Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nad Markovým evangeliem: Mk 5,1-20

Pán Ježíš utišil bouři na Galilejském moři (Mk 4,36-41). Avšak za mořem vládla daleko strašnější bouře, která běsnila v nitru jednoho muže, jehož tělo ovládl ďábel. Když se ďábel zmocní nervové soustavy člověka, nastává disharmonie v jeho tělesných funkcích, lidský duch ztrácí kontrolu nad tělem, člověk pozbývá svého vědomí a přestává rozumně uvažovat. Následně trpí různými podivnými nemocemi, úzkostnými stavy, třesením všech údů, chová se nerozumně, upadá do šílenství, epileptických záchvatů a jiných podobných stavů. Posedlí lidé jsou tedy zároveň i nemocnými, i když posedlost sama o sobě není pouhou nemocí těla. Je to stav, kdy ďábel vládne nad tělem člověka v takové míře, že sám člověk už nevládne vlastním tělem a často pozbývá i vědomí toho, co se s ním děje. Tyto stavy nepřítomnosti lidského ducha v jeho těle mohou být více či méně časté.

Démon je zde, jako i na mnoha jiných místech, nazván nečistým duchem (viz i Zach 13,2), a to proto, že má zálibu v nečistých věcech a k nečistým věcem lidi svádí.

Evangelista sv. Matouš říká, že Ježíšovi běželi vstříc dva posedlí (Mt 8,28). Lukáš, stejně jako Marek, mluví jen o jednom (Lk 8,27). Ti posedlí byli skutečně dva, avšak jeden z nich, byl něčím významnější a více hoden pozornosti, protože i jeho další život v následujících letech byl nějak spojen s Ježíšem a jeho učedníky. Hned po svém osvobození projevil tento člověk touhu Krista následovat. Ježíš mu to však tehdy nedovolil, ale poslal ho, aby ve svém domově hlásal, jak veliké věci mu učinil Pán (v. 18-19).

Před svým osvobozením přebýval tento posedlý v hrobech. Židovské hroby byly jakési sklepy vytesané do skal a v nich uvnitř bylo několik výklenků ve tvaru lůžka, kam se ukládala těla zesnulých. Mimořádná síla démona, který toho muže posedl, se projevovala tím, že nebylo nijak možné ho spoutat, všechny řetězy roztrhal a byl duchem hnán do pustiny, kde řval a ve dne v noci se tloukl kamením.

Právě v čase, kdy se loďka, na které byl Ježíš se svými učedníky, blížila k zajordánskému břehu galilejského moře, rozběhl se k tomu samému břehu i tento posedlý ubožák. Duch ho pudil, že ve chvíli, kdy Ježíš vystupoval z loďky na břeh, přiběhl přesně na to místo, kde přistáli. Scéna budila děsivý dojem. Zdálo se, že posedlý šílenec se na Ježíše vrhne. On však udělal něco docela jiného: „Padl před ním na zem a hrozně křičel:‘Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!‘“ (Mk 5,6-7). Démon, který ovládal jeho tělo, takto křičel, protože chtěl Ježíše přimět, aby mu nepřikazoval odejít z toho člověka anebo aby ho aspoň nechal v té krajině. Ti démoni totiž neovládali jen tohoto ubožáka, ale skrze něho šířili hrůzu a určitý vliv i na všechny obyvatele té krajiny.

Zajímavé, je že před Ježíšem se posedlý už nechoval vztekle, nebil se kamením, nerval si vlasy apod. Démoni v něm přítomní se v Ježíšovi přítomnosti soustředili na jedinou věc – aby nemuseli odejít do pekelné propasti. Zapomínají trápit člověka a ve strachu, že by mohli svou vládu nad člověkem ztratit, se obracejí na samotného Ježíše s prosbou, aby je nevyháněl.

