Jdi na obsah Jdi na menu
 


25. 1. 2020

Mk 13,14-31: Poslední události dějin

Sv. Marek užívá až na některé malé odchylky o zpustošení Jeruzaléma a konci světa skoro týchž slov jako sv. Matouš. I z toho můžeme vidět, že Matoušovo evangelium pokládal za přesný zápis Ježíšových slov. Je možné, že sv. Petr i jeho učedník Marek si byli vědomi toho, že Matouš při sepsání svého evangelia užíval poznámek, které si sám vytvořil přímo, když Ježíš mluvil. Matouš byl totiž vysoký celní úředník, a ti byli na zapisování údajů v terénu vycvičeni a měli k tomu i příslušné technické prostředky (papyry, desku, pero atd.). To že Matouš některé Ježíšovi řeči zapisoval přímo, když Pán mluvil, není nikde doloženo, ale tvrdit, že tomu tak být nemohlo, jak to tvrdí liberální exegeti, je ignorancí tehdejších poměrů.

„Když pak uvidíte znesvěcující ohavnost stát tam, kde být nemá...“, tehdy utíkejte atd. (v. 14). Místem, kde znesvěcující ohavnost být nemá, je svatyně, do které se nemá dostat nic nepatřičného a nečistého. Ježíš tu v první řadě předpovídá znesvěcení jeruzalémského chrámu a jeho velesvatyně při židovském povstání během dobývání Jeruzaléma. Toho znesvěcení se dopustili fanatičtí zelóti, jak to podrobně popisuje Josef Flavius. V duchovním smyslu se tu mluví o mravním zpustošení, které nepatří do církve ani do žádné duše. „Kdo čte, rozuměj – tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor.“ (v. 14). Podobně jako křesťané, kteří byli během židovského povstání v Judsku, měli uprchnout do hor, tak i každý křesťan má prchat z místa a ze společnosti, kde vládne pustota mravů. A pro spásu své duše se nemá ohlížet na žádnou ztrátu, pro nic se nevracet, nesestupovat ze střechy a nevcházet do domu, aby si odtud něco vzal. (v. 15). „Ať uprchnou do hor.“ Do hor utíká před poskvrnou tohoto světa ten, kdo vyhledává místo k modlitbě a tam se skrze rozjímání jako Mojžíš na hoře Sinaj setkává s Bohem. Varování, že se nikdo nemá vracet domů, aby si odsud něco vzal, znamená obrazně i to, abychom se nevraceli ke starým zvykům a hříchům, které jsme už opustili. „Běda těhotným a kojícím v oněch dnech.“ (v. 17). Tímto postesknutím dává Ježíš na srozuměnou, že půjde o skutečně nesmírně těžké soužení a utrpení. Takové soužení zažívali obyvatelé obléhaného Jeruzaléma, a mají ho zažívat i lidé, kteří se dožijí posledního velikého soužení. Ale i v duchovním smyslu rození dětí a manželství vůbec představuje určitou překážku v tom „útěku na hory“, tedy v přiblížení se Pánu. To zvlášť platí pro toho, kdo si manželský stav vybírá svévolně i navzdory citelnému volání k zasvěcenému životu. „Modlete se, aby to nebylo v zimě.“ (v. 18). Zima je obrazem stáři a je dobrá rada neodkládat pokání až na tuto zimu, protože tehdy už nebudeme schopni se oprostit od zlozvyků a hříchů, které jsme neopustili ani v mládí, ani v době plné síly.

Sv. Marek oproti sv. Matoušovi vypustil při slovech o ohavnosti zpustošení na místě svatém (v. 14 por. Mt 24,15) odkaz na proroka Daniela a podobně i zde při slovech o útěku vypouští slova „aby to nebylo v sobotu“. I z toho vidíme, že psal pro Římany a proto vynechal detaily, které by jim byli těžko srozumitelné.

