Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 9. 2019

Mk 11,12-14: Prokletí fíkovníku

Ráno šel Ježíš s učedníky z Betanie znovu do Jeruzaléma a cestou dostal hlad. „Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic, než listí, neboť nebyl čas fíků.“ (v. 13). Ježíš cestou pocítil hlad. Jistě to bylo proto, že nejen ráno nic nejedl, ale i předtím se postil. Fíky rostou tím způsobem, že první plody vyrostou zároveň s listy, ale tyto první fíky se nedají jíst. Když se pak blíží čas úrody, první fíky opadají a krátce na to vyrostou nové, které jsou už k jídlu. Evangelista říká: „nebyl čas fíků“. Byl to tedy ten čas, kdy první fíky už opadaly a nové ještě nevyrostly. Přirozeně se ale dalo očekávat, že už by tam nové mohli být. Proto se Ježíš šel na fíkovník podívat zblízka a zjistil, že na něm není nic než listí. Pán Ježíš zlořečil fíkovníku ani ne tak proto, že neměl plody, ale proto, že se zdálky zdál, jako by plody měl, zatím co je neměl. Právě v tom fíkovník symbolizoval prokletou neplodnost izraelského národa. Zdáli se být živými, věřícími a zbožnými, ale ve skutečnosti to všechno byl jenom nátěr. Bůh tedy nezavrhuje toho, kdo sice zatím nenese ovoce, ale je naděje, že je později skrze opravdové pokání přinese. Ale proklíná toho, kdo činí zdání, jako by nesl ovoce zbožnosti, a přitom nese ovoce smrti. Takového Bůh nechává úplně uschnout, aby neklamal druhé a nerozséval skrytý jed, tak jako to udělal i se svým vyvoleným národem.