Proč démoni Ježíše nazývají „synu Boha nejvyššího“? (v. 7). Jsou to duchové, a proto věděli o věcech, které se okolo Ježíše dály v Galileji. Věděli o zázraku, který se stal při Ježíšově křtu v Jordáně i o hlasu Božím, který tam zazněl z nebe. Věděli, že již mnozí démoni byli Ježíšem z posedlých lidí vyhnáni. Démoni nemají přímé poznání Božích tajemství, ale mají posbírány a vypozorovány mnohé informace vyplývající z dění v našem lidském světě. Měli tedy už dost důvodů pokládat Ježíše za Mesiáše, který přišel, aby ukončil jejich vládu nad lidmi a svrhl je do pekelné propasti, kde jsou odsouzeni k věčnému nikdy nepřestávajícímu mučení. Ďáblové jsou sice mučeni už od chvíle, kdy se vzepřeli proti Bohu (viz 2Petr 2,4; Juda 6), avšak dokud pro ně trvá možnost plahočit se po tomto světě, pokoušet zde a mučit lidi, zdá se jim to menším trápením, než to, co je v pekle čeká po soudném dni, kdy budou všechny jejich zločiny zcela vyjeveny a veřejně před všemi lidmi i anděly odsouzeny. Peklo si však s sebou nesou neustále. Už samotná přítomnost Páně pro ně znamenala utrpení. Zběhlý otrok, který se nenadále setká se svým pánem, nemyslí na nic jiného než na bití a jiné tresty, které ho čekají. Podobně i běsy, které spatřili Pána Ježíše, hned tušily, že je čeká pekelný trest.

„Ježíš mu řekl: ‚Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!‘ a zeptal se ho: ‚Jaké je tvé jméno?‘ Odpověděl: ‚Mé jméno je legie, protože je nás mnoho.‘“ (v. 8-9). Otázku, jaké je jeho jméno, mu Pán Ježíš položil, ne proto, že by ty duchy neznal, ale proto, aby dal najevo svou svrchovanou moc, protože podřízený se vždy musí hlásit nadřízenému, a ne naopak. Démon se představuje jako „legie“. Římská legie měla 6000 vojáků. Z toho vidíme, že jeden člověk může být posedlý mnoha démony najednou. Není na tom nic divného, když v srdci jednoho člověka mohou najednou sídlit i nejrůznější neřesti – nečistota i nenávist, sebelítost i hněv, závist i lakomství a mnohé jiné hříchy, a za každým z nich je jiný démon.

„Páslo se tam na svahu hory velké stádo vepřů“ (Mk 5,11). Kritičtí lidé snažící se evangelium zpochybnit, často namítají, odkud se tam vzalo stádo vepřů, když Židům bylo zakázáno jíst vepřové maso. To je sice pravda, avšak nebylo jim zakázáno prasata chovat a prodávat pohanům (viz Dt 14,21). A Zajordání, ve kterém se ta událost stala, byl kraj obydlený z větší části pohany.

„I prosili ho ti zlí duchové: Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů.“ (v. 12). Otázka, proč Pán Ježíš démonům dovolil do vepřů vejít, způsobila už velmi mnoho sporů a dohadování. Zvlášť lidé nevěřící, kteří evangelium čtou jen proto, aby v něm našli nějaké chyby a zádrhely, vyvozují ze skutečnosti, že Ježíš to démonům dovolil, takové nesmyslné závěry a teorie, až celý příběh zkroutí a překroutí, že je pak ještě pokroucenější než ten ubožák posedlý démony. Na prvním místě je třeba si uvědomit, že jsme jen lidé, a nemůžeme úplně rozumět Božím záměrům a skutkům. Nerozumíme ani všem zákonitostem přírody a hmotného světa. Tím méně můžeme rozumět světu duchovnímu. Není tedy divu, že nerozumíme tomu, proč Ježíš s běsy naložil tak, jak naložil. Přeci však bývají uváděny některé důvody, které nám mohou pomoci tu událost aspoň částečně pochopit.

Proč tedy démoni prosili Ježíše, aby směli vejít do vepřů? Chtěli na vepřích způsobit škodu, a tím jejich majitele pobouřit proti Kristu. Když jim Ježíš znemožnil trápit přímo lidi, chtěli si svou zlobu vybít aspoň na zvířatech, která těm lidem patřila, a tak i lidem aspoň nějak uškodit.