„S těmi dny přijde takové soužení, jaké nebylo od počátku světa, který stvořil Bůh, až do dneška a nikdy nebude.“ (v. 19). I toto se vztahuje jak na soužení, které zažili obyvatelé Jeruzaléma, tak na poslední veliké soužení, které má nastat před koncem světa. Stejně tak i následující verš: „A kdyby Pán nezkrátil ty dny, nebyl by spasen žádný člověk. Ale kvůli svým vyvoleným zkrátí ty dny.“ (v. 20). Slova: „od počátku světa, který stvořil Bůh“ jsou jakýmsi zdvojením čili zesílením, zdůrazněním pouhého slova svět. Podobně je to v originálu i ve v. 20, kde doslova stojí: „kvůli vyvoleným, které vyvolil“. Větný předmět je zdůrazněn postavením do vztahu k Bohu. I způsob Ježíšovi řeči ukazoval na vztah každé věci k Nebeskému Otci, od něhož všechno, co je, má svůj původ. To zkrácení dnů soužení se při dobývání Jeruzaléma r. 70 událo Božím řízením, jak o tom svědčí Flavius. Dobytí Jeruzaléma bylo totiž velmi usnadněno a urychleno v důsledku vzájemných rozbrojů Židů rozdělených uvnitř města do třech nepřátelských táborů. Zatím co Římané město obléhali zvenku, uvnitř se Židé zabíjeli mezi sebou, když dobývali jednotlivé části města – rozděleného trojitou hradbou na tři sektory. Při těchto bojích zapálili a zničili i obrovské zásoby obilí uskladněné v chrámě. Kdyby tyto zásoby nebyly zničeny, mohl by Jeruzalém římskému obléhání čelit několik let. Sám římský vojevůdce a pozdější císař Titus vyznal: „Bůh byl naším spojencem, sám Bůh ty hradby dobyl.“ (Flavius, Válka Židovská 6,9,1).

Podobné Boží řízení třeba předpokládat a očekávat i během posledního velikého soužení před koncem světa, tedy během otevřené vlády Antikrista. „Kvůli svým vyvoleným zkrátí ty dny.“ (v. 20). Boží vyvolení jsou ve zvláštní Boží péči. Šťastným je člověk, který na sebe tuto Boží péči svou věrností, horlivostí, láskou a modlitbou přivolává. To zkrácení dnů posledního velikého soužení kvůli vyvoleným je Bohem od věčnosti zamýšleno. Už mnohokrát při různých pronásledováních křesťanů zasáhl Bůh tak, aby jeho věrní či část církve byla zachována zde na zemi. Např. císař Decius začal tak intenzivní pronásledování křesťanů, že by věřící snad byli vyhlazeni do jednoho, kdyby Bůh nezasáhl a nezkrátil tu dobu tím, že Decius padl v bitvě proti Gótům (r. 251). Podobně za Diokleciána a jeho spoluvládců, kdy už nápisy na veřejných prostranstvích oznamovaly, že jméno křesťanů je již dokonale vyhlazeno, Bůh zasáhl a svou církev uchránil.

„A tehdy, řekne-li vám někdo: Hle, tu je Mesiáš, hle tam, nevěřte! Vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět znamení a zázraky, aby svedli vyvolené, kdyby to bylo možné.“ (v. 21-22). Různí falešní proroci vystupovali i před zkázou Jeruzaléma. V první řadě se ale tato slova vztahují na poslední časy, kdy povstanou antikristové a tajemství nepravosti (2Sol 2,9) bude působit nejsilněji než kdy jindy. Ten podvod a svádění bude spojen se zdánlivými či falešnými zázraky a divy, které budou vypadat tak věrohodně a slibně, že by jim uvěřili i vyvolení, kdyby Bůh nezasáhl svou zvláštní milostí. Ty zázraky se budou dít satanskou mocí (2Sol 2,9; Zj 13,12). Satan je duch omnoho inteligentnější než my lidé, který zná síly přírody a při tomto svém posledním vzedmutí sil využije všechny své možnosti, aby oklamal a svedl lidi. Bude přestrojen za anděla světla (2Kor 11,14). Tyto duchovní útoky budou ve spojení s fyzickými pohromami působit nesmírné utrpení a soužení. Budou to časy omnoho horší a nebezpečnější než bylo pronásledování církve v prvních třech staletích. Tenkrát se ďábel stavěl proti Kristu a jeho církvi otevřeně a různých klamů a lstí používal jenom výjimečně. V těch posledních dobách ale zmobilizuje všechnu svou lstivost a chytrost, aby lidi uvedl do bezbožnosti pod zástěrkou zbožnosti a do tmy pod zdáním světla. Rozdíl mezi lžimesiáši a lžiproroky je snad v tom, že lžimesiášové jsou jakoby nějací náčelníci a vůdcové těchto duchovních podvodníků. O falešných zázracích čteme už ve Starém zákoně, kde Jemes a Jambres odporovali Mojžíšovi (2Tim 3,8). Král Saul si nechal skrze spiritistického ducha „vyvolat“ údajného Samuela (1Sam 28,11-15). Také o Šimonovi Mágovi a jiných čarodějnících proslulých mezi pohany a heretiky se vypráví, jaké divy konali. Nezáleží na tom, zda se ty věci jimi předváděné udály skutečně nebo jen zdánlivě, podstatou problému je, že to bylo konáno s cílem odvést lidi od pravé víry a od spásy. A čím větší bude soužení a utrpení oněch posledních dnů, tím více budou lidé toužit po zázracích a divech a po různých laciných „spasitelích“, a tím lehkověrněji je budou přijímat. Ježíšova slova: „aby svedli vyvolené, kdyby to bylo možné“, prozrazují, že pokušení k odpadnutí na falešnou cestu k falešnému evangeliu bude v těch posledních dnech obrovské. Zároveň tím ale Pán říká, že odpadnutí vyvolených možné nebude, protože Bůh je zvláštním způsobem ochrání. Pokud by ovšem této zvláštní Boží ochrany a vedení nebylo, byli by odpadli všichni.

