PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Naší každodenní povinností je na modlitbě svým nepřátelům odpouštět a modlit se za ně a přát jim skutečné dobro, tedy především spásu. 

Rozhodujícím momentem v tomto Mojžíšově boji víry byl okamžik, kdy si uvědomil, že Bůh na jeho modlitbu reaguje. 

Podle učení katolické církve má člověk nesmrtelnou duši od okamžiku svého početí a proto usmrcení dítěte v lůně matky je vraždou. To je všeobecně známo. Málokterý katolík však umí tento postoj obhájit.

Pán Ježíš svým pouhým slovem uzdravil deset malomocných a jenom jeden z nich se vrátil, děkoval Ježíšovi a chválil Boha. Co dělalo těch zbývajících devět? To se v evangeliu neříká. Dá se ale předpokládat, že plnili příkaz, který jim Ježíš dal, tedy že se šli ukázat kněžím. Samaritán se však kněžím ukázat nešel, protože se Samaritánem by se židovští kněží vůbec nebavili.

„Proto vám pravím: věřte, že všecko, o co v modlitbě poprosíte, je vám dáno a budete to mít.“ (v. 24). Ježíš říká v přítomném čase: „je vám dáno“. To proto, že když Duch Boží v nás tuto víru k činění divů v konkrétní modlitbě vzbudí, už působí ta Boží moc, které vykoná i ten zázračný skutek, za který se modlíme.

Snad neexistuje člověk, který by nikdy nevolal k Bohu. I největší neznabozi k němu v úzkosti a tísni křičí. I my máme jistě mnoho zkušeností s vyslyšenými modlitbami, ale jsou i modlitby nevyslyšené.

Jednoho dne přišla určitá osoba s výsledky vyšetření z nemocnice, kde jí sdělili, že má třetí stádium rakoviny s metastázemi. Řekl jsem jí, že buď Bůh udělá zázrak, anebo bude za dva nebo tři měsíce na hřbitově, že s tím musí počítat.

V Talmudu nalezneme, že Židé měli zakázáno vstupovat do svatyně i do nádvoří pohanů se špinavýma rukama, s holí, se zavazedlem, plivat tam nebo používat posvátné místnosti jako průchod. 

V prvním čtení i evangeliu dnešní neděle je řeč o sociální spravedlnosti. V epištole zase o modlitbě za světské představitele. Avšak evangelium Ježíše Krist není nějakým sociálním či politickým programem. „Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni.“ A proto apoštol žádá, aby se konkrétně muži modlili „za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný…“.

Apoštolové tři roky chodili s Ježíšem, ale když přišla těžká zkouška, když přišla Golgota, selhali.

Pán Ježíš zlořečil fíkovníku ani ne tak proto, že neměl plody, ale proto, že se zdálky zdál, jako by plody měl, zatím co je neměl. Právě v tom fíkovník symbolizoval prokletou neplodnost izraelského národa. Zdáli se být živými, věřícími a zbožnými, ale ve skutečnosti to všechno byl jenom nátěr.

„Dělal jsem to ve své nevěře“. Příčinou jeho zločinů byla neupřímnost před Bohem, absence osobního vztah k Bohu, a to je ten největší hřích, když se člověk vyhýbá řešení té nejdůležitější životní otázky a nalhává si, že Boha a jeho slitování vlastně nepotřebuje.

Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma byl předzvěstí toho vítězství, které se Pán chystal dobýt nad knížetem tohoto světa svou smrtí. Byl také demonstrací povahy Ježíšova království.

Naším cílem je skutečně život věčný. Jsme vystaveni velkému boji. Bojujeme sami za sebe, za spásu své duše, ale bojujeme i za druhé.

Tak máme před Pána přistupovat vždy. Ať už je to cokoliv, čím se naše srdce zabývá, máme to Ježíšovi pravdivě odkrýt a vyznat a nechat svou žádost podrobit jeho nejspravedlivějšímu a nejdobrotivějšímu úsudku. 

Když Bůh stvořil viditelný svět, zpočátku člověk žil v harmonii s Bohem. Byl však postaven do zkoušky.

Bartimájos začal na Ježíše volat, ale neoslovil Ho tak, jak jej pojmenovali lidé v zástupu. Jeho víra byla větší, a proto volá: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Volá na Ježíše titulem, označujícím Mesiáše. 

Apoštolové se snad báli, že už už má to předpověděné utrpení nastat, i když přesně nevěděli, co si pod ním mají představovat a nedokázali si je spojit se svou představou o věčně kralujícím Mesiáši.

V některých oblastech je zvykem, že když při pohřbu nesou na márách mrtvého, doprovází ho na hřbitov někdy až kilometrový průvod – téměř celá vesnice.

Jaké štěstí je sloužit Pánu, který své služebníky činí bohatými uprostřed chudoby, radostnými v zármutku, šťastnými v protivenstvích. 

Mládencův zamítavý postoj je Ježíšovi příležitostí ukázat učedníkům, jak je majetek nebezpečný pro spásu duše. „Ježíš se rozhlédl po svých učednících“, aby zdůraznil, že následující slova jsou velmi závažná, a řekl: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“

Co způsobilo Ježíšovi v Getsemanech největší bolest? Vědomí, že mnozí odmítnou Jeho utrpení, a tím i svou spásu.

Jestliže Bůh je zdrojem všeho bytí, pak je i pramenem všeho dobra, a protože je jen jeden Bůh, je také jenom jedno dobro, totiž vůle Boží, a tato Boží vůle je nám zjevena v Desateru Božích přikázání. 

Dětská mysl je tedy podmínkou spásy. A tato dětská mysl spočívá v nepřítomnosti pýchy, ctižádosti, nečistoty a vůbec všech nectností.