naproti tomu popisuje i cestu, kterou tam šel a z těch mnohých uzdravení vypráví detailněji o uzdravení hluchoněmého. Způsob jakým ho Ježíš uzdravil, zanechal stopy i v křestních obřadech církve, a proto bylo vhodné, aby to sv. apoštol Petr při svém kázání konkrétně připomínal. Pán Ježíš šel z území Týru ještě na sever až k Sidónu, kde zahnul severovýchodním směrem a procházel sidónskou oblastí podél pohoří Libanonu a potom se ke Galilejskému jezeru vrátil zajordánskou stranou územím Dekapole (v. 31). Tam k němu, kromě jiných nemocných, přivedli člověka hluchoněmého (v. 32). Nebyl pouze „špatně mluvící“, jak někteří překládají. Vulgáta překládá hluchý a němý. Zřejmě správně, protože i překladatelé LXX hebrejské slovo „ilem“, které znamená němého, překládají řeckým „mogilalos“, které se nachází i zde u Mk 7,32. U jednoho slova mohl být v různých dobách a oblastech posun významu. Je ale správné předpokládat, že evangelisté dodržovali kontinuitu se LXX.

Proč ale Ježíš vzal tohoto hluchoněmého do ústraní pryč od zástupu? Tato maličkost z Markova evangelia byla vysvětlována velmi různě. Myšlenka, že Pán chtěl tento zázrak nějak utajit před zástupem, není dostatečným vysvětlením. Spíš je třeba si uvědomit zvláštní situaci hluchoněmého člověka. Takový člověk přijímá pouze optické vjemy a nemá možnost vyjádřit své myšlenky slovy. Jeho vnímání a prožívání je tím nutně narušeno a odlišné od ostatních lidí. Pokud se ten člověk nacházel v davu mezi mnoha lidmi, musel se cítit velmi stísněně, byl celý nesvůj, byl v extrémním psychickém vypětí. Nemohl totiž slyšet, co lidé okolo něho říkají, věděl, že kdyby do něj někdo např. strčil, nemůže se ani ozvat atd. Co se okolo něj děje byl zvyklý sledovat z mimiky a gestikulace okolostojících. Při takovém množství lidí to ale nemohl stíhat, musel se otáčet na všechny strany a s velkým napětím sledovat každé gesto lidí okolo sebe, které mohl zachytit. Viděl, že lidé intenzivně upírají pozornost na Ježíše, ale neslyšel jeho slova, nevěděl, co říká. Jak asi na toho hluchoněmého působil výraz Ježíšovy tváře, jak vnímal Ježíšovo vystupování? I samotné Ježíšovo vzezření muselo být něčím výjimečným. Běžný člověk nemusel na Ježíši na první pohled zpozorovat nic výjimečného, ale hluchoněmý, který byl citlivým na každý detail či odstín v lidských tvářích, si jistě všiml, že Ježíš je něčím naprosto výjimečný. Avšak při pozorování všech těchto vjemů a při, velkém psychickém vypětí, které z toho pro hluchoněmého plynulo, nebyl schopen si vzbudit víru, že mu Ježíš pomůže. Potřeboval nejdřív sobě přiměřeným způsobem obdržet informace o tom, že Ježíš mu pomoci chce a může a pak potřeboval určitý klid, aby to sdělení mohl vnitřně přijmout a uvěřit Ježíšovi. Proto ho Pán bere stranou a komunikuje s ním jemu přiměřenou řečí znaků a symbolů: „Vzal ho stranou od zástupu“ (v. 33). To už bylo první gesto, kterým mu dal jasně najevo, že teď se věnuje výhradně jemu a bude řešit konkrétně jeho trápení. „Vložil prsty do jeho uší.“ Prst a ruka jsou tím, čím člověk koná své dílo, své skutky. Je to tedy znal moci a také znamení Boží všemohoucnosti. Ty prsty vložil do jeho hluchých uší. Hluchoněmý věděl, že ostatní lidé poslouchají ušima, věděl, že jeho uši jsou nemocné, že v nich tkví ta příčina, která ho tak odlišuje od ostatních lidí a činí ho diskvalifikovaným z mnohých věcí, kterými se jiní zabývají. Ježíš mu tedy jeho jazykem řekl, že nyní bude pracovat na jeho uších. „dotkl se slinou jeho jazyka.“ – ale doslova: „ a plivl, dotkl se jeho jazyka“. Ježíš na své prsty, které předtím vložil do jeho uší, teď plivl, a těmi nasliněnými prsty se dotkl jeho jazyka. Slina je něčím, co patří k nitru člověka a v slinách také cítíme chuť, proto jako by nějak souviseli s duchem, který v daném člověku přebývá. Když si člověk udělal drobnější zranění např. na ruce a neměl po ruce vodu, kterou by ránu vymyl, očistil ji slinami. I psy prý lížou rány lidí, ke kterým přilnuli. Proto je slinám přisuzována i jakási léčivá vlastnost. „Vzhlédl k nebi.