Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mk 8,22-26 – Uzdravení slepce

Ježíš se nyní nacházel v Zajordání a evangelista říká: „Přišli do Betsaidy.“ (v. 22). Betsaidy byly dvě. Jedna v Galileji a druhá na druhé straně Galilejského jezera – v Zajordání. Nyní tedy Ježíš přišel do té zajordánské, která ležela severovýchodně od Jezera. Dal ji vystavět tetrarcha Filip a na počest Augustovi dcery ji nazval Juliadou. (J. Flavius, Ž. 2,9; 1,3; 3,5). Že šlo o tuto Betsaidu je vidět i z toho, že Pán odsud potom jde do okolí Cezaree Filipovy. Sv. Marek o této Betsaide ve v. 23 mluví jako o vesnici, přesto, že už byla městem. To ale pouze používá všeobecně rozšířeného způsobu vyjadřování, protože tato Betsaida byla na město povýšena teprve tetrarchou Filipem. Zde k Ježíšovi převedli slepce „a prosili jej, aby se ho dotkl“ (v. 22). Pravděpodobně byl slepým od narození. Slepý sám Pána o uzdravení neprosil, ale udělali to za něj jiní. Jeho blízcí, kteří za něj prosili Ježíše, mu tím prokázali veliké milosrdenství. Žádali, aby se ho Ježíš dotkl. Možná neměli až takovou velkou víru, aby počítali, že ho Ježíš může uzdravit jakýmkoli způsobem, anebo prostě jen předpokládali, že Ježíš to uzdravení uskuteční tak, jak to obvykle dělával – skrze nějaký fyzický dotyk. Ježíš „vzal toho slepého za ruku a vyvedl ho z vesnice“ (v. 23). Udělal to z toho samého důvodu, který měl i při hluchoněmém v Mk 7,33. Slepý měl jen omezenou možnost komunikace s Ježíšem, a proto se mu Ježíš věnuje zvlášť a v ústraní. Dále mu Ježíš potřel slinou oči, vložil na něho ruce a ptal se ho: vidíš něco? Dotkl se ho tedy nejen rukou, ale i svými slinami. Slepý na Ježíšovu otázku pozvedl oči a řekl: „vidím lidi, vypadají jako stromy a chodí“ (v. 24). Doslovně by se přeložilo: vidím lidi, nebo jako stromy spatřuji procházeče. Jeho zrak byl tedy natolik nejasný a rozmazaný že rozdíl mezi stromem a člověkem mohl zpozorovat jen z toho, že lidé na rozdíl od stromů chodí. To jistě věděl, i když byl slepým od narození, a stejně tak znal i tvar lidského těla a stromů. Zatím ale viděl natolik rozmazaně, že obojí od sebe zrakem nemohl oddělit. Člověk, který má jen takovýto stupeň zraku, je prakticky slepým. Ta počáteční změna ale stačila k tomu, aby si postižený vzbudil osobní víru. Ježíš mu pak „znovu položil ruce na oči; slepý prohlédl, byl uzdraven a viděl všecko zcela zřetelně.“ (v. 25). Sloveso „viděl“ je v imperfektu, což znamená, že mu od té chvíle už zůstala schopnost vidět („eneblepsen“) – prohlédl a zůstal vidícím. „Zcela zřetelně“ je zde slovo „tel-auges“ znamenající vlastně „daleko svítící“ – z dálky jasně viditelný. Dalo by se tedy přeložit i „od té chvíle mu všechny věci už z dálky zářili do očí“.

Proč Pán slepého neuzdravil hned, ale postupně? Mohl k tomu mít hned několik důvodů. Vzhledem k tomu, že Kristus zázračná uzdravení konal především proto, aby nás vedl k věcem duchovním, byl asi nejdůležitějším ten důvod, aby nám ukázal, že i duchovní slepoty se člověk zbavuje poznenáhlu a postupně v jakýchsi etapách. I když tedy člověk duchovně prohlédne a prožije své počáteční obrácení, je stále ještě více slepým než vidoucím a jako malé dítě potřebuje ne tuhou stravu, ale mléko (viz Žid 5,12). Pak začíná další etapa obrácení, která má být završena tím, že člověk vzroste v muže dokonalého podle plnosti vzrůstu Kristova (viz Ef 4,13). Z toho plyne i pastorační pravidlo, že s lidmi duchovně slepými je nutno mluvit a jednat vlídně a velmi laskavě. Je totiž nutno, aby takový duchovně slepý člověk byl vyveden ven z obce, pryč od lidí zlých a víře nepřátelských, aby se přestal ohlížet na jejich smýšlení a aspoň na chvíli opustil svazky s lidmi světa. A když taková vhodná chvíle nastane, mají mu být předloženy ty nejdůležitější a nejzákladnější pravdy křesťanské víry. Když tyto základy víry nějak přijme a začne se aspoň dle svých možností usilovat podle nich žít a osvojí si tak jakousi prvopočáteční formu křesťanského života, pak je vhodné mu vysvětlovat i hlubší a obtížněji pochopitelnější tajemství křesťanské víry, aby je mohl poznat a přijmout ve světle těch základních pravd, které si už dříve osvojil nejen rozumem, ale i osobní zkušeností. Dalším důvodem, proč Ježíš slepce uzdravil postupně a skrze určitá vnější znamení, může být i to, aby ukázal, že určité tělesné úkony, které slouží jako znamení neviditelné Boží milosti, jsou potřebné a Bůh je chce využívat, protože člověk je bytost tělesně duchová. To od Pána přijala i církev, která lidem Boží milost zprostředkovává nejen vnitřní modlitbou, ale i určitými posvátnými úkony, které slouží jako znamení Božího působení. Dalším důvodem postupného uzdravení bylo i to, že jako při většině svých zázraků konal Ježíš s ohledem na stupeň víry toho, koho se to týkalo. Při prvním stupni uzdravení si tedy ten nemocný měl uvědomit, že potřebuje větší víru. A postupné uzdravení bylo užitečné i v tom, že si toho zázraku prohlédnutí pak více vážil, protože měl možnost si uvědomovat, že Ježíš ho zbavil nejen úplné slepoty, ale i toho stavu, kdy sice něco viděl, ale byl stále ještě víc slepým než vidícím.

„Ježíš ho poslal domů a přikázal mu: Ale do vesnice nechoď.“ (v. 26). Pán Ježíš ho totiž předtím vyvedl ven z Betsaidy a tam ho uzdravil. Dalo se tedy očekávat, že se uzdravený vrátí do Betsaidy, tam bude o svém uzdravení svědčit a až potom půjde domů. Ježíš nechtěl, aby šel do Betsaidy, ale přikazuje mu, aby na cestě domů Betsaidu obešel. Jsou místa, kde je svědectví o Božích divech prospěšné, a jsou místa, kde je takové svědectví na škodu. Rozdílné poměry si vyžadují rozdílné chování.