PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Toto pokoření posloužilo Šimonovi ke spáse. Tak i mnohým jiným pomohla ke spáse křivda způsobená nespravedlivými a zlými lidmi. Šimonovi synové Alexandr a Rufus byli v církvi známi a ctěni. Kdo se o událostech na křížové cestě chtěl dozvědět podrobněji, mohl se zeptat jich.

To naše hříchy volali jejich ústy a žádaly Ježíšovu smrt. A každý z nás je Barabášem, který je skrze smrt Kristovu zachraňován od své věčné smrti v pekle.

Vodou svých slz uhasil Petr Boží hněv.

Vyskytl se koronavirus a s ním i celosvětová panika. Rozumná preventivní opatření je třeba respektovat, i když jen ta nás nezachrání. Je zde i řád duchovních zákonitostí, na který se často zapomíná. Je třeba ho dodržovat. Staré přísloví říká: „Lékař léčí, ale Bůh dává zdraví.“

Nesmrtelnost duše a věčnost pekla – katolická apologie proti adventistům

Druhá upravená verze

​Velekněží a velerada odsoudili Ježíše k smrti už dávno předtím. Protože však chtěli vytvořit jakési zdání právního procesu, snažili se představit svědky vypovídající o Ježíšových domnělých zločinech. 

Celý život Pána Ježíše byl neustálou oslavou a chválou nebeského Otce a také po ustanovení Oltářní Svátosti zazpíval spolu s učedníky Bohu Otci chválu.

„Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.“ (v. 24). Tato posvátná slova jsou ustanovením nové bohoslužby, smlouvou věčného sjednocení Boha s lidmi, Kristovým testamentem zanechaným lidstvu a základem nového náboženství. Nastává konec stínům Starého zákona. 

„Hledejte nejprve Boží království…“ (Mt 6,33) Hledání je bolestný proces.

Popeleční středou 26. února 2020 vstupuje západní církev do postní doby. Podstatou postní doby je obrácení a pokání. Obrácení znamená obrátit se od cesty světa k cestě Boží – k Ježíši – a pak Ho následovat. On je naše Cesta.

Čtení dnešní neděle jsou velmi obsáhlá nejen délkou textů, ale i hloubkou tématu, kterému se věnují, a tímto tématem je plnění Božích přikázání a získání věčného života.

Nadšení zástupu pro Ježíše na Květnou neděli je přimělo k úsudku, že svůj záměr musí provést po svátcích, až se lid rozejde. Bůh však chtěl, aby Jeho Syn přinesl svou oběť k dokonalému uctění Boha a k spáse lidí právě o velikonočních svátcích, kdy se obětovala Pascha, velikonoční beránek, jenž tu chystanou oběť Kristovu předem naznačoval a připravoval.

Korinťanům, kteří se pohoršovali na svém otcovi ve víře, apoštolu Pavlovi, a srovnávali ho s jinými hlasateli evangelia, sv. Pavel klade před oči podstatnou otázku: Na čem se zakládá vaše víra? 

Vědět o soudu je pro duši užitečné, ale vědět, kdy nastane, by jí neprospělo. 

Nevíme den ani hodinu naší smrti, proto máme být stále připraveni. Mnoho lidí si myslí, že budou spaseni, protože „nikoho nezabili, nikoho neokradli a jsou slušní…“ Žel, to k spáse nestačí.

V určitém smyslu se toto Ježíšovo proroctví vztahuje na pád Jeruzaléma, který měl nastat a nastal čtyřicet let po Kristově nanebevstoupení a v určitém smyslu se rovněž vztahuje na poslední časy před koncem světa. 

Každý, kdo se postaví za Ježíše, bude pronásledovaný. Když k tomu dojde, nemáme se tomu divit, vždyť i Ježíš řekl: „Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás…“

Boží slovo dnešní neděle ukazuje na naše křesťanské povolání v Kristu Ježíši. Pán Ježíš je tím, Božím služebníkem, Izraelem, o kterém mluví prorok Izajáš.

Koncem jednotlivce je jeho smrt. Koncem pro celé lidstvo poslední soud. K tomuto vytrvání až do konce potřebujeme zvláštní Boží milost, o kterou máme prosit: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu naší smrti.“

Dnes, kdy na stolci sv. apoštola Petra sedí ardciheretik a rouhač Bergoglio, a kdy ti, kdo se hlásí ke Kristu, ba i ti, kdo se pokládají za katolíky, jsou rozštěpeni do mnoha různých skupin a frakcí, se jistě můžeme cítit zmateni a znejistěni, komu a čemu máme věřit.

Bůh tedy měří zásluhu skutku ne podle vnějšího efektu, ale podle úmyslu člověka a jeho obětavosti. A Ježíš chtěl své učedníky na tento Boží pohled upozornit. 

Boží slovo nám zjevuje tajemství zrození Božího Syna, kterým druhá Božská osoba od věčnosti přijímá Boží přirozenost a podstatu.

Dnešní svátek svaté rodiny je plodem koncilní liturgické reformy. Na svátku samotném ale není nic špatného. Nebezpečím by mohlo být, kdybychom příliš zdůrazňovali přirozenou stránku rodiny, tak že by to zastiňovalo její nadpřirozený smysl a cíl.

Abychom se mohli plně vžít do situace, ve které byl sv. Josef, když se dozvěděl o požehnaném stavu sobě zasnoubené ženy Marie, musíme znát nejen tehdejší společenské poměry, ale především to, že Josef si byl dobře vědom, že je potomkem Davidovým v té linii, na kterou se vztahovala přislíbení o narození Mesiáše. 

Pokládat Mesiáše za pána nebylo tedy ničím nezvyklým. Naopak, Židé měli barvitou představu, jak bude Mesiáš vládnout celému světu. Otázka ale zněla, na jakém základě ho jako svého pána označil i sám David. Zde bylo veliké tajemství, které měli zákoníci v Písmu zkoumat. Pokud by ho zkoumali opravdu pozorně a upřímně, našli by v Písmu odpověď.

Spasitel světa již přišel na zemi. Boží Syn k spáse seslaný již se stal člověkem a přinesl spásu všem, kdo se po něm ptají, kdo jej hledají. Jsou však mnohá místa v mnohých lidských srdcích, kam dosud nevstoupila jeho sláva. 

První andělé se vzepřeli Bohu a řekli: Nebudeme sloužit Bohu. Archanděl Michael však řekl: „Kdo je jako Bůh? Já jdu za Hospodinem.

Stejně jako existuje realita dědičného hříchu, kterému jsou podle zákona přirozenosti podrobeni všechny děti Adamovy, tak existuje i tajemství a realita Neposkvrněného Početí.

Když pozorujeme svět minulý i současný, můžeme podlehnout dojmu, že vláda zla je téměř všeobecná, vždy a všude přítomná. Ale Boží slovo nás poučuje, že nastane čas, kdy se zjeví vláda Božího pokoje.