PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

V prvním čtení i evangeliu dnešní neděle je řeč o sociální spravedlnosti. V epištole zase o modlitbě za světské představitele. Avšak evangelium Ježíše Krist není nějakým sociálním či politickým programem. „Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni.“ A proto apoštol žádá, aby se konkrétně muži modlili „za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný…“.

„Dělal jsem to ve své nevěře“. Příčinou jeho zločinů byla neupřímnost před Bohem, absence osobního vztah k Bohu, a to je ten největší hřích, když se člověk vyhýbá řešení té nejdůležitější životní otázky a nalhává si, že Boha a jeho slitování vlastně nepotřebuje.

Když Bůh stvořil viditelný svět, zpočátku člověk žil v harmonii s Bohem. Byl však postaven do zkoušky.

Máme milovat Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. Den za dnem utíká..., proto si máme položit otázku: Kdy jsem miloval Boha celým srdcem?

V některých oblastech je zvykem, že když při pohřbu nesou na márách mrtvého, doprovází ho na hřbitov někdy až kilometrový průvod – téměř celá vesnice.

Co způsobilo Ježíšovi v Getsemanech největší bolest? Vědomí, že mnozí odmítnou Jeho utrpení, a tím i svou spásu.

Je třeba, abychom se dokázali znovu a znovu s živou vírou odevzdávat do Kristovy smrti – svou vůli, své nálady, smutky, zklamání, ale i své ideje a plány. Co jsme tak odevzdali Nebeskému Otci ve spojení se smrtí Ježíše Krista, má už teď užitek pro nás i církev, a navíc to má svou hodnotu pro celou věčnost.

Starý člověk se dokáže přizpůsobit všemu – dokonce i extrémním podmínkám. 

Máme si před Bohem přiznat své hříchy – např. jsem svévolník. Často se jedná o drobné svévolnosti. Ale když se pak řeší vážné věci, mnohdy tyto „maličkosti“ jsou rozhodující.

Ať už nás Bůh povolal do jakékoliv služby, prosme Ho, abychom ji konali v pokoře a na užitek duše své i druhých.

Jak první lidé v ráji tak i andělé byli stvořeni ve stavu milosti posvěcující. Takže nadpřirozený charakter Božího života, který dostáváme skrze spasitelnou víru a křest, neznamená, že by to bylo něco, co k nám nepatří. Právě naopak.

Křesťané nejmilejší, slavíme dnes den plný kvílení a pláče, totiž den, ve kterém Pán Ježíš Kristus chtěl na oltáři kříže trpět nevinnou a nejhanebnější smrt, aby nás od věčné smrti, jíž jsme pro naše hříchy byli poddáni, vyplatil a vykoupil.

Skutečně přichází antikristovská doba, kdy moc negativního slova systematicky podávaného skrze masmédia jako pravda, rozvrací celé říše.

Člověk v tomto „zákonném“, zákonickém smýšlení zůstává až do té chvíle, dokud nedospěje k cíli a naplnění zákona, jímž je Kristus a jeho vykupitelská oběť na kříži přinesená za hříchy všech lidí pro jejich ospravedlnění – pro ospravedlnění darované Bohem z milosti Krista Ježíše. 

Když člověk jde cestou Božích přikázání a následování Ježíše, může se stát, že se mu to po určitém čase začne zdát jednotvárné. Přichází myšlenky: „To už znám, není to nic nového. Písmo svaté také znám. Už jsem ho četl 100krát…“

Musím přijmout tu realitu, že v důsledku svých hříchů jsem už mrtev. Už pro mne není žádná naděje. Už neexistuje možnost, že bych se někdy dopracoval ke spravedlnosti. 

Když někdo někomu zachrání život, cení se to. Když však zachráníme věčný život třeba i jen jednomu člověku, budeme mít z toho slávu po celou věčnost.

Kristus zemřel na Golgotě, přemohl ďábla, hřích i smrt. Teď se vírou spojuji s tím, co Kristus učinil na Golgotě, a v tomto čase, tuto sekundu posvěcuji vírou. Ano, tak to je, teď tomu věřím. Teď stojím v této pravdě. V duchovní oblasti to působí, i když výsledky hned nevidím. Stojím v Božím slově, v Kristu – teď mám moc, kterou mám využívat.

Pokud člověk nemá vedení, stálý modlitební režim, povzbuzování, stává se malátným i v duchovním životě, a tu právě ďábel zaútočí.

Člověk si musí v pravdě přiznat svou bídu. To však neznamená, že dál nebude nic dělat.