Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nad Markovým evangeliem: Mk 5,21-43:

V tomto úryvku nám sv. Marek popisuje dva Ježíšovy zázraky, které jsou vzájemně časově propojeny. Nejdřív k Ježíšovi přišel představený synagógy Jairos a prosil ho, aby šel k němu domů a zachránil jeho dceru, která byla těžce nemocná a už umírala (v. 22). Když tam Ježíš šel, cestou se udál jiný zázrak, uzdravení ženy trpící dvanáct let krvácením.

Jairos přistoupil k Pánu Ježíši s nadějí, že mu Ježíš může pomoci, a se značnou pokorou, která se projevila tím, že Ježíšovi „padl k nohám“ (v. 22). Přece ale ještě v Ježíše neuvěřil jako ve všemohoucího Boha. To můžeme vidět z jeho prosby: „Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ (v. 23). Domníval se, že jeho dcerka, která je již na smrtelné posteli, může být zachráněna jedině skrze osobní přítomností Ježíše a vkládání jeho rukou. Neměl tedy takovou víru, jako pohanský setník, který Ježíše pokládal za absolutního Pána všeho, jenž nemocím přikazuje i na dálku (por. Mt 8,8-9). Jairos považoval Ježíše za někoho, jako byli dávní proroci, kteří se modlili k Bohu o pomoc a přitom vkládali ruce na nemocné a ti byli uzdravováni. Měl podobnou představu jako malomocný Náman, když šel s nadějí na pomoc k proroku Elizeovi (2Král 5,2). Události, které se kolem Ježíše staly cestou do Jairova domu, však Jairovu víru velmi posílily. Všimněme si, že Pán Ježíš neodmítl jeho žádost a šel s ním. Mohl ho pokárat za slabou víru, nebo mohl říct, že teď musí kázat lidem, kteří k němu přišli a že jestli má Jairos víru, uzdraví jeho dceru na dálku. Pán ale ve své nesmírné lásce a porozumění s lidskou slabostí, sleduje především náš duchovní pokrok, naše přiblížení se k Němu, a proto své jednání s námi přizpůsobuje tomu, v jakém duchovním stavu se nalézáme. Pro něj není prvořadým vyřešení našich životních problémů. On tyto naše potíže užívá, aby nás skrze posilnění naší víry přiměl spolupracovat s působením jeho Božské moci. To že Ježíš na Jairovu prosbu zanechal důležitý úkol kázání, je i pro nás příkladem, s jak velkou ochotou a obětavostí máme druhým pomáhat v jejich trápeních.

Ježíš však nešel do Jairova domu sám. „Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj.“ (v. 24). Všichni chtěli vidět, jak to s Jairovou dcerou dopadne a mnozí z nich měli ještě své osobní prosby a potřeby a také očekávali Ježíšův zásah do svého osobního života. Ne všichni si mohli dovolit to, co představený synagógy, žádat Ježíše jaksi přednostně, aby šel do jejich domu. Jenomže Pán věděl o potřebách každého z nich. Jako Bůh znal každé lidské srdce a věděl o každém, kdo za ním přišel. O tom se měli přítomní, včetně Jaira, přesvědčit skrze příhodu, která se udála cestou.

