Jdi na obsah Jdi na menu
 


31. 8. 2019

Mk 10,35-45: Ježíš kárá ctižádost synů Zebedeových

Snad to byla předcházející slova o vzkříšení z mrtvých na třetí den, co v apoštolech Jakubovi a Janovu probudilo zvláštní žádostivost. Neobrátili se na Pána se svou prosbou přímo sami, ale prostřednictvím své matky. Ta však mluvila jejich jménem, a proto sv. Marek říká, že žádost přednesli Jakub a Jan. Jejich žádost sice nebyla zcela čistá, nebyla oproštěna od sobectví, ale přece byli před Pánem upřímní. Nedovolili si hned říct, co mají na srdce, ale přece před Ježíšem pravdivě vyznali: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ (v. 35). Jako by tedy řekli: máme na srdci určitou prosbu, kterou bychom ti chtěli předložit a doufáme, že nás (jako ty, kdo tě následují i v nebezpečí smrti) neodmítneš. Ježíšova odpověď: „Co chcete, abych vám učinil.“ (v. 36), je rovněž přímá. Neslibuje dopředu, že jim vyhoví, ani je nepodezřívá z něčeho nečestného, chce jen, aby pravdivě vyslovili, co je v jejich srdci. Tak máme před Pána přistupovat vždy. Ať už je to cokoliv, čím se naše srdce zabývá, máme to Ježíšovi pravdivě odkrýt a vyznat a nechat svou žádost podrobit jeho nejspravedlivějšímu a nejdobrotivějšímu úsudku. Oni toužili s Ježíšem kralovat v jeho slávě, jeden po jeho pravici a druhý po levici. „Nevíte, oč žádáte“ (v. 38), odpovídá jim Ježíš, a tím ukazuje, že jejich představa o slávě syna člověka byla stále ještě velmi tělesná. Pán jim pak ukazuje, že jediná cesta ke skutečné slávě vede skrze mnohé útrapy, svízele a strasti a ptá se jich, mohou-li pít kalich jeho utrpení a být pokřtěni křtem jeho soužení. To znamená nejenom snášet bolesti a utrpení, ale být do nich také zcela ponořeni. Ježíš říká v přítomném čase: „kalich, který já piji“ a „křtem, kterým já jsme křtěn“ (v. 38), protože už své utrpení viděl a v duši prožíval. Je zajímavé, že ostatní apoštolové se na ně rozhněvali (v. 41), a to přesto, že Ježíš jim slávu ani kralování nezaslíbil, nýbrž pouze utrpení. Hněv ostatních apoštolů ukazuje, že i oni podobně snili o moci. Místo toho, aby jim vyjevená chyba druhých byla příležitostí i k jejich vlastnímu pokání, odsuzovali je, a tak sami znovu hřešili pýchou. Taková je naše lidská slabost, že odsuzujíc druhého, sami hřešíme tímtéž. Ježíš je tedy všechny zavolal k sobě (v. 42) a znovu je poučil o povaze svého království. Je to království zcela jiné, než jsou království tohoto světa. Království Kristovo, tedy církev, se zakládá na pokoře, lásce a službě spáse duší. Služebníci Kristovi nemají žít podle vzoru světských vládců, ale podle vzoru svého vlastního Krále, který jim sám šel první příkladem: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné z mnohé.“ (v. 45). Kdo může zvážit tato Ježíšova slova a nepokořit se při tom až do prachu země? Žádný otrok neslouží svému pánu tak, jak nám svým nejnehodnějším otrokům sloužil nás Pán a Bůh! Sv. Augustin říká o světských vladařích (v M. B. 5,24): „My neblahoslavíme císaře a krále za to, že dlouho panovali, pokořili nepřátele, uhasili rozbroje, nýbrž za to, když panují spravedlivě, nejsou pyšní, svou moc využívají k rozšíření Boží slávy, mají úctu, lásku a bázeň k Bohu, jsou váhaví k pomstě, ale rychlí k odpuštění a trestají pouze z potřeby, panují raději svým žádostem než cizím národům a za své hříchy přinášejí Bohu oběť pokory a modlitby.“ To sv. Augustin říká o světských vládcích, a čím více by tyto ctnosti měli mít církevní představení! Za zmínku stojí i malá odlišnost, kterou nacházíme u Lk 22,25 – kde Ježíš říká: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci.“ V dnešní době, kdy je velmi nejasné, kdo z lidí skutečně vládne národům a oblastem, nám k rozlišení skutečných držitelů světské moci může pomoct tento jednoduchý princip vyslovený samotným Spasitelem: Jsou to ti, kteří jsou na veřejnosti titulováni dobrodinci čili tzv. filantropové. Ti mají skutečnou světskou moc. Ale pravou moc, která je od Boha, mají ti, kdo se řídí Ježíšovým příkladem a jsou skutečnými dobrodinci lidstva, i když jsou někdy na veřejnosti osočováni jako největší nepřátelé světa.