A proč Pán démonům dovolil do vepřů vejít? Na takovou otázku můžeme odpovědět jinou otázkou: Proč Bůh na člověka dopouští povodně, krupobití, nemoci a jiné tresty? Pán to dovolil, aby ti lidé byli přivedeni k spáse. Chtěl majitele těch stád odvést od časných věcí k věčným. Dovolil to také proto, aby bylo vidět, jaké množství či hejno běsů v tom člověku bylo. Vždyť se těmi běsy naplnilo celé stádo. Dovolil to, aby usvědčil z bludu saduceje, kteří tvrdili, že vůbec neexistují duchové (viz Sk 23,8). Dovolil to, aby ten člověk, který byl od démonů osvobozen, viděl, jak velikého dobrodiní se mu dostalo, a co mu hrozilo, kdyby ho Pán nezachránil od dalšího mučení démony. Pán to dovolil také proto, aby dokázal, že ďábel, který se chlubí, že má vládu nad celým světem (viz Lk 4,6), nemá ve skutečnosti vládu ani nad tou sviní, pokud mu ji nedá Bůh. Tím nám ukázal, že když patříme jemu – Ježíšovi, nemusíme se ďábla vůbec bát, ale máme spoléhat na milost Boží a ďáblu se vzepřít, a on od nás uteče (Jak 4,7). A tak sv. Antonín Veliký, podle svědectví sv. Atanáše, říkal: Věřte mi, že satan se bojí modliteb, postů, mírnosti, pokory a milosrdenství věřících, a nejvíce se bojí čisté lásky ke Kristu.

„Tu nečistí duchové, vyšli z posedlého a vešli do vepřů. Stádo pak – bylo jich na dva tisíce – hnalo se střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo. Pasáci utekli a donesli o tom zprávu do města a do vesnic.“ (v. 13-14). Pasáci šli hned k majitelům stád, aby jim podali zprávu, co se stalo, a dokázali tak, že na tom nemají vinu. „Lidé se šli podívat, co se stalo.“ (v. 14). Ti lidé, to byli především majitelé prasat, kteří utrpěli škodu na majetku. Když došli na místo, viděli tam stáda utonulá v moři a na břehu člověka osvobozeného od démonů, jak je oblečen a se zdravým rozumem sedí u Ježíšových nohou a poslouchá jeho slova. Byli tam i další očití svědkové, kteří majitelům stád celou událost znovu vyprávěli (v. 16). Majitelé stád se zděsili a „počali Ježíše prosit, aby odešel z jejich končin“ (v. 17). Neprosili ho o to z pokory, že by se snad pokládali za nehodné být v jeho přítomnosti, jako ten setník, který řekl: „Pane, nejsem hoden, aby vešel pod mou střechu...“ (Mt 8,8). Prosili Ježíše, aby odešel, z obavy, že člověk, který disponuje takovou duchovní mocí, by jim mohl způsobit ještě větší škody na majetku a jiné potíže (viz Lk 8,37). Měli strach, že tento Boží člověk, by mohl být nástrojem hrozných Božích trestů, jak tomu častokrát bývalo v dějinách Izraele vůči pohanům či odpadlým Izraelitům. Jak víme z Tacita a Suetonia, i pohané v té době věděli, že za jejich časů má přijít očekávaný Mesiáš. Proto i tito majitelé uhynulých prasat měli strach, že by to mohl být začátek soudů, které Mesiáš vykoná na nepřátelích Božího lidu. Dívali se na malé materiální škody, které se jim přihodily, a neviděli a nepoznávali ty nevýslovné milosti a duchovní dary, které jim Ježíš přišel udělit. Tak jsou příkladem běžného smýšlení lidí, kteří se shánějí po majetku a po věcech tohoto světa a nedbají o potřeby duše a nebeský poklad. Pán jejich prosbě vyhověl. Nechtěl perly svého učení házet lidem, kteří se podobali oněm zvířatům právě uhynulým v moři. Sv. Bonaventura k tomu říká: Světlo odešlo od těch, kteří ho nechtějí. Pán opouští slabá a zaslepená srdce, která odmítají pokání a váhají se odříct dočasných rozkoší. Ježíš se ale vzdaluje proto, aby člověk více pocítil temnotu a prázdnotu, plynoucí z jeho nepřítomnosti, a opravdově zatoužil po Boží milosti. Proto také poslal člověka osvobozeného od démonů, aby šel do svého domova a hlásal tam, jak veliké dobrodiní mu Bůh prokázal (v. 19). O tom jestli se obyvatelé té krajiny ke Kristu obrátili aspoň později, nic nevíme. V každém případě jim k tomu ale Pán Ježíš dal tímto zázrakem příležitost. Ta událost se zahynutím sviní je měla jako nějaké hromobití probudit z jejich netečnosti a nedbalosti o své spasení.

