Jdi na obsah Jdi na menu
 


23. 2. 2018

Nad Markovým evangeliem: Mk 4,21-34

I když tedy učedníci podobenstvím o Božím království zpočátku nerozuměli, vynaložili píli jim porozumět a ukázali tak, že jsou připraveni stát se dobrými rozsévači Božího slova. Proto následující Ježíšova slova o světle, které má být postaveno na svícen (v. 21), platila právě o nich. Oni měli být tou dobrou půdou přinášející mnohé plody a světlem osvěcujícím skrze slovo Boží celý svět. Ježíš nechtěl, aby smysl jeho podobenství zůstal utajen stále. Naopak, chce, aby všichni lidé poznali tajemství Božího království. Právě proto je svěřil svým učedníkům, aby tato tajemství v pravý čas odhalovali. Na to se vztahují jeho slova „Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo.“ (v. 22). Také v. 24-25 mluví o jejich kazatelském poslání. „Kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Tato slova Pán Ježíš používal častěji v různých významech a souvislostech (por. Mt 5,15; 10,26; Lk 8,16), zde však jimi ukazuje na užitek z Božího slova, který získává sám kazatel. Když Pán někomu dá do určité míry poznat tajemství Božího království, má ten učedník tímto poznáním čili světlem svítit druhým. Pokud tak činí, bude mu dáno ještě více poznání a světla, pokud to světlo schová pod kbelík, bude mu odňato. I následující dvě podobenství mluví o moci a působení Božího slova, a to z pohledu apoštola a kazatele, který tomuto slovu Božímu má sloužit. Můžeme tedy vnímat, že Markova „reportáž“ o Ježíšově misijním působení na této zemi má svou vnitřní logiku a spád: Ježíš se zaměřuje na rozšíření svého evangelia do celého světa a chce toto své poslání uskutečnit navzdory zatvrzelosti izraelského národa, který byl k šíření evangelia ke všem národům původně určen. V následujících dvou podobenstvích pak Ježíš svým učedníkům naznačuje, jakým způsobem se skrze ně evangelium do celého světa rozšíří. „Dále řekl: ‚S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň.‘“ (4,26-29). Tím hospodářem, který zasel semeno a ono už pak roste samo, aby hospodář nakonec jen přišel se srpem, je v první řadě Kristus sám. On na této zemi kázal evangelium pouhé tři roky. Pak odešel do nebes a jeho království se na zemi dodnes šíří svou vlastní mocí. Na konci věků pak přijde sklidit svou úrodu (por. Zj 14,15). Zároveň jsou ale takovými hospodáři i apoštolové a další evangelisté. I oni mají jen splnit svou povinnost, vytvořit vhodné podmínky, a slovo Boží pak přinese úrodu svou vlastní silou. O této nesmírné vnitřní síle Božího království a slova Božího, kterým je toto království zaséváno, mluví následující podobenství o hořčičném zrnku: „Také řekl: ‚K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší, než všecka semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.‘“ (4,30-32). Následující verše 33-34 uzavírají toto Ježíšovo vyučování u moře a vyplývá z nich, že i druhé a třetí podobenství Ježíš řekl zástupu, a výklad podobenství o rozsévači, který dal učedníkům v soukromí, se asi udál až potom. Evangelista ale sled událostí přehodil, aby byla látka srozumitelnější.