Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nad Markovým evangeliem: Mk 4,1-20

Pán Ježíš, kterého odmítali jeho příbuzní a zákoníci z Jeruzaléma (jak jsme to viděli v Mk 3,21-30), začal opět učit u moře a „shromáždil se k němu tak velký zástup, že musel vstoupit na loď“ (4,1). Seděl na loďce na moři a mluvil k zástupu stojícímu na břehu. Pánu Ježíši při kázání nestačí ani země. I samo moře mu musí sloužit za kazatelnu. Když Kristus vyučoval z lodi, znázornil tak svou církev, která je loďkou, z níž zaznívá hlas Božího slovo do celého světa. Matouš toto Kristovo vyučování zachycuje ve své 13. kapitole, kde uvádí sedm podobenství o Božím Království. Marek zde ve 4. kapitole zapsal jenom tři z nich, ale říká: „učil je mnohému v podobenstvích“ (4,2). Prvním podobenstvím, které má obzvláštní váhu, je podobenství o rozsévači, ve kterém rozsévač rozséval semeno slova Božího na čtyři různé druhy půdy: podél cesty, na skalnatou půdu, do trní a do dobré půdy, v níž přineslo úrodu – jedno třicet, jedno šedesát a jedno sto (4,3-8). Po tomto podobenství Ježíš zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ (4,9). Tím posluchače upozornil na zvláštní důležitost tohoto podobenství. Jeho smysl pak vykládá v soukromí učedníkům ve v. 13-20. Čtyři druhy půdy jsou: podél cesty, ti, kterým satan slovo hned vezme; na skalnaté půdě, ti kteří se z počátku nadchnou, ale při protivenstvích odpadnou; do trní ti, v nichž je slovo zahlušeno mamonem; a na dobrou půdu ti, kteří přinesou plody. Sv. Jan Zlatoústý říká, že Bůh rozsévá své slovo i do srdcí těch, o kterých předvídá, že v nich nepřinese úrodu, aby jim pak při posledním soudu mohl říct: „Co jsem pro vás měl ještě udělat?“ Naší povinností tedy je udělat ze skály kyprou půdu, cestu zorat a vytrhat ze svého srdce trní. Obyčejně se míní, že tím polem, na kterém Kristus rozhazuje své slovo, je celý svět, všichni lidé. Proč ale Pán Ježíš právě toto podobenství o rozsévači tak zdůraznil? František Sušil ve svém výkladu vysvětluje, že tím polem Pán Ježíš myslel na prvním místě a ve vlastním smyslu izraelský národ. Jen málokteří z něj přijmou hlásané evangelium. Těch pár pravdivých Izraelitů, tedy apoštolové a ostatní učedníci, mělo ale přinést mnohonásobnou úrodu a zasáhnout evangeliem celý svět. Takový výklad vyplývá ze situace, ve které Pán podobenství říká (je odmítán zákoníky), dále z vysvětlení daného učedníkům, proč k lidem mluví v podobenstvích (v. 11-12) a také z následujících dvou podobenství o semeni, které roste ve dne v noci a o hořčičném zrnku.

 

V podobenstvích k nim Ježíš mluvil proto, aby: „hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno.“ (v. 12). Zde Pán Ježíš vlastně cituje Izajáše 6,9, a toto místo mluví právě o zaslepenosti izraelského národa. Proč Hospodin dopustil zatvrzelost jejich srdce? Proč chtěl, aby neuvěřili a neobrátili se a nebylo jim odpuštěno? Dá-li se to tak vůbec říct, Bůh chtěl, nebo lépe řečeno dopustil, dočasnou zatvrzelost většiny izraelského národa, aby uskutečnil svůj plán spásy pohanských národů a dodatečného obrácení Izraele v posledních časech, jak o tom prorokoval už Mojžíš (3M 27; 5M 28-30) a podrobně to rozebírá sv. Pavel (např. Ř 10-11 a jinde). Můžeme to ale říci i jednodušeji: Ježíš viděl, že vůdcové národa jsou proti němu plní kritiky a že mu nechtějí uvěřit. Nesnažil se je tedy obrátit a získat mezi své přívržence, protože věděl, že i kdyby se někteří z nich jeho učedníky stali, nadělali by pak v církvi více škody než užitku. Ve Skutcích a v apoštolských listech se ostatně dozvídáme, že největší rozbroje a rozkoly v první církvi působili právě ti, kdo lpěli na židovství. Ježíš to předvídal a věděl, že farizeové by jeho učedníky předčasně zkazili. Někteří z nich se pak obrátili až po seslání Ducha svatého, a i potom s nimi apoštolové měli mnoho potíží. Tento problém s učenci, kněžími a farizeji Ježíš viděl i jako člověk. Jako Bůh znal pak dokonale jejich pyšná srdce, a proto si za apoštoly zvolil vesměs lidi prosté. Pokud si vybral některé z výše postavených židovských rodin, jako byli např. apoštol Jan nebo evangelista Marek, pak si je povolal ještě jako mladíky, protože věděl, že když si získá jejich mladické srdce, budou pak vůči farizejskému kvasu dostatečně imunní, a budou schopni rozsévat slovo jeho evangelia čisté a nezkažené. Je si tedy vyvolil, aby jim bylo „dáno poznat tajemství Božího království“, zatímco těm, kteří jsou vně, představoval všechno jenom v podobenstvích (Mk 4,11). Tak Ježíš dosáhl toho, že svým kázáním sice zaujal všechny posluchače, protože se mluvilo o zemědělství, řemeslech a podobných věcech, které všichni dobře znali, a byla tak zaměstnána jejich představivost, zároveň ale jeho slovům porozuměli jen ti, kdo měli srdce otevřené Boží milosti a o Ježíšových slovech usilovně přemýšleli a hledali jejich smysl. Takovými se ukázali být i učedníci, kteří se ho v soukromí vyptávali, co podobenství znamenají (v. 10).