Jednou z mnoha toužících po tom, aby se Ježíše mohli dotknout a být uzdraveni, byla žena, která už dvanáct let trpěla krvotokem (v. 25). Jak se ten zástup posouval po cestě, a všichni se tlačili, aby byli co nejblíže Ježíšovi, podařilo se jí procpat k Němu až na dosah ruky. V zástupu se k Ježíšovi přiblížila zezadu, protože se bála pozornosti a chtěla zůstat utajena. Nemoc, která ji trápila, byla velmi zahanbující a pokořující. Podle Lev 15,25 byla žena, která takovým dlouho trvajícím krvotokem trpěla, nečistá, stejně jako všechno, čeho by se dotkla. Taková osoba byla tedy prakticky vyloučena ze společnosti. Ta nemoc u ní trvala už dvanáct let. Vynaložila na léčení celé své jmění, „ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu.“ (v. 26). Uvedením těchto podrobností o její nemoci nám sv. Marek sděluje, že šlo vlastně o nevyléčitelnou chorobu, která tuto ženu úplně zničila, a už pro ni nebylo žádné naděje. Proč si ta žena umínila, že se musí Ježíše aspoň nenápadně dotknout? Protože slyšela o tom, že nemocní jsou uzdravováni pouhým jeho dotykem. I sama mohla na vlastní oči několik takových zázraků vidět. Domnívala se tedy, že i na věcech, kterých se Ježíš dotkl, nějak spočívá jeho léčivá moc. Věděla, že i nakažlivé nemoci se někdy šíří pouhým dotykem. I Mojžíšem stanovená obřadní nečistota se vztahovala na všechno, čeho se ona – jako nečistá – dotkla. Tak proč by nemohla i Ježíšova uzdravující a očišťující moc působit také jenom přes pouhý dotyk? V duchu si říkala: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobozena.“ (v. 28). Její víra byla živá. Mělo se jí však dostat zkušenosti, která té její živé víře dodá i správný obsah, aby byla nejen živou, ale i pravou. K tomu bylo třeba, aby poznala, že Ježíš uzdravuje jako vševědoucí a všemohoucí Bůh. Toto poznání potřeboval také Jairos a ostatní přítomní.

Pán Ježíš nosil stejné oblečení, jako ostatní Židé. Zachovával to, co bylo přikázáno v Dt 22,12; Num 15,37-41: „Hospodin řekl Mojžíšovi: ‚Mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně, ať si dávají na okraji svého roucha purpurovou stuhu. Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima, jako se jimi řídí smilníci, abyste si připomínali a plnili všechna má přikázání a byli svatými pro svého Boha.“ Židé tuto obrubu se střapci pro připomínání si Božích přikázání nosili na svrchním plášti. Tímto pláštěm si při modlitbě přikrývali hlavu. Při chůzi ho měli zavázaný buď okolo pasu, anebo přehozený přes levé rameno a pod pravým ramenem jeho dva cípy svázali. Žena se tedy dotkla té obruby Ježíšova pláště, která visela pod jeho ramenem anebo za pasem. Nemusela se tedy sklánět k zemi, aby se dotkla spodní obruby jeho suknice. Ta obruba, které se dotkla, symbolizovala Hospodinova přikázání. Jakmile se takto dotkla Ježíšových šatů, „rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení“ (v. 29). Když si uvědomila, co se s ní stalo, hned se snažila nenápadně ukrýt v zástupu.

Pán ale nedovolil, aby se vytratila potají, tak jak přišla. Dal jí příležitost a tlačil ji, aby vyznala, co se stalo. Kdyby to Ježíš neudělal, nechal by ji v jejím mylném nesprávném domnění, že byla uzdravena bez jeho vědomí, a tak vlastně jakousi temnou magickou silou. A Ježíš ji chtěl zbavit nejen tělesné nemoci, ale hlavně jejích nesprávných představ o vztazích mezi duchovním a materiálním světem. Proto se otočil a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ (v. 30). Všichni zapírali, protože se báli, že by to zřejmě znamenalo nějaké provinění. Učedníci se jakoby zastávali ostatních a říkali: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“ (v. 31). Učedníci mysleli na obyčejný dotek, ale Pán na dotek víry. Proto se „rozhlížel, aby našel tu, která to učinila.“ (v. 32). Ježíš se nerozhlížel, protože by nevěděl, která to byla a kde v zástupu stojí, ale proto, aby ji takto vybídl, ať sama vystoupí ze zástupu a vyzná, co se stalo.

