Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. 2. 2020

Mk 13,32-37: Napomenutí k bdělosti a modlitbě

„O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ (v. 32). Přídavek o Synu zde má jenom sv. Marek. Je to pěkné stupňování: andělé, Syn, Otec. Ostatní evangelisté zmínku o Synu neuvedli možná z důvodu, že by mohla vzbuzovat pochybnost o Synovu Božství. Ve skutečnosti se tím ale Markovo poselství o Ježíšově Božství nijak nenarušuje ani neumenšuje, a proto také tuto zmínku sv. Marek uvedl a Pán Ježíš ji skutečně učinil. Ježíš je totiž nejen pravým Bohem ale zároveň i pravým člověkem. A to co říká o své nevědomosti ohledně onoho (posledního) dne, to se týká jeho lidství. Jako člověk o něm neví, i když jako Boží Syn, Slovo Boží a pravý Bůh rovný Otci, o něm samozřejmě ví. Tajemství o dni a době posledního soudu není hoden vědět žádný tvor, i když sebesvrchovanější a sebedokonalejší, nejen žádný člověk, ale ani andělé, a dokonce ani Syn, nakolik sám patří mezi tvorstvo. I když je jeho lidská přirozenost pro své podstatné spojení s Božstvím vyvýšena i nad všechny anděly a byla určena k účastenství na věčné slávě Boží (Flp 2,10), přesto Bůh od věčnosti rozhodl, aby Kristovo lidství nemělo poznání tohoto tajemství. Podobně jako Kristus co do svého lidství rostl, hladověl, žíznil, unavil se, plakal, ba až k smrti zesmutněl a také zemřel, tak také co do svého lidství nevěděl, kdy nastane poslední den. Ale Věčné Slovo, které stvořilo všechny věci, zná také čas jejich uskutečnění, naplnění i zakončení, a tak jistě zná i den posledního soudu, ale pouze v hlubinách své Božské podstaty. Jiní to chápou tak, že Pán tuto věc „neví“ ne pro sebe, ale pro učedníky. To znamená, že jim to prostě nemůže oznámit. Ježíš tuto věc jistě mohl i jako člověk vědět, pokud by chtěl, ale nevěděl ji, protože jeho lidství se tímto tajemstvím ještě nezabývalo a neobrátilo na ně svou pozornost, protože k tomu Pán neměl důvod a nebylo toho zapotřebí. A tak se obě vysvětlení sbíhají do jedné a téže příčiny, že totiž Bůh nechtěl učedníkům čas Kristova druhého příchodu oznámit, a proto se jím ani Kristus jakožto člověk nezabýval.

„Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl.“ (v. 33-34). Těmito napomenutími je vyjádřena příčina proč Pán nechce, aby apoštolové a lidstvo vůbec vědělo o posledním dni a zároveň i proč ale chce, aby věděli, že ten den jednou přijde. Vědět o soudu je pro duši užitečné, ale vědět, kdy nastane, by jí neprospělo. Druhá věta: „Jako člověk, který je na cestách...“, je jakoby nedokončená. Pán jako by tím říkal: tak i já vám dávám moc nad církví a nad svým majetkem zde na zemi a ustanovuji vás v církvi za vrátné a nařizuji vám: bděte!

„Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co říkám vám, říkám všem: Bděte!“ (v. 35-37). Časy ve kterých by Pán teoreticky mohl přijít, jsou přirovnány ke čtyřem nočním strážím, do nichž byla podle obyčeje římského vojska noc rozdělena. Tím člověkem, který je na cestách, je Pán Ježíš, jenž k nám přišel z nebes od svého Otce, aby zde na zemi založil své nebeské království, a právě teď se vydával na zpáteční cestu k Nebeskému Otci, aby potom zase jednou přišel sbírat plody z pole, které zde svou službou vydobyl. Sluhové, kterým svěřil každému jeho práci, jsou věřící a vrátními jsou církevní představení, kteří mají na prvním místě přede všemi za úkol bdít a dohlížet na dění v celém domě, jímž je církev. Ježíš mluví o svém příchodu v noci. Tím upozorňuje na svůj příchod v čase, kdy ho nebudou čekat. Čas kdy lidé přestanou bdít, se bude podobat noci. A vůbec celý tento náš pozemský život je ve srovnání s očekávaným slavným dnem věčnosti temnou nocí, která je rozložena do několika nočních stráží, tedy do životních období člověka: dětství, mládí, dospělost, stáří. Nutnost bdít se ale netýká jen představených církve, nýbrž všech. Touto naléhavou výzvou zakončil Ježíš výkon svého prorockého úřadu a začal se věnovat svému úřadu kněžskému, jak to bude popisovat následující kapitola.