Jdi na obsah Jdi na menu
 


25. 2. 2018

Nad Markovým evangeliem: Mk 4,35-41

 

Jak vyplývá z Markova vypravování, Ježíš se ten den za denního horka zdržoval v domě, kam za ním přišli jeho příbuzní, kteří se s ním chtěli setkat (Mk 3,20n); v podvečer, když horko polevilo, vyučoval zástupy u moře (Mk 4,1-34), potom zřejmě na lodi mluvil zvlášť s učedníky, a když se přiblížila noc, řekl učedníkům, aby se s lodí přeplavili na druhý břeh. „I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl.“ (4,36). Na té cestě měli učedníci, zkušení rybáři, poznat, že bez Ježíšovy pomoci, nejsou nic. Galilejské jezero bylo dlouhé asi 5 km a široké asi 2 km. Apoštolové už byli svědky mnoha zázraků a divů a jejich víra v Krista při každém z nich rostla a sílila. Avšak většina zázraků, které sv. Marek dosud popsal, byla uzdravení a osvobození posedlých. Takové divy konali i starozákonní proroci, i když ne v takové míře, jako Ježíš. Pánu Ježíši ale nestačilo, aby v něj apoštolové věřili jako v proroka. On se chystal poslat je, aby jeho království rozšířili po celé zemi, aby lidem oznámili veškeré Boží záměry a nic z nich nezamlčeli (por. Sk 20,26). Při zvěstování evangelia budou muset apoštolové překonávat rozličná protivenství, nepohodlí, trpět nedostatkem, vězněním; budou pronásledováni, biti, tupeni, mučeni a nejrůznějšími způsoby usmrcováni. Toto vše by apoštolové nebyli ochotni podstoupit, kdyby se s Ježíšem neseznámili, nejen jako s Božím prorokem, ale také jako s Božím Synem, který je Pánem, nejen nad nemocemi a zdravím, ale také nad veškerou přírodou. Měli v Ježíše uvěřit jako v Boha a měli před ním mít posvátnou bázeň! Měli se přesvědčit, že Ježíš není pouhým člověkem, ale i pravým Bohem. Proto konal Pán před apoštoly zvlášť veliké divy, aby jejich víra postupně dozrála na tento vyšší stupeň. A mezi takové veliké divy patří i zázrak utišení bouře. Sv. Marek říká, že s lodí, na které se plavil Ježíš, plulo ještě více lodí (v. 36). Na nich mohlo být sedmdesát učedníků a jiní Ježíšovi příznivci. Ti zřejmě zázrak utišení bouře viděli jenom z dálky. Apoštolové však, kteří byli s Ježíšem na jedné lodi, viděli způsob, jakým Ježíš bouři utišil, z blízka.

