Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mk 9,42-47: O pohoršení

Protože Pán mluvil o dětinné mysli, uvádí nám i prostředky k jejímu zachování. Je jimi především mravní přísnost a radikálnost a zříkání se žádostí těla. Někteří se mohou vymluvit, že nemají číši vody, kterou by druhému podali. Ale nikdo není zbaven povinnosti dávat druhým dobrý příklad a varovat se toho, čím by způsobil pohoršení. Pán přikazuje vyloupnout si oko a useknout ruku i nohu, kdyby nám působili pohoršení. Nic nám tedy nesmí být tak milým a vzácným, abychom se toho nebyli ochotni zříct kvůli své spáse. Náchylnost k osobám, ctižádost, lidská přízeň či sláva, štěstí, bohatství. Cokoli se na světě nachází příjemného a lákavého, to všechno pomine a toho všeho se máme vzdát, pokud by nám to bylo blízkou příležitostí k hříchu. O tomtéž mluví Pán i u Mt 5,29 a 18,6. Sv. Matouš tam říká, že tomu, kdo působí pohoršení, by bylo lépe, kdyby mu na krk zavěsili mlýnský kámen. Marek se vyjadřuje poněkud expresivněji: užívá slov „aby mu mlýnský kámen obepnul hrdlo“. Mlýnské kameny jsou totiž kulaté a uprostřed mají otvor. Také o věčném zavržení mluví Marek výrazněji, protože slova „kde jejich červ neumírá a oheň nehasne“ opakuje třikrát. Ta slova jsou vzata z posledního verše Izajáše 66,24. Tam je dost zřejmé, že prorok mluví o věčném zavržení. Červy sžírají mrtvoly padlých ve válce, které nikdo nestihl pochovat. To jsou ale červy, které sžírají jen pár dní, protože pak sami zemřou. Ale tamten červ v pekle neumírá. Pokud množství mrtvých těl lidí padlých v boji mělo být odstraněno, pálili se ohněm, zvlášť když se jednalo o cizince, pohany. Takový oheň dohořel hned, jak byla těla spálena. Ale tamten oheň - v pekle - nedohoří nikdy. Z těchto slov se odvozuje věčnost pekelných muk i to, že jde o muka na duši – červ-svědomí – i na těle – oheň. Podobně se o ohni a červu v pekle vyjadřuje i Sir 7,18-19.