Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mk 9,37-41: Ježíš přikazuje nezabraňovat vymítání zloduchů v jeho jménu

Ohledně toho neznámého člověka, který vymítal zlé duchy, ale nechodil s Ježíšem tak jako chodili apoštolové a jiní učedníci, vyvstává mnoho otázek, na které bylo v minulosti rozličně odpovídáno. Protože text říká: „viděli jsme „jak vymítal“ nebo „vymítat“, mysleli si někteří, že se ten člověk o vymítání ďábla pouze pokoušel, ale nepodařilo se mu to. Taková domněnka ale neobstojí vzhledem na to, co o tom člověku řekl Ježíš. Musíme tedy předpokládat, že ten člověk, přesto že nepatřil do počtu učedníků následujících Ježíše, skutečně ďábla vyhnal – přinejmenším v jednom případě, ale možná i víckrát. Jak je to možné, když tuto moc vyhánět zlé duchy dal Pán výslovně jen dvanácti apoštolům? (srov. Mk 3,15). Dokonce ani sedmdesáti tuto moc výslovně neudělil. Ustanovením apoštolského úřadu se ale přece Ježíš nezbavil možnosti dát moc k činění divů a vymítání duchů i jiným lidem. Vždyť tuto moc Bůh uděloval některým i ve Starém zákoně. A potom i při svém nanebevstoupení dal tuto moc všem věřícím (viz Mk 6,17). Tato moc k činění divů pak také v církvi působila, dokud se církev nacházela uprostřed pohanské společnosti spoutané démonickými silami. Dotyčný člověk sice nechodil za Ježíšem fyzicky, ale duchovně ho následoval a věřil v něj. Ujímal se této služby exorcisty z dobré vůle ve snaze pomoct těm, které sužoval ďábel. Apoštolům se zdálo, že by mu v tom měli bránit, a proto mu to – ve své autoritě, jakožto Ježíšovi apoštolové – zakázali. Mysleli si zřejmě, že takovým konáním zázraků od neověřeného služebníka je Pánova čest pošpiněna či ohrožena. Protože oni sami byli Kristem povoláni k přímému následování, a také poslechli, nechali všechno a šli za ním, zdálo se jim nedůstojné, aby někdo, kdo takovou oběť nepřinesl, konal tutéž službu jako oni. Zajímavé je, jak Ježíš reaguje na jejich nesprávné užití apoštolské autority, kterou jim udělil. I když tomu člověku jeho službu v Ježíšově jménu zakázali, a jak se nyní ukázalo, tento jejich zásah byl v rozporu s Ježíšovou vůlí, Pán na to nereagoval hned, ale až nyní, když se jej na ten případ ptají. Jeho odpověď byla pravda jiná, než apoštolové očekávali. Nepochválil je, ale říká: „Nebraňte tomu.“ Čili: dovolujte vymítat ďábli lidem tomuto podobným. A hned Ježíš uvádí i důvod, proč tomu nemají bránit: „Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit.“ (v. 39). Tedy: nemůže hned na to povstat proti mně a mé nauce. Kdo činí divy ve jménu Ježíšově, ten se z vlastní zkušenosti přesvědčuje o jeho Božské autoritě a tak se utvrzuje ve víře v něj. Ten člověk měl už počáteční víru v Krista. Víra se u něj ale ještě nerozvinula do té míry, aby ho taky přiměla i k fyzickému následování Pána. Byl ale důvod doufat, že k tomu později dospěje. Tato událost je podobná s prorokováním Eldada a Medada za dnů Mojžíšových (Num 11,28). Tehdy také Mojžíšův služebník Jozue chtěl těm dvěma bránit v prorokování, ale Mojžíš ho poučil, že toho není zapotřebí. Podobně si počíná i katolická církev, která – jak říká sv. Augustin – přijímá i křest bludařů. K tomu ale musíme dodat, že jen tehdy, je li udělen ve jménu Nejsvětější trojice, a v tomto jménu udělen není, pokud udělovatel či přijímatel výslovně popírají např. božství Kristovo.

