Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. 1. 2020

Mk 12,41-44: O daru chudé vdovy

Když Ježíš skončil kárání farizeů, rozhodl se pochválit nenápadnou skrytou vdovu. Chrámovou pokladnici, naproti níž si sednul, zmiňuje i Flavius v Starožitnostech 19.6.1. Vypravuje tam, že král Agripa (kterého zmiňují i Sk 12,1) zavěsil v chrámě nad pokladnici zlatý řetěz darovaný mu císařem Kaligulou. Pokladnice se nacházela v nádvoří žen a skládala se ze třinácti trubicovitých otvorů na vhazování peněz. Šlo o almužny i o chrámovou daň. Tam se tedy Pán Ježíš posadil a díval se, jak lidé vhazují peníze. Vyhledával tím příležitost vyslovit svou nauku o věci, kterou pokládal za důležitou. Svými slovy velmi povzbudil chudé lidi a ukázal, jak mají být posuzovány dobré skutky. Přicházeli mnozí bohatí lidé a vhazovali do pokladnice velké obnosy peněz. Tím se mělo přispět na okrasu chrámu, na výživu jeho služebníků a také na podporu chudiny, která odsud dostávala jakési almužny. „Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák.“ (v. 42). Vdova vhodila dvě drobné mince. Mohla si jednu z nich nechat. Ale ona dala obě! Nic si neponechala a tím projevila svou svrchovanou obětavost, úctu k chrámu a důvěru v Boha. Pán Ježíš věděl, co je v jejím srdci a dal ji učedníkům za příklad. Zavolal své učedníky a pochválil před nimi tuto ženu. Asi ji nechtěl chválit přede vším lidem, protože by jí to bylo nepříjemné, a mohl by tím proti ní vzbudit nenávist. Ale svým učedníkům řekl: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“ (v. 43). Bůh tedy měří zásluhu skutku ne podle vnějšího efektu, ale podle úmyslu člověka a jeho obětavosti. A Ježíš chtěl své učedníky na tento Boží pohled upozornit. Věděl, že i oni budou zanedlouho správci darů obětovaných Bohu a že budou ve velkém nebezpečí nesprávně vážit tuto lidskou obětavost a důvěru v Boží starostlivost o člověka, který se mu úplně oddá. Ježíš nekárá ty, co dali něco ze svého nadbytku, neodsuzuje je, ale chválí víru chudé vdovy a na tuto víru v Boha upozorňuje učedníky, že právě taková důvěra v Pána je tím skutečným pokladem, který se nekazí a nereziví.