Spolu se strachem, že se stane centrem pozornosti okolostojících a bude odhaleno, jakou hanebnou nemocí trpěla, a že se jakožto nečistá „nedovoleně“ vmísila do zástupu, byla v srdci této ženy jistě zároveň i touha, aby se o jejím uzdravení a očištění lidé dozvěděli. To jí totiž mohlo poskytnout pocit společenského přijetí a jakéhosi zadostiučinění. Skutečnost, že trpěla takovou nemocí, byla ale přeci jen natolik zahanbující a odpudivá – i přesto, že ta nemoc již skončila – že bylo nepřijatelné, aby to vyznala sama od sebe. Snad i proto Ježíš trval na tom, že chce vědět, kdo se ho dotkl.

Žena tedy „s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla, co se stalo“. (v. 33). S bázní a chvěním přišla jistě i proto, že stále ještě prožívala nejistotu, jestli Ježíš její „opovážlivý“ skutek schválí a jestli jí nebude kárat a vyčítat, že si své uzdravení jakoby „ukradla“. Pán však na její vyznání, které učinila před celým zástupem lidí (Lk 8,47) odpověděl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení.“ (v. 34). Tím ji povzbudil a ujistil, že její uzdravení je trvalé a že jí nebude odejmuto proto, že si ho jakoby „ukradla“, protože Pánu se naopak taková odvážná a „drzá“ víra líbí. Důležitá jsou Ježíšova slova: „tvá víra tě zachránila“. Nezachránilo ji tedy pouhé dotknutí pláště samo o sobě, ale to, že tento odvážný skutek udělala z víry. Zachránil ji ten dotek víry, ne dotek fyzický. Tím jí i všem okolostojícím bylo ukázáno, že zázraky uzdravení koná vševědoucí a všemohoucí Bůh, který vidí naše srdce, a ne žádná temná neosobní magická síla, která by reagoval automaticky na pouhé zevnější úkony. Víra totiž je tím, co nás spojuje s tímto živým Bohem a činí nás schopnými přijmout Jeho milost.

Eusébius ve své církevní historii (17,5) píše, že ta žena byla pohanka pocházející z Cézareji Filipovy a že ještě v jeho časech byl v Cézareji pomník připomínající tento Ježíšův zázrak. Prý to byly dvě měděné sochy představující Ježíše a tuto ženu před ním klečící. I ze slov sv. Marka: „Byla tam žena ... když zaslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu...“ (v. 25-27) se zdá pravděpodobným, že ta žena nebyla tamější, ale přišla z daleka.

Zatímco Ježíš ještě mluvil k této ženě, „přišli lidé z domu představeného synagogy a řekli: ‚Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra?‘“ (v. 35). Podle nich bylo už pozdě. Pokládali Ježíše za nějakého proroka, který snad může uzdravit nemocné, ale vzkřísit mrtvého, to podle nich jistě sahalo nad jeho síly. Ježíš však Jairovi řekl: „neboj se, jen věř“ a šel s ním dál (v. 36).

„Když přišli do domu představeného synagogy, spatřil velký rozruch, pláč a kvílení.“ (v. 38). To kvílení vydávali profesionální pištci a plačky, jak to bylo na židovských pohřbech zvykem. Tento zvyk byl zachováván už od nejstarších časů (viz Gen 50,3; 2Sam 1,17). V pozdějších dobách bylo stanoveno, že i nejchudší Izraelita si musel na pohřeb najmout aspoň dva pištce a jednu plačku. Ježíš do domu vstoupil jen se třemi svými učedníky a všem kromě rodičů dívky přikázal odejít ven (v. 37 a 40). Přitom jim říkal: „Proč ten rozruch a pláč, dítě neumřelo, ale spí.“ (v. 39). Proč to Ježíš řekl, když všichni i on sám dobře věděli, že zemřela? Řekl to ve vědomí, že ji vzkřísí. Tělo dívky bylo sice mrtvé, ale její duše nebyla ještě definitivně odevzdána podsvětí, protože Boží vůli bylo ji skrze mimořádný zásah vrátit k pozemskému životu. V podobném smyslu mluvil Ježíš i o Lazarovi, že usnul, když věděl, že zemřel. Tím nás také upozorňuje, že ani my nemáme přespříliš truchlit nad smrtí našich drahých, protože i oni budou v poslední den vzkříšeni. Zármutek nad jejich smrtí je jistě na místě, nemáme se mu ale cele oddávat, spíš máme pamatovat na to, že i my brzy půjdeme za nimi, jak to říká i Sirachovec (Sir 38,20).

