PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Je třeba, abychom se dokázali znovu a znovu s živou vírou odevzdávat do Kristovy smrti – svou vůli, své nálady, smutky, zklamání, ale i své ideje a plány. Co jsme tak odevzdali Nebeskému Otci ve spojení se smrtí Ježíše Krista, má už teď užitek pro nás i církev, a navíc to má svou hodnotu pro celou věčnost.

Starý člověk se dokáže přizpůsobit všemu – dokonce i extrémním podmínkám. 

Máme si před Bohem přiznat své hříchy – např. jsem svévolník. Často se jedná o drobné svévolnosti. Ale když se pak řeší vážné věci, mnohdy tyto „maličkosti“ jsou rozhodující.

Ať už nás Bůh povolal do jakékoliv služby, prosme Ho, abychom ji konali v pokoře a na užitek duše své i druhých.

Jak první lidé v ráji tak i andělé byli stvořeni ve stavu milosti posvěcující. Takže nadpřirozený charakter Božího života, který dostáváme skrze spasitelnou víru a křest, neznamená, že by to bylo něco, co k nám nepatří. Právě naopak.

Křesťané nejmilejší, slavíme dnes den plný kvílení a pláče, totiž den, ve kterém Pán Ježíš Kristus chtěl na oltáři kříže trpět nevinnou a nejhanebnější smrt, aby nás od věčné smrti, jíž jsme pro naše hříchy byli poddáni, vyplatil a vykoupil.

Skutečně přichází antikristovská doba, kdy moc negativního slova systematicky podávaného skrze masmédia jako pravda, rozvrací celé říše.

Člověk v tomto „zákonném“, zákonickém smýšlení zůstává až do té chvíle, dokud nedospěje k cíli a naplnění zákona, jímž je Kristus a jeho vykupitelská oběť na kříži přinesená za hříchy všech lidí pro jejich ospravedlnění – pro ospravedlnění darované Bohem z milosti Krista Ježíše. 

Když člověk jde cestou Božích přikázání a následování Ježíše, může se stát, že se mu to po určitém čase začne zdát jednotvárné. Přichází myšlenky: „To už znám, není to nic nového. Písmo svaté také znám. Už jsem ho četl 100krát…“

Musím přijmout tu realitu, že v důsledku svých hříchů jsem už mrtev. Už pro mne není žádná naděje. Už neexistuje možnost, že bych se někdy dopracoval ke spravedlnosti. 

Když někdo někomu zachrání život, cení se to. Když však zachráníme věčný život třeba i jen jednomu člověku, budeme mít z toho slávu po celou věčnost.

Bez hluboké modlitby a bez neustálého vydávání se Ježíšovi skrze čistou lásku, kdy se snažíme plnit první Boží přikázání: „Miluj Boha celým srdcem, celou myslí a vší silou!“, není možné v tomto skrytém boji obstát!

Kristus zemřel na Golgotě, přemohl ďábla, hřích i smrt. Teď se vírou spojuji s tím, co Kristus učinil na Golgotě, a v tomto čase, tuto sekundu posvěcuji vírou. Ano, tak to je, teď tomu věřím. Teď stojím v této pravdě. V duchovní oblasti to působí, i když výsledky hned nevidím. Stojím v Božím slově, v Kristu – teď mám moc, kterou mám využívat.

Pokud člověk nemá vedení, stálý modlitební režim, povzbuzování, stává se malátným i v duchovním životě, a tu právě ďábel zaútočí.

Člověk si musí v pravdě přiznat svou bídu. To však neznamená, že dál nebude nic dělat.

Pokora je pravda a jedině skrze pokoru se vítězí. Opakem pokory je pýcha. Ta se projevuje tak, že když nám někdo poví pravdu, urazíme se.

Pokora je pravda. Pokora je sebekritika. Pokora je, že si uvědomím realitu své slabosti, tzv. „Achillovu patu“, a tu si hlídám. Tam musím postavit stráž, protože nepřítel útočí se lstí a já nesmím dovolit nechat se zotročit. 

Někdo má mnohé fyzické dary – například sílu, pracovitost. Jiný má znovu duševní dary – dobrou paměť, různé schopnosti, např. organizační, a také Bůh dává různé duchovní dary. Zároveň si však každý člověk musí být vědom, že má svou tzv. Achillovu patu.

Na prvním místě má být Ježíš a láska k Němu a pro vše ostatní platí zásada „ nakolik, natolik“. To znamená, že natolik prospívá milovat cokoli stvořeného, nakolik nás to vede k lásce k Ježíšovi; a nakolik to odvádí od Boží lásky a od posledního cíle, kterým je spása duší, ale nejprve té své, natolik je třeba se toho zříci.

Kázání podle Postily R. P. Stajera: Pán Ježíš Kristus činí v Nejsvětější Svátosti Oltářní mnohé veliké zázraky. Máme se mu v ní klanět a s vírou ho v ní přijímat.