“ (v. 34). Tím dal Ježíš hluchoněmému najevo, že se modlí za jeho uzdravení, ale také naznačil, že On sám vyšel z nebes od Boha a tam zase směřuje; a také mu ukázal, aby svou naději složil jen v Boha, Bohu byl pak vděčný za své uzdravení a k Bohu do nebe toužil přijít. „Povzdychl“, aby postiženému dal najevo, že s ním soucítí a touží po jeho osvobození a uzdravení. Tak povzbudil nemocného, aby si i on sám vzbudil touhu po zázračném uzdravení a s ní i víru, že se to stane. Pak řekl „effatha“, což je aramejsky a znamená „otevři se“, je to tedy příkaz. A co se stalo? „A v tom byl otevřen jeho sluch.“ (v. 35). Jakmile Ježíš vyřkl ten příkaz, hned se stalo, co přikázal, tedy otevřel se mu sluch. Bylo to první slovo, které ten člověk slyšel. „Uvolnilo se pouto jeho jazyka a on mluvil správně.“ Zřejmě na základě této poznámky, že mluvil správně, se někteří domnívají, že předtím nebyl zcela němý, ale pouze v důsledku své hluchoty neuměl správně mluvit. Avšak poznámka, že mluvil správně, je na místě, i v případě, že ten člověk byl původně zcela němý. Pokud byl totiž němý, a Ježíš teď uzdravil jeho hlasové ústrojí, dalo by se očekávat, že mu to bude chvíli trvat, než se naučí správně vyslovovat hlásky, slabiky a slova, které do té doby ani neslyšel. Ježíš však svou mocí způsobil i to, že ten člověk hned správně mluvil. Co mluvil? Buďto hned opakoval slova, která mu řekli, anebo mluvil i slova, která mu do srdce a na jazyk vložil přímo Duch Boží. Z temnoty, neznalosti a ztracenosti, ve které se ten ubožák nacházel, jej tedy Pán Ježíš hned pozvedl k Božímu světlu, životu a společenství s Božími dětmi. Gesta, která Ježíš při uzdraveních hluchoněmého použil, užívá církev při křestních obřadech i některých jiných příležitostech, protože každý člověk, kterému se nedostává Boží milosti, je hluchý a němý. Není schopen slyšet Boží hlas a neumí pojmenovat ani svou nevýslovnou bídu, ve které vězí. Potřebuje, aby se k němu Bůh, dárce milosti, spásy a uzdravení nějak snížil, a projevil mu svou snahu pomoci nějakým jemu pochopitelným a přijatelným způsobem. Proto jsou nám dána svátostná znamení i jiné liturgické symboly, které naznačují Boží milost a těm, kdo Bohu uvěří, ji i udělují.

„Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali.“ (v. 36). Tato evangelistova slova, která se podobně opakují na více místech, mohou vyvolat otázku, proč Ježíš přikazoval to, o čem věděl, že to lidé nesplní, a proč jako všemohoucí Bůh pak dovolil, aby dělali to, co jim předtím zakázal. Podobně je tomu ale i v našem každodenním životě. My Boha neposloucháme, ale on s námi přesto má velikou trpělivost a znovu a znovu k nám mluví, i když ví, že neposlechneme. Ježíš lidem přikázal, to co chtěl, aby splnili. Skutečně tedy chtěl, aby o zázraku nemluvili, a měl k tomu důvod. Věděl, že čím méně o tom budou mluvit, tím déle bude moci takto působit a více lidem pomoci. Přesto však nechtěl lidi zbavit svobody a dopustil, aby konali i proti jeho vůli a nařízení. Ti lidé, kteří jeho zázraky rozhlašovali, neměli v úmysl tím Pána urazit, ale právě naopak: domnívali se, že mu tím projevují vděčnost a zdálo se jim, že by bylo nesprávné o takovém zázraku mlčet. Když dal Ježíš lidem tento příkaz, o kterém věděl, že ho neuposlechnou, dal tím také příklad představeným, aby zakazovali to co je zlé a škodlivé, i když vědí, že je podřízení neposlechnou. Bohu totiž chce, aby lidé znali pravdu a byli usvědčováni ze svých hříchů. Vděčnost lidu se projevila slovy: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“ (v. 37). Jsou to slova prostých lidí, kteří poznali, to co nedošlo zákoníkům a farizejům, že se tu naplnilo proroctví Iz 35,5-6: „Tehdy se otevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých.“