Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. 11. 2019

„I přišli k němu saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení.“ (v. 18). Saduceové byli další skupinou mezi židovskými elitami, která byla v tvrdé opozici vůči farizeům i herodiánům i jiným skupinám. V tomto případě se ale všichni spikli proti Kristu, protože všichni byli v podstatě vedeni duchem nepřátelským vůči Bohu i spáse. Ďábel totiž různé typy lidí klame různým způsobem, ale cíl je stále jeden: oddělit je od Boží milosti a uvrhnout do pekla, třeba i skrze tvrzení, že žádné peklo, ani nebe ani posmrtný život vůbec nejsou, jak to duch saducejský sugeruje těm, kteří se jím nechají oklamat. Tito saduceové předložili Ježíšovi chytře vymyšlený příklad o sedmi bratřích, kteří všichni zemřeli, ale předtím postupně měli jednu a tutéž ženu. Představovali si, že kdyby existovalo vzkříšení z mrtvých, jak o něm učili např. farizeové, musela by ta žena po vzkříšení patřit buď všem najednou, a to by bylo porušením Mojžíšova zákona i všech dobrých mravů anebo jenom jednomu z nich, a to by bylo také nespravedlivé a nezákonné, protože přeci: „Všech sedm ji měli za manželku.“ (v. 23).

Ježíšova odpověď farizeům je velmi tvrdá. Není sice řečena nějakými expresivními slovy, ale její obsah mluví o tom, že jsou totálními pobloudilci a neznabohy. Prohlašují se sice za věřící židy, ale v podstatě ani nevěří v Boha. Ze slov, která Ježíš na jejich adresu pověděl, můžeme tušit, že je nepověděl ani tak kvůli nim, protože je ani nepovažoval za hodné odpovědi, ale kvůli okolostojícím, aby nebyli saducejským bludem také zasaženi. „Mýlíte se. Neznáte Písmo ani moc Boží!“ (v. 24), říká jim Ježíš. A po uvedení svého argumentu, znovu opakuje: „Velmi se mýlíte.“ (v. 27). Ježíš tedy uvedl příslušný argument, ale dikce jeho odpovědi dávala jednoznačně najevo, že s nimi nehodlá diskutovat. Byli to lidé totálně bloudící, nacházející se na úplně špatném základě, který jim bránil v poznání pravého Boha. Platila na ně slova Šalomounova: „Bloudícími jsou všichni lidé, v nichž je od rodu neznámost Boha.“ (Mdr 13,1).

Argument o vzkříšení z mrtvých z Božích slov Mojžíšovi, která mu řekl u hořícího keře (Ex 3,6), je argumentem nejen proti těm, kdo popírají vzkříšení z mrtvých, ale i proti těm, kdo učí blud o tzv. smrti duše. Tomuto bludu více či méně, buď vědomě, nebo nevědomě podléhají skoro všichni protestanti, když odmítají modlitby ke svatým. Argumentují, že Boží slovo nám zakazuje komunikovat s mrtvými, a ignorují při tom tato slova Ježíšova: „Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. On přece není Bohem mrtvých ale živých.“ (v. 27). Komunikace s mrtvými čili spiritizmus je samozřejmě vážným hříchem proti prvnímu Božímu přikázání a je pravým opakem pravdivé úcty k Bohu. Ale svatí, kteří zemřeli v Kristu, nejsou mrtví nýbrž živí, jak říká Pán v J 11,25: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ Kdo tedy zesnul ve víře v Krista a v Jeho milosti, ten není mrtev, ale jeho duch žije v Bohu a v poslední den bude i jeho tělo vzkříšeno ke slávě. Už nyní jsou tedy svatí zesnulí v Kristu v Boží slávě a vidí Boha tváří v tvář, a proto v něm vidí taky vše, co vidět chtějí, jinak by totiž nemohli být blažení. Proto jistě vědí o tom, že se na zemi někdo dovolává jejich přímluvy v nebi a určitě neodmítají takovou zbožnou tužbu svých putujících bratří, kteří je nežádají o žádné sdělení skrytých informací ze záhrobí – protože něco takového věřícím katolíkům ani na mysl nepřichází – ani o nic jiného, co by jakkoliv odporovalo Boží vůli, ale jenom o to, co je ve shodě s nejsvětější vůlí Boží.