Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mk 9,32-36: Ježíš kárá ctižádost učedníků na příkladu dítěte

Apoštolové se mezi sebou po cestě dohadovali, kdo je největší (v. 34). Na Ježíšovu otázkou o čem spolu mluvili, se proto styděli odpovědět. Ten rozhovor byl vlastně pokračováním jejich úvah o Mesiášově říši a o Eliášovi. Zajímalo je, jaké postavení budou oni v této říši mít. Z Mt 18,1 vidíme, že poté, co jim Ježíš dal najevo, že obsah jejich rozhovoru zná, mu položili otázku, kdo je vlastně největším v království nebeském. Pán jim odpověděl: „kdo chce být prvním, bude ze všech posledním a služebník všech“ (v. 35). Toto Ježíšovo prosté konstatování vyjadřuje princip, který se uplatňuje v několika ohledech. Každý představený či vladař se v jistém smyslu stává služebníkem všech a je vlastně méně svobodný a více omezen než jeho podřízení a poddaní, kteří zodpovídají jen za sebe, kdežto on zodpovídá za všechny. Potom je to příkaz ve smyslu: chceš-li být prvním, buď služebníkem všech. To se také dá vztáhnout všeobecně na každého, kdo se bude usilovat o nějaké prvenství a vůdcovství. Nebude toho moct dosáhnout jinak, než jakousi starostí o potřeby všech, jimž chce vládnout. Obzvlášť se ale tento příkaz vztahuje na ty, kdo chtějí být první v říši Kristově, protože v ní je první ten, kdo je nejpokornějším a nejctnostnějším. Můžeme tedy myslet i na toto duchovní prvenství, které může mít i člověk ničím nevynikající a všem poddaný, prvenství v míře víry a milosti Boží, a o to se máme usilovat především. Postavením dítěte do středu chtěl Ježíš svým učedníkům dát příklad, jak si vyšší mají vážit nižších a jak velikou cenu má u Pána dětská a prostá mysl. Jenom ten, kdo má povahu prostého dítěte, má také účast na Pánově lásce a péči. Předsudky spojené s touhou po vládnutí byly v apoštolech hluboce zakořeněny. Ctnost v nich jenom poznenáhlu zapouštěla kořínky, protože i oni se narodili v hříchu, jako všichni lidé (viz Ž 51,7). Tito mužové, kteří měli už brzy hlásat pokání na odpuštění hříchů celému světu, cítili pravdu, že lidská mysl je od počátku nakloněna ke zlu (por. Gen 6,5) především sami na sobě. Ďábel totiž pokouší zvlášť svaté lidi, o nich ví či tuší, že nejsou v jeho moci. Kdo tedy stojí, musí si dát pozor, aby nepadl. Každý si musí na modlitbách od Boha vyprošovat milost potřebnou k vytrvání v dobrém. Nehleď ale jenom na slabost apoštolů, říká sv. Jan Zlatoústý. Všimni si, že oni bažili po nebeských věcech a byli ochotni se zříci své žárlivosti a přenechávali přednost jeden druhému. My jim ale ani z daleka nesaháme po paty. Netrápíme se tím, kdo je větším v nebeském království, ale chceme být většími v říši pozemské. Toužíme po bohatství, majetku a světské moci a slávě. Slova „nepřijímá mne, ale toho, kdo mě poslal“ (v. 37) nestavějí přijetí Ježíše a Otce proti sobě, pouze se jimi zdůrazňuje, že Ježíš je skutečně Ten poslaný od Otce – Kristus. A protože Pán Ježíš mluvil o přijetí maličkých v Jeho jménu, Jan na to navázal otázkou, směřující na jakéhosi, člověka, který konal divy v Ježíšově jménu, ale nechodil s nimi, jak o tom čteme v následujícím úryvku.