Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. 9. 2019

„Přišli do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů.“ (v. 15). Slovem „začal“ nám sv. Marek dává tušit, že celá ta akce vyčištění chrámu zabrala Ježíšovi větší část dne. Konal to ve své Božské autoritě, tak že se všichni báli bránit mu v tom, ba i co jenom něco namítat. Pak sv. Marek říká: „nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím“ (v. 16). Z toho vidíme, že když Ježíš dokončil převracení stolů a stánků a vyhnal prodavače z chrámového nádvoří, začal zde znovu vyučovat lid, a z toho důvodu chtěl, aby tu byl klid, aby on i jeho posluchači nebyli ničím rušeni. Do toho se zřejmě namanulo, že někdo procházel nádvořím a nesl nějaký předmět, jak si na to lidé běžně zvykli. Tehdy Ježíš zřejmě přerušil svou řeč, oslovil dotyčného a zakázal mu tudy procházet.

V Talmudu nalezneme, že Židé měli zakázáno vstupovat do svatyně i do nádvoří pohanů se špinavýma rukama, s holí, se zavazedlem, plivat tam nebo používat posvátné místnosti jako průchod. Z evangelia vidíme, že tato nařízení nebrali příliš vážně. V jiných věcech byli farizeové velmi důslední, ale když šlo o zisk, dokázali přehlédnout všelico. Pán Ježíš chtěl, aby lidé v chrámě nebyli rušeni v modlitbě a aby se pohanům, kteří se do chrámu ve velkém množství přicházeli modlit, nedávalo pohoršení. „A učil je: Což není psáno: Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“ (v. 17). Tato věta není u sv. Matouše ani Lukáše. Ale apoštol Petr ji při svém kázání v Římě posluchačům z pohanství neopomenu citovat. Předmětem Ježíšova vyučování byla otázka posvátnosti chrámu.

Každý křesťan je Božím chrámem a má mít stejnou horlivost o čistotu svého srdce jako měl Pán o čistotu chrámu. Máme ze svého srdce vyhazovat a čistit všechno, co je poskvrňuje, tedy všechny hříchy a nepravosti a kácet a ničit v něm všechny modly. „Můj dům je domem modlitby.“ Čím více se oddáváme modlitbě, tím víc je Božím příbytkem a jenom církev, která se modlí, je pravým chrámem Božím.

„Velekněží a zákoníci to slyšeli a hledali, jak by ho zahubili; báli se ho totiž, protože všechen lid byl nadšen jeho učením.“ (v. 18). Pro velekněze a vůdce lidu to byla velice napjatá situace, protože oni už na Ježíše vyhlásili exkomunikaci a rozhodli, že ho odstraní (viz J 9,22; 11,47-50; Mt 26,3-5). A tu Ježíš svobodně učí v chrámě a všechen lid šel za ním (Lk 19,47). Viděli, že musí zakročit, jinak ztratí svou moc, ale báli se lidu. Proto také Ježíš: „když nastal večer, vyšel s učedníky z města“ (v. 19), aby ho velekněží nemohli dát zajmout dřív, než přijde jeho hodina. Podobně i ostatní poutníci, protože nemohli všichni nocovat ve městě, přespávali v okolních vesnicích, dvorech a sadech i ve stanech. Ráno pak přicházeli do Jeruzaléma, aby konali svoje pobožnosti. A stejně to konal i Ježíš v těchto posledních dnech, i když měl v Jeruzalémě známé, u nichž by mohl přenocovat, nechtěl je ale vystavovat nebezpečí, dříve než to bude potřeba.