Ten posedlý člověk byl obrazem člověka spoutaného hříchy, který se sám dobrovolně téměř zbavil svobody. Potom co ho Ježíš úplně osvobodil, vidíme, že žádná duchovní bída není tak veliká, aby nás jí nemohl Kristus zbavit.

Když Ježíš vystoupil na loď, prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl být s ním (v. 18). Prosil o to z vděčnosti a lásky vůči Ježíšovi za tu nesmírnou milost, kterou mu Pán daroval. Měl k tomu ale asi ještě jiný důvod: obavu, že když Ježíš odejde, mohli by ho ti démoni znovu posednout. Ježíš mu ale řekl: „Jdi domů k svým a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ (v. 19). Tím ho Pán Ježíš povzbudil, že se již démonů nemusí obávat, pokud bude konat to, co mu Ježíš nařídil. Zároveň mu tím dal příležitost konat jakési zadostiučinění za zlo, které pravděpodobně předtím způsobil a napomoct obyvatelům té krajiny, které předtím obtěžoval a děsil, k přijetí Ježíšova evangelia. Svou prosbou, aby směl s Ježíšem zůstat, ten osvobozený zřejmě vyjádřil touhu chodit s Ježíšem tak, jako jeho ostatní učedníci. Pán ale chtěl, aby se ten člověk nejdřív nějakým způsobem osvědčil. To hlásání o svém zázračném osvobození Ježíšem v jeho domácím kraji, mohlo tedy sloužit i jako příprava na jeho budoucí povolání po boku apoštolů.

Na toto Ježíšovo rozhodnutí bývá poukazováno také v souvislosti s tím, že člověk, který dříve žil v hříchu, a jeho život se tak do určité míry nacházel pod mocí zlého ducha, nemá být vyznamenán kněžstvím a tím méně biskupstvím.

Zajímavé je, že zatímco jindy Pán uzdraveným zakazoval mluvit o zázraku, který se na nich udál (např. Mt 8,40; Mk 5,43), zde to nezakazuje, ale naopak osvobozenému přikazuje to ohlašovat. Důvodem bylo, že zde se nacházeli v pohanském prostředí. Nebylo tam nebezpečí, že se Židé budou chtít Ježíše zmocnit a prohlásit ho svým králem; ani nebezpečí ze strany zákoníků a farizeů, kteří se takovému Ježíšovu triumfu naopak snažili zabránit jeho sledováním a likvidací.

Stav každého člověka, který je ponořen do zlých vášní a zotročen svými chtíči, a zvlášť nečistotou, se nápadně podobá stavu, v němž se nacházel ten posedlý ubožák. Takový člověk přebývá v hrobě, z něhož může těžko vylézt a do něhož se stále vrací. Neustále zapomíná na Boží věci, vzpírá se milosti Boží a všelijak se snaží u svého zlozvyku zůstat. Neustále vyhledává příležitost k hříchu. Tak i legie démonů prosila Pána, aby je nevyháněl z krajiny, na kterou už si zvykli. Smilník se nechce vzdát nedovoleného vztahu s osobou, která je mu příležitostí k hříchu. Namlouvá si, že jeho smilný vztah motivovaný nezřízenou vášní se může změnit na nevinné přátelství. Tak vlastně stále chce zůstat v krajině svých hříšných tuh a skutků, a ďábel se z toho raduje. Když démoni nemohli zůstat v člověku, žádali, aby směli vejít do sviní. Podobně i člověk oddaný hříchu, přestává načas hřešit, jedině proto, aby se věnoval nějakému jinému hříchu. Tak se často stává, že jisté zločiny pokládá za ctnost. Sledujeme-li chování člověka oddaného hříchu, je to nejlepším důkazem, že skutečně existuje démonický svět. To ostatně potvrzuje sám Pán Ježíš Kristus, který tyto démony vyháněl.