Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. 11. 2019

Mk 12,28-34: O největším přikázání

Podle Matouše přistoupil zákoník s otázkou, jaké je největší přikázání, proto, aby Pána pokoušel. U Marka není tento jeho zlý úmysl zaznamenán, ale naopak ho Ježíš chválí, že není „daleko od Božího království“ (v. 34). Tento zdánlivý rozpor nás ale vůbec nemusí znepokojovat, když si uvědomíme, jak rozporuplné a nejasné jsou i u nás samotných i u lidí okolo nás motivy jednání a úmysly. Často ani sami přesně nevíme, co je v našem srdci. Je tedy klidně možné, že zákoník měl i zlý úmysl, ale zároveň se v něm při poslouchání předešlých Ježíšových odpovědí probudil i obdiv k tomuto bezúhonnému učiteli Boží pravdy a dobrý úmysl dovědět se odpověď na otázku, kterou se už snad delší dobu zabývalo jeho srdce. „Shledal, že jim dobře odpověděl a zeptal se ho: Které přikázání je první ze všech?“ (v. 28). Pán Ježíš odpovídá: „První je toto: Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly! Druhé pak je toto: Miluj bližního svého jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není.“ (v. 29-31). Sv. Augustin říká, že láska, kterou člověk miluje sám sebe, není nějaká jiná, než ta, kterou miluje Boha. Kdyby totiž miloval sebe takovou láskou, která by nebyla spojena s milováním Boha, nebyla by to skutečná láska, ale spíš nenávist k sobě. Láska k Bohu spočívá v tomto životě v lásce k svému budoucímu dobru na věčnosti a je spojena s hlubokým pokojem, ve kterém už člověk v naději má to budoucí dobro věčné spásy. Ježíšova odpověď se odvolává na Dt 6,4. Zákoník Ježíšovi odpověděl tím, že zopakoval jeho odpověď a dodal odkaz na potřebu vnitřní zbožnosti, která předčí všechny vnější zbožné projevy (v. 32-33). Zákoník se ale od Ježíšových slov odchýlil v tom, že místo „z celé své mysli“ říká „z celého rozumu“. Snad to udělal proto, aby nevypadal hloupě, že opakuje tatáž slova. V Dt 6,5 slova „z celé své mysli“ ani „z celého rozumu“ nejsou. Jsou ale zřejmě shrnutím následujících vět, že Izraelité mají o tomto přikázání uvažovat ve všech životních okolnostech a v každém čase. Tento Boží požadavek vyjádřil Pán Ježíš slovy „z celé své mysli“ a zákoník je parafrázoval svým způsobem.

Tato slova „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš...“ nosili Izraelité na lemu svého roucha (viz Mt 23,5) a nazývali je „šéma“ (hebrejsky „slyš“). Odříkávali je jako modlitbu nejméně dvakrát denně.

Zákoník asi takovou odpověď nečekal a byl jí mile překvapen. Poznal z Ježíšových slov, že je to ta jediná správná odpověď na jeho otázku. Jím dodaná slova, že milování Boha přesahuje všechny oběti, svědčí, že to byl muž jiného ražení než ostatní zákoníci a farizeové, který se nezastavil na povrchu Zákona, ale šel k jeho podstatě a hledal pravou zbožnost.

Láska k Bohu je skutečně tím nejvzácnějším, co můžeme u člověka nalézt. Je-li vzácnou lidskou vlastností ctnost, pak největší ctností je právě Bohem vlitá láska. Touží-li lidé po moci, pak ten, kdo miluje Boha, vládne světu, ba více než světu. Váží-li si lidé moudrosti, pak v milování Boha je jejím vrcholem. Jiní dávají přednost kráse, ale tou nejúchvatnější krásou je krása duše, která spočívá v milování Boha. Čím více v tobě láska k Bohu roste, tím je tvá duše krásnější a její ušlechtilost bývá častokrát vidět i na tváři takového Bohu milého člověka. Všechno prosívá k dobrému těm, kdo mají Boží lásku. Odejmi ji však, a nic ti nebude k užitku. (sv. Augustin, Nat. Alex, in h. l.).

Přikázání lásky je první podle stáří, co do závažnosti, vznešenosti a výtečnosti, podle spravedlnosti, dostatečnosti, moci, hojnosti, podle rozsahu, potřebnosti i podle trvání. Co do stáří, trvá od stvoření světa. Už tehdy bylo vepsáno do lidského srdce a do jeho přirozenosti. Co do závažnosti se vztahuje k samotnému Bohu, jemuž jsme podle spravedlnosti povinni dávat přednost přede vším ostatním. Je naprosto dostačující, protože v sobě všechna ostatní přikázání zahrnuje. Je ze všech přikázání tím nejmocnějším, protože člověka spojuje s Bohem přímo a nejrychleji. Podle rozsahu zahrnuje všechno a nevynechává nic, protože Bohu lásky hodnému náleží všechno. Co do potřebnosti je ze všech nejpotřebnějším, protože bez jeho naplnění nemůže člověk být spasen. A co do trvání bude platit a působit věčně, protože „láska nikdy nepřestane“ (1Kor 13,8).

Výsledkem této otázky a odpovědi bylo, jak říká sv. Marek (v. 34), že se už nikdo neodvážil Ježíše na něco zeptat s úmyslem, aby ho pokoušel, či přistihl při nějak nepatřičné odpovědi. Všem už bylo jasné, že Ježíš všechny takové pokusy hned prohlédne a ze všech takových sporů vyjde vítězně. Každý, kdo se chtěl Pánu Ježíši nějak protivit, musel mu nakonec chtě nechtě dát za pravdu. Ježíš tím ale své vyučování neskončil, naopak, nyní měl volný prostor, kdy mohl lidu i vůdcům národa přednést, co chtěl on sám.