Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 11. 2019

Mk 12,12-17: O dani

Není nic nepochopitelného na tom, že zákoníci a farizeové, kteří se snažili manipulovat Bohem, manipulovali i Božím lidem. Poslali za Ježíšem zmanipulované a zfanatizované lidi, kteří byli schopni lhát a přetvářet se „ve jménu pravdy a v zájmu Boha“. Cílem bylo chytit Ježíše před zástupem, tedy před mnoha svědky na nějakém vyjádření, které by mohlo v připravovaném monstrprocesu posloužit jako vhodný „důvod“ k jeho odsouzení. K tomu se výborně hodila otázka daní odváděných císaři. Pokud by daně císaři Ježíš odsoudil, mohli ho přímo žalovat u Piláta. Pokud by je schválil, mohli to použít k rozeštvání nenávistné kampaně proti němu mezi lidem a obvinit ho ze vzpoury proti Mojžíšovu zákonu a chrámu. Poslali tedy k němu „některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili za slovo“ (v. 13). Marek tu používá slova „egrenó-chytit-polapit“, které se užívalo, když šlo o lovení zvěře, aby tím zdůraznil jejich lstivost a ukrutnost. Tou léčkou, kterou na Pána Ježíše nastražili, měla být licoměrná chvála: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě boží podle pravdy.“ (v. 14). Ježíš samozřejmě jejich ubohou nástrahu hnedka prohlédl a bylo mu hned jasné, kam ho chtějí dostat. Už z tohoto jejich pokryteckého úvodu je vidět, že si více přáli, aby Ježíš odpověděl, že daň císaři Žid platit nesmí, protože je to uznání pohanské nadvlády nad Božím lidem atd. Taková odpověď by pro ně byla výhodnější. Tento úhel pohledu, který se Ježíšovi snaží vnutit, je zřejmý i ze samotné otázky: “Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme?“ (v. 14). Druhá část otázky zní doslovněji: „Dáme nebo ne?“ Touto druhou otázkou se chtěli pojistit, aby Ježíš nezůstal jenom při nějaké teoretické či všeobecné odpovědi, co je a co není dobré, ale aby taky jasně a výslovně řekl, jestli daň mají nebo nemají dát. Tím si chtěli zajistit úspěšnost svého „lovu“. Protože Ježíš přesně věděl, co se tají v jejich srdcích a co na něj chystají, odpověděl: „Co mě pokoušíte? Ukažte mi denár!“ (v. 15). „Když mu jej podali...“ (v 16). Už ze samotné skutečnosti, že tazatelé, kteří se vydávali za pravověrné a upřímné Židy, měli u sebe císařský peníz s obrazem císaře, který si od svých poddaných vyžadoval božskou úctu, svědčila o tom, že jim Mojžíšův zákon neleží na srdci tolik, jak to předstírali. Někdo by se zeptal, proč mu tedy ten peníz ukázali, když tím sami sebe usvědčovali z nevěrnosti Zákonu a chrámu. Odpověď je prostá: protože očekávali, že se Ježíš chytí do jejich léčky. Mysleli, že se jim podaří zahnat ho do jednoho nebo druhého kouta, aby ho pak velekněží mohli obžalovat. V zájmu tohoto cíle byli ochotni dát v sázku i svou domnělou bezúhonnost. V připravovaném monstrprocesu nebude přece záležet na mravní neporušenosti svědků, důležité je hlavně nějaké svědky sehnat. Už ze zdravého rozumu a přirozené spravedlnosti vidíme, že ten, kdo užívá nějakou měnu, má přirozenou povinnost odvádět daně tomu, kdo je ručitelem čili vlastníkem této měny. Je nečestné a nespravedlivé využívat měnu nějakého státu a přitom neuznávat jeho politické nároky. Pokud Židé nechtěli uznat císařovu vládu nad svým územím, neměli používat ani římskou měnu. A když ji používali, tak už tím samotným uznávali fakt, že Řím má nad nimi vládu. Když tedy Ježíšovi denár podali, zeptal se jich: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: Císařův.“ (v. 16). Tím slovem sami sebe usvědčili z popletenosti a neupřímnosti. Jejich fanatická zaslepenost působila, že nebili schopni vidět Boží dopuštění a Boží vůli i vedení v pohanské nadvládě, kterou Hospodin dopustil za jejich hříchy a měl s ní svoje plány. Proto se také „velmi podivili“ (v. 17) nad Ježíšovým výrokem: „Co je císařovo, odevzdejte císařovi, a co je Boží, Bohu.“ (v. 17) Jejich slepota byla způsobena tím, že o skutečnou pravdivou službu Bohu nedbali. Proto také neviděli, že i přiměřenou a spravedlivou službou lidem, sloužíme náležitě Bohu.