Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. 2. 2020

Mk 14,1-11: Úklady proti Ježíšovi, Mariino pomazání a Jidášova zrada

Paschou a přesnicemi se rozumí slavnost Paschy, tedy velikonoc, které byly také nazývány slavností přesnic čili nekvašených chlebů. Jak se Velikonoce blížily, uvažovali velekněží a zákoníci a hledali, jak by mohli Krista – nejlépe pomocí nějaké lsti - zajmout a odstranit. „Říkali: Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil.“ (v. 2). Velikonoční svátky byly pro ně na jedné straně podnětem k zintenzivnění snah o Ježíšovu likvidaci, protože právě tehdy se do Jeruzaléma scházely obrovské zástupy, a také Ježíš té příležitosti už dvakrát využil, aby zde veřejně a slavnostně učil celý národ; ale na straně druhé pro ně byly tyto svátky i překážkou v provedení jejich temného plánu, protože právě ty zástupy lidu, které Ježíše s oblibou poslouchaly, jim v tom mohly snadno zabránit. Nadšení zástupu pro Ježíše na Květnou neděli je přimělo k úsudku, že svůj záměr musí provést po svátcích, až se lid rozejde. Bůh však chtěl, aby Jeho Syn přinesl svou oběť k dokonalému uctění Boha a k spáse lidí právě o velikonočních svátcích, kdy se obětovala Pascha, velikonoční beránek, jenž tu chystanou oběť Kristovu předem naznačoval a připravoval. K naplnění tohoto Božího záměru přispělo jednak napětí, které se o svátcích stupňovalo a vyvolávalo v žárlivých velekněžích stále intenzivnější dojem, že se tohoto nechtěného Mesiáše musejí zbavit, a pak to byla i Jidášova zrada. Bůh tento sled událostí dopustil, aby ukázal, že i proti své vůli lidé nakonec naplňují jeho záměry. Bůh však nezpůsobil Jidášovo odpadnutí a zavržení, nýbrž dopředu věděl, že se Jidáš takto rozhodne, počítal s tím a využil toho k naplnění svých spasitelných plánů. V Jidášově srdci už delší dobu zrála jakási hořkost proti Mistru a zradu už déle plánoval. Ale bezprostřední pohnutkou k jejímu uskutečnění se mu stal projev úcty a lásky prokázaný Spasiteli jednou ženou.

Skutek oddané služby a úcty byl touto ženou vykonán šest dní před Velikonocemi (J 12,1). Sv. Marek ho ale zmiňuje až zde, právě proto, že měl přímou souvislost s Jidášovou zradou, která se uskutečnila či vyšla najevo nyní. „Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu.“ (v. 3). Ohledně té drahé masti, kterou žena Ježíše pomazala, se vedla nejedna diskuze. To co je zde přeloženo jako „pravého“, je v řeckém textu vyjádřeno slovem „pistikés“. Ale Vulgáta to překládá „spicatae“ – klasový, z klasu. Avšak u J 12,3, kde je rovněž řecké slovo „pistikés“ ponechává tatáž Vulgáta řecké slovo a píše pisticus. Proto se někteří latinští otcové domnívali, že to slovo pochází od názvu perského města Pista. Pravděpodobnější je ale náš překlad „z pravého nardu“ v tom smyslu, že slovo „pistikés“ je odvozené od slova věřit a má zde význam pravý, věrohodný, na rozdíl od nepravého nardu, který byl pouze jeho imitací. Žena, která tento pravý nard vylila Ježíšovi na hlavu, byla Marie Lazarova sestra, zbožná rozjímavá duše, která oddaně poslouchala Pánova slova. Nádobka s nardem měla úzké hrdlo, které se před použitím muselo odlomit. Byla to vzácná mast uchovávaná pro tu nejvážnější životní událost. Maria je obrazem církve, která jako Ježíšova oddaná snoubenka, slouží svému Milému a odevzdává mu samu sebe i všechna svá bohatství a skvosty. Tato její bezbřehá úcta k Ježíšovi se některým učedníkům nelíbila a Jidáš vyjádřil svou nevoli i slovy: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ (v. 4-5). Spisovatel Plinius udává cenu římské libry nardového oleje na 400 denárů (h. n. 13,4). Byla to tedy více než roční mzda dělníka. Žena na výtky jí činěné mlčela. Zastal se jí sám Pán. Bůh se totiž ujímá utištěných, když s trpělivou vírou snášejí své utrpení. Ježíš její skutek chválí a říká, že její služba prokázaná Kristu bude připomínána po celém světě, a to jmenovitě proto, že její skutek byl vykonán z Ducha Božího a měl prorocký charakter. Pomazala tím Pána napřed k jeho pohřbu, protože potom už k tomu nebude mít možnost. Takové vedení Duchem svatým můžeme vidět ve skutcích nejednoho světce. Člověk víry hledící zpětně na svůj život najde podobné skutky řízené Božím vedením či přímo prorockým duchem i ve svém vlastním životě. Maria Magdaléna sestra Lazarova vzdala poctu Kristu a Kristus říká, že za to bude chválena „všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium“. Tak Kristus nechává v církvi vzdávat poctu svým svatým, kteří zde na zemi náležitě ctili Jeho. Tato úcta k svatým prokazovaná jim v katolické církvi je v naprosté shodě s evangeliem, protože je to v posledku úcta ke Kristu, kterého oni příkladným způsobem uctívali. Blažený a hodný úcty je totiž každý, kdo pravdivou službou Bohu šíří v církvi vůni Božího pomazání.

Na Ježíšova slova ohledně Marie přestali učedníci reptat. Ale jeden z nich Jidáš se otevřel zoufalé myšlence zradit Mistra odpadlým velekněžím. Apoštol Jidáš ustanovený za jednoho z představených církve Kristovy se spolčil s představenými odpadlé a Bohem zavržené synagogy, aby spolu s nimi zavraždil Toho, kdo stvořil starou i novou církev Boží. Pán mohl jeho zradu překazit, ale nechtěl. Jeho radostí a útěchou bylo vyplnit odvěčný Otcův záměr. Tak Jidášův hřích bezděky napomohl k zahlazení hříchů světa a Pán života se dobrovolně podrobil smrti, aby jí odebral její sílu oddělovat duše od Boha.