Ježíš ale uvádí ještě další důvod, proč by se lidem, kteří mají takovou počáteční víru a lásku k němu, nemělo bránit v divůčinění. Říká: „Kdo není proti nám, je pro nás.“ (v. 40). Jak se tato Ježíšova slova mohou sladit s tím, co řekl u Mt 12,30: „Kdo není se mnou, je proti mně.“? Rozpor je tady jenom zdánlivý, protože pokud řešíme to, jestli někdo je anebo není Kristův, záleží to na vnitřním úmyslu toho člověka. Kdo činí něco, čím vůči nám projevuje odpor, je proti nám. A kdo něco činí tak, že nám tím projevuje přízeň, je za nás! Těmito dvěma zdánlivě protichůdnými větami, tedy Pán Ježíš vyjádřil skutečnost, že při posouzení vnitřního vztahu člověka k pravdě a k Bohu jsou rozhodující úmysly, s jakými člověk něco koná. Jinak je tomu ale při posouzení plodů samotných skutků. Dobrý skutek konaný se zlým úmyslem je sice mravně zlý, ale navenek přináší druhým své přirozené dobré plody. Tak říká sv. Pavel ve Flp 1,15, že někteří kážou Krista z řevnivosti a závisti. Ale apoštol se z toho raduje, protože je přeci jen hlásán Kristus. Navenek konané dobré skutky přinášejí tedy v přirozené rovině dobré ovoce. Např. politik, který koná nebo aspoň mluví dobře ze sobeckých a zištných důvodů, je sice sám připraven o případnou nadpřirozenou záslužnost dotyčných skutků, ale v přirozené rovině jeho činnost působí dobro. Tak i velekněz Kaifáš pronesl pravé proroctví, právě tehdy, když chystal ten nejhorší zločin všech věků namířený přímo proti Pánu Ježíši. A naopak: i skutky, kterým k dobrotě něco schází, mohou být konány v milosti Boží a může skrze ně působit Boží moc, pokud jsou konány se skutečně dobrým úmyslem. Např. zloděj, který vrátil aspoň část ukradených peněz, může dosáhnout odpuštění svého hříchu, pokud to udělal skutečně s úmyslem napravit způsobenou škodu. Podobně i ten, kdo se vyznačuje jenom počáteční vírou, může skrze víru v Ježíše konat divy, i kdyby nepatřil do nějaké viditelné skupiny Kristových učedníků, jenom když je skutečně Kristův a má ochotu přijmout celou Boží pravdu a žít podle ní. A být Kristův a konat či být v jeho jméně je vlastně totéž, protože konat něco ve jménu Ježíše Krista neznamená jen toto jméno vyslovit, ale znamená to být s Ježíšovou osobou spojen a bytostně sjednocen vírou (viz Mt 18,5). To pravda ještě neznamená, že se takový člověk nemůže později dostat na scestí.

Pán ještě přidává slova: „Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (v. 41). Jakou mají tato slova souvislost s předešlým úryvkem? Někteří upozorňovali, že Pán poukazuje na důležitost apoštolského úřadu. Jako by chtěl říci: Kdo není proti vám, je za vás, působí totiž vám ku prospěchu, i když nechce. A před Bohem máte takovou důležitost, že kdo vám prokáže sebemenší službu s ohledem na váš apoštolský úřad, nepřijde o svou odměnu. Ale hlavní souvislost s předešlými výroky je zde v tom, že se stále mluví o konání skutků v Ježíšově jménu. Ten, kdo podá apoštolovi sklenici vody, protože je apoštol, prodá mu ji pro jméno Toho, čím apoštolem je. A konec konců každý kdo je Kristův, může být nazván „jedním z dětí“ – o nichž byla řeč ve v. 37 – protože je prostým, pokorným a upřímným před Bohem, jinak by ani nemohl být členem Kristova království. Tak je toto přislíbení odměny těm, kdo poslouží apoštolovi, pokračováním a stupňováním předešlého přislíbení daného všem, kdo přijmou „jednoho z takových dětí v mém jménu“ (v. 37). Obojí můžeme shrnout asi takto: kdo vám anebo i mým nejmenším sluhům (dětem) prokážou službu, dostanou odplatu. Že je třeba sledovat tento smysl a souvislost, vysvítá i z následujícího verše, který je jakoby negativem předešlých a zároveň úvodem k dalšímu úryvku pojednávajícímu o pohoršení.