Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. 1. 2020

Mk 13,1-23: O zkáze Jeruzaléma a chrámu

Z posledních slov, která Ježíš v chrámu pronesl, učedníci pochopili, že má přijít Boží trest a zkáza Jeruzaléma. Proto když vycházeli z města, dívali se žalostně na nádhernou chrámovou stavbu. Celá chrámová budova se rozkládala na dosti rozlehlé ploše chrámového pahorku. Samotný chrám byl vybudován z ohromných bílých mramorových kvádrů dlouhých 12,5 m, vysokých 4 m a širokých 6 m. Krása bílé stavy byla ještě zvýšena jejím ozlacením. Zlato s bílým mramorem se při slunečním svitu oslnivě třpytili a zářili do veliké dálky. I ve chvíli tohoto památného rozhovoru učedníků s Ježíšem musel být chrám nádherně ozářen proudy barevného světla zapadajícího slunce. Dojati touto nádherou byli zklíčeni otázkou, zdali Pán neušetří alespoň tento chrám, v němž se jako na jediném místě na celé zemi přinášela pravá oběť Bohu. Jeden z učedníků, zřejmě Petr, přistoupil jménem ostatních k Pánu a nadhodil mu slova: „Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby.“ (v. 1). Ale kamení nemohlo změnit Boží rozhodnutí o nastávajícím soudu, protože lidská srdce, mnohem tvrdší než kámen se nechtěla kát. Podobně i před prvním zničením chrámu se Židé domnívali, aby chrám padl. Ale Bůh jim skrze proroka Jeremiáše řekl: „Nespoléhejte se na lživá slova: chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův.“

Ježíš se obrátil k učedníkům a řekl tázajícímu se: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ (v. 2). I když je to tak nádherná a oslnivá stavba a zdá se vám nemožné, že by tento chrám mohl být rozbořen, přesto vám dosvědčuji, že tady nezůstane kámen a kameni. Všechno to bude rozbořeno. Když pak vyšli za městské hradby, na chvilku se s učedníky posadil na Olivové hoře. Poprvé od rána mohli být trošku v klidu. Tu k němu přistoupili čtyři přední apoštolové: Petr, Jakub, Jan a Ondřej a ptali se: „Kdy to nastane a jaké bude znamení, až se všechno začne schylovat ke konci.“ (v. 4). Jistě nechtěli, aby je závěrečné události dějin zastihly nepřipravené. Chápali zvěst o zničení chrámu tak, že má nastat při slavném Příchodu Kristově, kdy přijde podruhé, aby ukončil předmesiášske časy a založil svou říši, čímž skončí dosavadní období, které bylo jenom jakousi přípravou na Mesiášovu vládu. Pán Ježíš tuto jejich představu o Božích plánech pro budoucnost nezamítá ani nevyvrací ani ji nijak neopravuje, ale zdůrazňuje jim na prvním místě, aby dbali především o zachování své víry, aby se nedali svést falešnými proroky a falešnými mesiáši (v. 6), protože potom by jim všecky ty informace o budoucích událostech nebyly k ničemu. Dalším nebezpečným pokušením, které má přijít budou války a válečné zvěsti. (v. 7). Proč Ježíš zvlášť zmiňuje „zvěsti o válkách“? Na to dává sám odpověď slovem: „Nelekejte se.“ Tím skutečným nebezpečím, které nám bude hrozit, nejsou války, ale strach spojený s nevěrou. „Povstane národ proti národu a království proti království, v mnohých krajinách budou zemětřesení, bude hlad. To bude teprve začátek bolestí.“ (v. 8). Ježíš tedy učedníky upozorňuje, aby když uvidí války a veliká neštěstí, nemysleli si ještě, že je to konec světa. Kromě válek a hladu, mají totiž konci světa předcházet ještě i jiná znamení. Takové upozornění bylo skutečně potřebné, vzhledem k tomu všemu, čím měli první generace křesťanů projít.