Přítomní se Ježíšovým slovům, že dívka jenom spí, smáli (v. 40), což byl samozřejmě projev jejich nevěry. Duch, ve kterém se ti lidé nacházeli, nebyl naprosto otevřen víře v takový zásah Boží, který jedině mohl v nastalé situaci Jairovi pomoci a vzbudit tak jeho víru v Pána Ježíše, pravého Boha. Proto Také Ježíš ty lidi z domu vykázal. Nechtěl, aby tam tito nevěřící byli a svým kvílením pouštěli ducha nevěry a zoufalství i na rodiče dívky. Ježíš sám k vykonání velkého zázraku žádnou víru nepotřeboval. On je pravým Bohem a během celého svého pozemského života nikdy neztratil blažené patření na Boží podstatu. Proto On sám ani nikdy žádnou víru neměl. Víra je totiž přesvědčení o věcech, které nevidíme. A Ježíš jako Bůh věděl vše a také jako člověk – podstatně spojený s Božstvím - měl vždy poznání všeho, co právě potřeboval a chtěl. On ale své zázraky, jak jsme už řekli, konal s ohledem na duchovní pokrok a přiblížení s k Bohu těch, kdo byli zainteresováni, a tedy s ohledem na jejich víru. Proto, jako i v jiných případech, jejich víru pro vykonání zázraku relativně potřeboval. Nepotřeboval ji proto, aby mohl duši dívky navrátit do jejího mrtvého těla, ale proto, aby mohl dosáhnout cíle, který tímto nadpřirozeným skutkem sledoval, a tím cílem bylo pomoci těm zarmouceným rodičům, aby se svou vírou spojili s Boží mocí a měli tak vlastně účast na Boží všemohoucnosti. Dalším důvodem, proč ty lidi z místa vykázal, bylo to, že nechtěl, aby nevěřící byli přímými svědky tak velikého zázraku. Proto také při svém příchodu, řekl, že dívka jenom spí, aby ti lidé, až uvidí, že vstala, mohli mít určité pochybnosti, jestli se přeci jen nezmýlili ve svém soudu, že je dítě mrtvé. Ze stejného důvodu Ježíš nakonec rodičům dívky nařídil, aby o tom nikomu neříkali (v. 43). U lidí nevěřících nebo dokonce vůči Ježíšovi nepřátelsky naladěných mohla totiž zpráva o tak velikém zázraku vzkříšení mrtvé dívky vyvolat spíš negativní reakce a pobouření. I proto Bůh působí svou mocí úměrně naší víře, protože lidé, kteří jsou Boží spasitelné víře velmi vzdáleni, když vidí Boží divy, vyvodí si z toho úplně scestné závěry. To se stalo např. při působení apoštolů Pavla a Barnabáše v Lystře, kdy lidé, kteří viděli zázrak uzdravení chromého, chtěli apoštoly prohlásit za bohy (Sk 14,10n), zanedlouho ale úplně obrátili a začali Pavla kamenovat (Sk 14,19).

