Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 10. 2019

Mk 11,25-26: O odpouštění na modlitbě

„A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení. Jestliže však vy neodpustíte, ani váš Otec, který je v nebesích, vám neodpustí vaše přestoupení.“ (v. 25-26). Symbolické prokletí fíkovníku, který představoval Izraelský národ, mohlo v učednících vyvolávat dojem, že Ježíš nabádá k nějaké mstivosti. K ničemu takovému nás ale Pán nenabádá a je nám příkladem odpuštění všem nepřátelům. Pokud někdo ve schodě s Boží vůlí a před Boží tváří někoho proklíná, pak to může být jedině tehdy, když sám je ochoten pro Boží jméno a spravedlnost trpět jakékoli příkoří a jde mu jedině o Boží čest. Proto také v běžném životě my k nějakému proklínání naprosto nemáme právo. Něco takového Bůh chce jen ve zcela výjimečných případech. Ale naopak naší každodenní povinností je na modlitbě svým nepřátelům odpouštět a modlit se za ně a přát jim skutečné dobro, tedy především spásu. Totéž máme přát sami sobě a tak pravdivě milovat i své nepřátele, či ty, kdo se k nám chovají nepřátelsky, jako sami sebe. Odpuštění na modlitbě je tedy nutnou podmínkou toho, aby nám Bůh odpustil, aby naše modlitba byla modlitbou spravedlivého, kterou Bůh skutečně vyslýchá.