„Vy však se mějte na pozoru! Všecko jsem vám řekl předem.“ (v. 23). Těmi slovy Ježíš znovu zdůrazňuje, že nebezpečí svodu bude obrovské a že se zachrání jen ten, kdo bude důsledně dbát jeho slov. U Matouše jsou navíc slova: „Když vám řeknou: Hle, je na poušti, nevycházejte! Hle, v tajných úkrytech, nevěřte tomu! Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod syna člověka.“ (Mt 24,26-27). Poušť je místem sice veřejným, ale vzdáleným a těžko dostupným. Tajný úkryt je blízký, ale nedostupný. Obojí vyžaduje hledání a má v sobě cosi tajemného, nesnadného a tudíž lákavého. Lidé rádi věří tomu, že spása je kdesi v nějaké tajné nauce, u nějakého záhadného neznámého všem skrytého člověka apod. Ale nechtějí věřit, že spása je v Ježíši Kristu, který se všem zjevil a každý Ho může prostým a jednoduchým způsobem přijmout. To se jim zdá nezajímavé a příliš všední. Skrýš a poušť zvyšuje lidskou zvědavost a dává příležitost k vytváření různých soukromých „originálních“ domněnek. Origenes tato slova vztahuje na způsob vyučování ve vztahu k biblickému kánonu. Říká: Když se bludaři odvolávají na skryté knihy, které nejsou obecně všemi přijímány, jako by říkali: Hle, slovo pravdy je na poušti. A když ale své bludy staví na Písmo svaté, jako by tím volali: Hle, slovo pravdy je ve skrýši (ukryto v tajemném smyslu Písma, kterému jenom zasvěcení správně rozumějí). Ale my jim nevěřme, ani se neodchylujme od církevní tradice, ani nepřijímejme nic jiného než jenom to, co se k nám doneslo posloupností církve Boží. Tolik Origenes. Ježíšovo přirovnání jeho druhého příchodu k blesku dává jasně na srozuměnou, že ho všichni uvidí a nebude o něm žádné pochybnosti. Pánův druhý příchod tedy nebude tak nenápadný jako ten první, ale bude všem zjevný a slavný. Bude natolik veřejným, zřejmým a očividným, že nebude zapotřebí naprosto žádného hledání. Ani slunce, když vyjde, nepotřebuje, aby jeho východ někdo oznamoval a ohlašoval, a čím spíše až přijde ten, který stvořil slunce i celý svět. Jak říká sv. Jan Zlatoústý: blesk nepotřebuje žádného posla a žádného hlasatele, a to ani pro ty, co se nacházejí v domech a uzavřených místnostech, nýbrž sám se ohlašuje a oznamuje. A tokový bude i příchod Páně: všem zřejmý a zjevný svou jasností a velebou. Sv. Matouš má ještě navíc slova: „Kde je mrtvola, slétnou se i supy.“ (Mt 24,28). Tato slova byla vykládána různě, ale nejpravděpodobnější je jejich chápání ve vztahu k předešlému přirovnání s bleskem. Jako supům není třeba ukazovat mršinu, ale sami si ji najdou, tak ani druhý příchod Kristův až nastane, nebude potřeba nějak oznamovat, protože ho všichni uvidí.

„Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce, a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí.“ (v. 24-25). Když tedy skončí ono soužení posledních dnů, o jehož době a trvání Pán nic bližšího neříká, kromě toho, že vymezil znamení, která mu budou předcházet a události, které ho budou následovat – tehdy už nic nebude moci zastavit rychlý sled událostí a přijde konec. Co se však týče času, je třeba všechny tyto Pánovy předpovědi srovnávat s měřítkem věčných Božích úradků, a u Boha jest jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den (por. 2Petr 3,8). Pán Ježíš tu užívá slov starozákonních proroků (Iz 13,9n; 34,2n; Joel 2,30n; Zach 14,5n) a proto jim máme rozumět v tomtéž smyslu, v jakém jsou na těch místech Starého zákona vyslovena. Není nutno jim rozumět doslovně, protože i u proroků jsou většinou vykládána spíše v přeneseném a obrazném smyslu. Ježíš tu mluví o tom, co se bude dít na nebi a o událostech na zemi zatím mlčí. Na nebi nastanou veliké pohyby, otřesy a zásadní změny. Nastanou nové pořádky. O jaké padání hvězd se tedy bude jednat, jaké to bude zatmění slunce a měsíce, v jakém smyslu tomu všemu máme rozumět, to z větší míry zůstává tajemstvím. Nicméně jde o Boží slovo a jeho přesný a úplný smysl bude odhalen ve svém čase. Ale jak už bylo řečeno, tato Ježíšova prorocká slova se do jisté míry vztahují i na zkázu Jeruzaléma v 1. st. a mohou tedy znamenat i velké společenské a politické změny, které tehdy v Palestině nastaly.

