Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mk 9,48-49: O solení ohněm

Tyto dvě věty způsobily vykladatelům nesčetné obtíže. K jejich pochopení musíme vnímat jednak, že navazují na předchozí verš o věčném pekelném ohni i na závěr verše Iz 66,24: „Budou strašlivou výstrahou všemu tvorstvu.“ Tato poslední slova Izajášova proroctví ukazují na tajemství, že i ta nejstrašnější tragédie - věčné zavržení nekajících - má v Božích očích jakýsi smysl, který zde prorok vyjádřil poukazem, že zavržení budou výstrahou všemu tvorstvu. (Nebudou sice výstrahou v tom smyslu, že by svým odstrašujícím příkladem měli někoho odvrátit od hříchu, protože tam na věčnosti už se úděl ani jedněch ani druhých nebude moci změnit. Ale budou „výstrahou“ tak, že na nich bude vidět, jak strašné je postavit se proti Bohu a jak slavné je ho poslouchat. Zároveň při slovech o solení ohněm musíme vnímat i význam soli ve Starém zákoně. V Lev 2,13 bylo nařízeno, že každá oběť se měla u oltáře osolit. Osolit pokrm znamená dodat mu chuť, zbavit ho nechutnosti čili mdlosti a učinit ho určitým, jasným, vyznačujícím se jednoznačnou chutí a tak příjemným pro toho, kdo ho má požívat, což je v případě oběti Bůh. Pán Ježíš tedy odsouzence, kteří budou hořet v pekelném ohni, označuje za oběť Božské spravedlnosti (por. Jer 34,6). Zavržení nejsou Bohu po chuti, protože nemají v sobě sůl, nevyhranili se, nerozhodli pro Boha, nepřijali do sebe jeho zákon, a tak jsou nesmyslní a „nechutní“. Smysl jejich existence bude až v tom, že se na nich zjeví Boží spravedlnost a svatost, když budou – přesto, že jim Bůh dával milost ke spáse - právem a vlastní vinou odsouzeni do pekelného ohně, kde teprve dostane jejich život protivící se Bohu „chuť“ čili jakýsi smysl – budou osoleni ohněm pekelným. Proč? Protože do sebe nepřijali sůl zde na zemi, protože se zde neočistili ohněm lásky k Bohu, ohněm Ducha svatého. Kdyby přijali duch Boží pravdy a lásky, on by je roznítil a osolil, učinil by je přijatelnými pro Boha a podle jeho chuti. V jejich srdci by už zde za života hořela oběť chvály a dostiučinění nebeskému Otci, byli by tak zaníceni jeho láskou, že by mohli vstoupit do nebeské slávy, kde plane oheň Svatého Ducha, a ten by je nepopálil, protože by jím už byli sami rozníceni. Jenže oni tento oheň Božího Ducha za života nepřijali, nepřinášeli sami sebe Bohu jako oběť živou a svatou, nekonali za svého života tuto duchovní bohoslužbu (Ř 12,1). Proto musejí být osoleni ohněm po smrti – v pekle. Tuto sůl Boží chuti v sobě musejí mít Ježíšovi učedníci. Ba, oni sami jsou tou solí, tím, co dává světu chuť a smysl.

„Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte?“ říká Pán. Duch svatý je tou solí, ale pro svět tuto sůl – Ducha Božího – reprezentují apoštolové. A protože oni sami jsou jakoby Kristem a jeho Duchem v tomto světě, protože jsou s Kristem takto tajemně ztotožněni, protože mají tak veliké poznání Boha a jsou mu tak blízko, není možné, aby když odpadnou, zase se vrátili. Když je pokrm neslaný, můžeme ho osolit. Ale když je neslaná samotná sůl, čím ji osolíme? A když Kristovu svědkové ztratí jeho Ducha, odkud ho zase získají? „Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.“ Těmi slovy Pán Ježíš navazuje na spor apoštolů o prvenství, o kterém byla řeč ve v. 32-36. Příznačně je řečeno: mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji. Jedině když je příchuť Ducha Božího v nás, v našem nitru, bude mezi námi, v církvi, i Boží pokoj. Nebudeme se pak starat o prvenství v církvi, ale o obětování se Otci jako oběť jemu příjemná, u uchování si té pravé chuti přijatelné pro Pána.