Protože už nastalo noc (4,35) a Ježíš byl unaven celodenním kázáním, usnul na zádi lodi hlubokým spánkem. Odevzdal se svobodně spánku na důkaz svého lidství. Spal, i když začala bouře. Ježíšův spánek během bouře byl také projevem jeho vnitřního svatého pokoje, který je spojen i s jeho všemohoucností, v níž má moc i nad silou přírodních živlů. To místo na zádi, na němž Ježíš usnul, bylo k tomu účelu určeno. Byla tam i jakási poduška (v. 38). Když se loď už téměř potápěla a učedníci viděli, že jsou ve velmi nebezpečné situaci, nevěděli si už rady. Celý ustrašení se tedy na lodi připotáceli na záď k Ježíšovi, budili ho a přitom volali: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (v. 38). Jejich důvěra v Pána nedospěla ještě až tak daleko, aby věřili, že jsou v bezpečí už při pouhé Ježíšově přítomnosti. Věřili, že bdící Ježíš by je mohl zachránit. Když ale spal, podlehli dojmu, že teď je ochránit nemůže. Avšak „strážce Izraele nespí ani nedříme“ (Ž 121,4). Pán Ježíš se budí, vstává a hrozí bouřce: „Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: ‚Zmlkni a utiš se!‘“ (v. 39). Slova, kterými Pán promlouvá k moři, jsou podobná slovům samotného Boha, který má nad mořem absolutní vládu (por. Ž 18, 14n; 104,7; 106,9; Nah 1,4). Boží stvoření muselo poslechnout svého Stvořitele. Pán Ježíš zde domlouvá a hrozí větrům, podobně jako jindy pohrozil horečce (Lk 4,39). Tím také dal najevo, že příroda se nenachází v tom stavu, ve kterém byla stvořena, a že přírodní pohromy jako bouře a nemoci jsou narušením pořádku daného na začátku Bohem. „I ustal vítr a bylo veliké ticho.“ (v. 39). Jak říká Origenes: všechno je zde veliké. Po velkém větru a velké bouři nastalo veliké ticho. Tak se to hodilo u toho, kdo sám je veliký a tvoří veliké věci. Pak Ježíš užaslým apoštolům říká: „Proč jste tak ustrašeni? Což nemáte víru?“ (v. 40). Je to spíše vlídné a laskavé domlouvání než hněvivé pokárání. „Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: ‚Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?‘“ (v. 41). Ta slova „kdo to jen je“ nemuseli říkat přímo apoštolové. Spíš ostatní, kteří je doprovázeli na jejich lodi i na ostatních lodích, mohli svůj údiv projevit takovými slovy. Říkali to jeden druhému. Když totiž plulo několik lodí blízko sebe a ocitli se v bouři, neslyšeli se vzájemně z jedné lodi na druhou, ba ani se pořádně nemuseli vidět. Když ale najednou nastal úplný klid a ticho, krásně slyšeli, co říkají lidé na vedlejší lodi. Bylo tedy jen přirozené, že ti lidé, kteří byli tak náhle zachráněni, projevili svůj údiv i zvoláním k spolucestujícím na ostatních lodích. Užasli ale určitě i apoštolové. Nikdy totiž ještě Pána neviděli vystupovat v takové moci. Ještě nikdy nezaslechli z jeho úst tak mocná slova. Proč však byli užaslí z toho, že jim Pán ze strašného nebezpečí pomohl, když ho přeci o pomoc prosili? Zřejmě v tom strachu ze smrti ani nepřemýšleli, jak by ta pomoc měla vypadat. Měli snad jakousi víru, očekávali, že Pán jim nějak pomůže, ale jakým způsobem by se to mělo stát, na to asi nepomyslili. Možná si představovali, že se Pán bude modlit, anebo že jim řekne, co mají udělat, aby loď udrželi nad hladinou. V žádném případě je ale nenapadlo, že Pán vystoupí jako suverénní vládce přírody a jediným slovem tu příšernou mořskou bouři utiší. To určitě nečekali, a proto byli tak užaslí a zmocnilo se jich zděšení. To zděšení a úžas se jistě zmocnilo všech i na ostatních lodích a v tom zděšení na sebe vzájemně volali: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ (v. 41). Jindy by před Ježíšem takto nemluvili, ale teď když ještě před pár okamžiky očekávali, že každou chvíli se mohou utopit, vyhrkli to, co jim prvního přišlo na mysl.

Stejně jako Pán Ježíš zázračně utišil bouři na Galilejském jezeře, zasahuje i do života své církve a také do života každého z nás. Církev Kristova je také lodičkou, která se tímto světem plaví jako po moři. Všechny nás má přivést do přístavu věčné spásy. Velmi často však bývá zmítána vlnami a příboji různých pronásledování a všelijakých útlaků. Když tedy Ježíš lodičku své církve nechává napospas vlnám, zdá se jako by spal. Ani tehdy ale nemáme být malověrnými. Pán totiž bez pochyby o svou církev pečuje, i když zdánlivě spí. Když k němu jeho věrní služebníci volají na modlitbách, v pravý čas ho z tohoto jeho úmyslného spánku probudí a On svou církev náhle vysvobodí ze všech pronásledování a zmatků. Sv. Augustin (2. enarr. in ps. 25) říká: Plavíme se po moři a o vichry a bouře zde není nedostatek. Naše loď se vlivem každodenních příbojů světa téměř potápí. Proč je tomu tak, zdali snad Kristus spí? Cožpak ale může Kristus spát? To spíše víra v Krista usnula a zesnula. Naše víra je vystavena příboji pokušení, když vidíme, že zločinci jsou nahoře a dobří v souženích a útrapách. Takové pohoršení a pokušení na nás působí jako vichr na lodičku. Říkáš si: Bože, toto je tvá spravedlnost? Dobří jsou trápeni a zlí si žijí šťastně! A Bůh odpovídá: Toto je tvá víra? Baronius píše, že v 10. st. Kristus zaspal hlubokým spánkem a zdálo se, že ani nejsou učedníci, kteří by ho budili.

Bouře na Galilejském jezeře je také obrazem lidského života. Můžeme se sv. Augustinem říci, že i každý z nás se životem plaví, jako po nějakém jezeře. Loďka našeho života se vlivem mnohých bouří, každodenními pokušeními, starostmi a trampotami častokrát téměř potápí. A proč je tomu tak? Protože Ježíš v nás, tedy naše víra v Ježíše, usíná, skomírá a zesíná. Pán spí, když dopouští pokušení, když člověk nedbá o svou víru a spásu, klesá a zapomíná na modlitbu. Vzbuď Ježíše ve svém nitru, a on vstane a přikáže té bouři, a nastane veliký klid.