Ty velké změny, o nichž je řeč, budou ale, jak říká Pán spojeny s otřesením „mocností nebeských“. Co jsou to mocnosti nebeské? Protože v Septuagintě se slovo „vojsko“ často překládá jako „mocnosti“ domnívají se mnozí, a zřejmě správně, že „nebeské mocnosti“ jsou totéž, co „nebeské vojsko“ neboli „nebeské zástupy“ a tím se v Pásmu svatém myslí jednak hvězdy i se sluncem a měsícem a jednak andělé, přičemž ale není řečeno, zda jde jen o blažené anděly nebo o všechny včetně těch zavržených. Je-li tedy řeč o padání hvězd z nebe a o zatmění slunce a měsíce, mluví se o radikálních změnách v duchovní oblasti, mezi oněmi duchy, kteří z Božího pověření vykonávají vládu nad tímto hmotným světem. I ve chvíli, kdy byl kníže tohoto světa přemožen Kristovou smrtí na kříži, se slunce zatmělo a země se třásla. Nějak podobně se zřejmě i navenek a smysly badatelně projeví i ta chvíle, kdy se Boží vláda nad tímto světem zjeví v plnosti a přijde poslední soud.

„A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou.“ (v. 26). Na oblacích byl Kristus Pán vyzdvižen do nebes a na oblacích také znovu přijde, jak to při jeho nanebevstoupení oznámili učedníkům andělé (Sk 1,9). Oblaka a mračna jsou také spojena s Božím soudem (Ž 17,10; Iz 19,1; Ex 19,9). Syna člověka přicházejícího v oblacích viděl už prorok Daniel (Dan 7,13) a tento svůj druhý příchod na oblacích oznámil Pán i velekněžím a předákům vyvoleného národa (Mk 14,62). V 7. kapitole proroka Daniela je rovněž řeč o čtyřech zvířatech, která souvisí se „čtyřmi nebeskými větry“ a čtyřmi bytostmi, o nichž je v Písmu řeč na více místech, což souvisí s následujícím veršem:

„Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe.“ (v. 27). Tyto čtyři úhly světa jsou na více místech Písma (např. Ez 36) spojeny  se čtyřmi větry či duchy, kteří jsou jakýmisi vládci nad zemí, a v jejich spojení se nějak projevuje plnost Boží vlády. Vyvolenými jsou ti, kdo v čase posledních velkých zkoušek zůstanou věrni Pánu.

„Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi.“ (v. 28-29). O způsobu dozrávání fíkovníku už byla řeč. Fíkové plody jsou v Palestině neklamným znamením blížících se žní. Co je těmi plody oznamujícími blízkost Kristova druhého příchodu? Je to naplnění znamení, o kterých zde Pán právě mluvil: války, povstání, rozbroje, vystoupení falešných proroků a pseudomesiášů. To vše nemá působit naši malomyslnost, ale naopak probouzet naději, protože Pán je blízko.

„Amen, amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.“ (v. 30). O jakém pokolení zde Ježíš mluví, to mnohým vykladačům i posluchačům slova Božího působilo potíže. Není na tom ale nic nesnadného, pokud i tento verš chápeme stejně, jako celou Ježíšovu eschatologickou řeč: v určitém smyslu se vztahuje na pád Jeruzaléma, který měl nastat a nastal čtyřicet let po Kristově nanebevstoupení a v určitém smyslu se rovněž vztahuje na poslední časy před koncem světa. V prvním případě se tím pokolením rozumí ona generace Ježíšových vrstevníků, a ta se pádu Jeruzaléma skutečně dožila. Trest přišel ještě za jejich života. V druhém případě je tím pokolením vyvolený národ, jakožto národ. V obojím smyslu se slovo „pokolení-genea“ v Písmu běžně užívá. Vyvolený národ Božím řízením trvá dodnes. Mnohé jiné národy zanikly, ale tento trvá ve své tělesné i duchovní podstatě, aby se na něm naplnili Boží soudy i přislíbení, protože jak praví Pán: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ (v. 31).