Ježíš tedy „vstoupil tam, kde dítě leželo, vzal ji za ruku a řekl: ‚Talitha kum‘, což znamená: ‚děvče, pravím ti, vstaň‘“ (v. 40-41). Sv. Marek nám zde zachoval aramejská slova, která Ježíš při vzkříšení Jairovy dcera použil. Mohl ji vzkřísit pouhým jedním slovem, On ji však i vzal za ruku, protože její otec ho prosil, aby přišel a vložil na ni ruce (v. 23). Tím uchopením za ruku jako by Pán Ježíš dělal, že ji jenom budí ze spánku. Lk 8,54 říká, že ta slova zavolal. Ježíšovo hlasité zvolání mohli zřejmě slyšet i lidé, kteří stáli venku před domem. Tím vším jako by Ježíš chtěl vzbudit dojem, že nejde o vzkříšení mrtvé, ale jen o uzdravení nemocné. Takový záměr sledoval, aby zmenšil první šok svědků tohoto zázraku vzkříšení a aby si velikost Božího divu, jehož byli svědky, uvědomili až postupně později a jejich pozornost se tak obrátila spíš k tomu, kým vlastně Ježíš je, než ke vnější senzaci.

A když dívenka ožila, „řekl, aby jí dali něco k jídlu“. (v. 43). Tím se měli její rodiče přesvědčit, že nejen ožila, ale je také zbavena nemoci, na kterou umřela. Podobně i vzkříšení Lazara (J 12,2) a své vlastní zmrtvýchvstání potvrdil Pán Ježíš přijetím pokrmu (J 21,5). Také apoštolové uváděli jako důkaz Ježíšova vzkříšení, že s ním po jeho zmrtvýchvstání jedli (Sk 10,40-41).

Markova poznámka, že jí bylo dvanáct let (v. 42) se vztahuje ke skutečnosti, že po tom, co ji Ježíš vzkřísil, hned chodila. Nebylo to malé dítě, které ještě nechodí, ale dospívající dívka.

Vzkříšení mrtvé dívky je v duchovním smyslu obrazem oživení hříšníka. Má-li to nastat, je třeba také vykázat všelijaké pištce, opustit hluk světa a světské žádosti. Tak jako dívka vstala z lůžka, duše musí povstat z hříchů. Potom má začít chodit, to je konat dobré a kající skutky, a pak může přijmout i pokrm Nejsvětější Svátosti.

Evangelia nás zpravují o třech lidech, které Ježíš vzkřísil: tato dvanáctiletá dívka, naimský mládenec a Lazar. Dívka byla Ježíšem vzkříšena krátce potom, co vypustila duši ještě v domě. Naimského mládence, který už nebyl dítětem, ale mládencem, vzkřísil Ježíš, když už ho nesli na márách k pohřbu. Lazara, který už byl dospělým mužem, vyvolal Ježíš k životu, když už čtyři dni ležel v hrobě. Na dívku promluvil jemně: „Děvče, vstaň“; na mládence silněji: „Mládenče, pravím ti, vstaň“ a na Lazara zvolal silným hlasem: „Lazare, vyjdi ven“ a Lazar vyšel z hromu. Tato tři vzkříšení jsou podle sv. otců obrazem různého stupně duchovní smrti a narušenosti hříchem a duchovního vzkříšení z nich. Také z toho vidíme, že Ježíš své velké divy jaksi stupňoval, protože jimi sledoval na prvním místě to, aby v něj lidé uvěřili. Největší zázrak vzkříšení Lazara vykonal pak prakticky za branami Jeruzaléma, několik dní před svou smrtí, na kterou už své učedníky bezprostředně připravoval.

Podle jiných výkladů, Jairos je obrazem Židů, kteří byli povoláni dřív než pohané, ale nebyli dřív než oni spaseni. Žena uzdravená z krvotoku zase představuje pohany, kteří byli sice povoláni později než Židé, ale byli spaseni dřív než oni. Ta žena přišla ke Kristu, až když se přesvědčila, že jí nemůže pomoci žádný člověk. Tak i pohané se ke Kristu obrátili až potom, co bohatě zakusili, vyprahlost a prázdnotu všech „svých pramenů“.