Římský historik Tacitus ve své Historii 1,2 chystaje se líčit tuto dobu, říká: Hodlám psát dějiny éry, jež oplývá pohromami. Jsou to časy ukrutných bitev, rozervané rozbroji a za samotného pokoje divoké. Čtyři císařové byli usmrceni mečem, vedly se tři občanské války a mnohem víc jich bylo s cizími národy. Ilirie se bouřila, Galie se viklala, Británie byla dobita, ale opět odpadla. Sarmatské a Svevské kmeny povstaly; Dákové prosluli porážkami utrženými i uštědřenými. I zbroj Partů se málem zmobilizovala přičiněním pseudo-Nerona. Itálie byla postižena novými a po tolika staletích opakovanými nehodami. Na přeúrodném kampánském pobřeží se zřítila a zpustla města. Řím lehl popelem. Nejstarší chrámy byly zničeny, Kapitolium bylo měšťany zapáleno; posvátné obyčeje znesvěceny; manželství rozdělena, moře plná uprchlíků, mořské útesy plné krve a ještě horší běsnění v hlavním městě. Šlechtictví, bohatství i přijímání a vzdávání poct, to vše bylo pokládáno za zločin; a ctnost byla tím nejspolehlivějším způsobem, jak na sebe přivolat záhubu. Takto mluví historik Tacitus o 1. století a my se můžeme jen podivovat tomu, zdali náhodou nepsal o století 21. Tím spíše ale platí dnes stejně jako před dvěma tisíciletími slova Kristova: „To bude teprve začátek bolestí.“ (v. 8.). „Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům, budete biti v synagógách, budete stát před vládci i králi kvůli mně, abyste před nimi vydali svědectví.“ (v. 9). I ty největší pohromy, které dolehnou dokonce na samotnou církev Boží, jsou tedy v Boží režii, jsou součástí jeho plánu na rozšíření evangelia. A skutečně i pronásledování vždycky pomáhala k šíření evangelia. Soudy, kterým budou učedníci vydáváni (v.9), jsou tytéž, o kterých mluví Ježíš u Mt 5,22. Smysl těchto pronásledování bude, „abyste před nimi vydali svědectví“. Aby se těm vladařům a králům dostalo svědectví o Ježíšovi a jeho učení a tak se mohli obrátit k víře a zvěstovat evangelium i svým národům nebo takové zvěstování aspoň dovolit. To je primární smysl těchto Ježíšových slov. Až jako následek se zde pak předpokládá, že pokud ti vládcové zůstanou v nevěře, přijde na ně trest. Cílem toho svědectví, které před nimi budou učedníci vydávat, však není ten trest, ale to, aby se obrátili. Trest je pouze následkem jejich nevěry a zatvrzelosti. Toto svědectví o Kristu vydávané apoštoly za cenu prolití krve pak nebude trvat jen nějaké krátké období, protože: „Nejdříve musí být evangelium kázáno všem národům“. (v. 10). V dnešní době můžeme už říci, že evangelium o Pánu Ježíši Kristu bylo už zvěstováno všem národům. Avšak ve většině zemí světa je evangelium pokládáno za něco cizího a nepřátelského. Je tedy otázka, zda nemá být ještě zvěstováno jakýmsi úplnějším, jasnějším a dokonalejším způsobem. Vždyť dnes i samotná vatikánská církevní struktura i jiné velké církve hlásají falešné evangelium, a z toho pohledu můžeme říct, že pravé evangelium Kristovo je dnes zvěstováno jen ve velmi malé míře, prakticky jen na několika místech světa. Jak mocně a plošně bude pravé evangelium ještě před koncem světa hlásáno, to ví Pán, naší povinností ale je hlásat tam, kde máme dosah.

K těmto smutným zprávám přidává Ježíš utěšující přislíbení, že Duch svatý jeho učedníky v pronásledováních neopustí, ale naopak bude zvlášť intenzivním způsobem s nimi: „Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý.“ (v. 11). To bylo zkušeností všech Kristových mučedníků. Před jejich mučiteli jim Duch svatý dával slova nadpřirozené Boží moudrosti, které protivníci nemohli odolat.

Aby si ale apoštolové nemysleli, že po krátkém pronásledování jimi hlásané evangelium přijme celý svět a všude zavládne Kristův pokoj, vysvětluje jim Pán: „Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život.“ (v. 12). Světlo se bude potýkat s tmou, peklo s nebem a slovo Boží bude rozdělovat, nejen lidi mezi sebou, ale i uvnitř člověka bude roztínat a oddělovat ducha od duše (Žid 4,12). Proti apoštolům se bude obracet všechna zuřivost a nenávist tohoto světa (v. 13).

Pán Ježíš zde předpovídá trojí boj: svádění od falešných proroků (v. 5)., veřejné pronásledování otevřenými nepřáteli (v. 7) a pak zde (v. 12) skrytou i otevřenou nenávist od vlastních příbuzných, z níž bude povstávat to nejbolestnější pronásledování. Do určité míry se toto trojí protivenství opakuje u každého jednotlivce, který uvěřil v Krista a stal se jeho učedníkem. Ale jako církev vychází ze všech pronásledování silnější a jasněji zářící, tak i svaté duše věrné Kristu se tímto trojbojem očišťují a zkrášlují pro svého nebeského Ženicha. To platí pro toho, kdo „vytrvá do konce“, jen takový „bude spasen“ (v. 13). Koncem jednotlivce je jeho smrt. Koncem pro celé lidstvo poslední soud. K tomuto vytrvání až do konce potřebujeme zvláštní Boží milost, o kterou máme prosit: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu naší smrti.“