Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. 3. 2020

Mk 14,12-25: Poslední večeře

„Prvního dne nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek.“ (v. 12). Tedy v čase, kdy se obyčejně zabíjel. Toto zabíjení beránků začínalo v chrámě po večerní oběti, která se toho dne přinášela o hodinu dřív, tede ve 2 hodiny odpoledne. Od ukončení této „večerní“ oběti až do východu první hvězdy se v chrámové předsíni konalo toto zabíjení beránků. Dva učedníci, které Ježíš poslal najít a připravit večeřadlo byli podle Lk 22,7 Petr a Jan. Jistě je do Jeruzaléma poslal hned ráno, dřív než denní žár lidem znesnadnil každou práci. Museli nakoupit a připravit rozličné věci potřebné k velikonoční večeři. Především ale museli pořídit onoho beránka, nechat ho v chrámě zabít, donést na místo večeře a připravit upečením. Pán jim sice řekl, kde a u koho mu mají tuto velikonoční večeři přichystat, ale nejmenuje ho ani neudává žádnou jeho adresu. Prorocky jim říká, co je cestou potká. Učedníci, kteří už viděli nesčetné Ježíšovy zázraky a ze zkušenosti věděli, že Ježíš zná i tajné lidské myšlenky a předvídá všechny události, se na nic dalšího neptali. Byla to ostatně podobná úloha jako před čtyřmi dny s oslátkem. Teď měli jít do města a až tam dojdou, potkají člověka, který ponese džbán vody. Toho mají následovat, a kam ten člověk vejde do domu, tam vejít a zeptat se hospodáře: „Mistr vzkazuje: kde je pro mne světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?“ (v. 14). Doslova by se mělo přeložit: „kde je a moje světnice“. Tedy ta, o které jsme spolu mluvili, či kterou jsi mi přislíbil. Ježíš neřekl učedníkům jméno hospodáře, ani kde ho najdou asi i proto, aby se o tom nedozvěděl Jidáš a nevyzradil to velekněžím, aby ho nezajali dřív, než bude velikonoční večeři s učedníky slavit. Člověk, kterého potkali se džbánem vody, byl zřejmě sluha. Vody se u Židů spotřebovalo dosti kvůli předpisům o omývání. Ale nošení vody byla práce vyhrazená ženám. Proto také potkat muže se džbánem vody mohlo Ježíšovi posloužit jako zvláštní znamení. „A on vám ukáže velikou horní místnost.“ (v. 15). Byla to síň speciálně připravená na hostinu především na slavení hodu velikonočního beránka, opatřená stolovacími lehátky, poduškami atd.

Petr s Janem vykonali všechno, jak jim Ježíš poručil a předpověděl a připravili na tom místě večeři. Ve stanoveném čase přišel Ježíš s ostatními učedníky. Mohlo to být někdy okolo čtvrté hodiny odpoledne. Jidáš ale také odběhl do města a Ježíš ho spatřil až přímo na večeři. Když ho uviděl, pojala ho lítost nad ním a nad ztrátou jeho duše a řekl: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí.“ (v. 18). A když se učedníci s údivem a bázní ptali jeden přes druhého: „Snad ne já?“ (v. 19), odpověděl Pán: „Jeden z Dvanácti, který se mnou namáčí chléb v téže míse.“ (v. 20). Těmito slovy Ježíš neodhalil zrádce, aspoň ne všem přítomným učedníkům, ale pouze se pozastavil nad tou bolestnou skutečností, že jeden z jeho nejbližších, z těch, kteří s ním jedí u jednoho stolu a z jedné mísy, ho zrazuje. Pán Ježíš zatím Jidáše neprozradil, aby mu tím projevil milosrdenství a dal mu možnost změnit smýšlení a upustit od svého šíleného úmyslu bez hanby před ostatními apoštoly. Pána nebolelo, že má být sám vydán na smrt, ale jeho srdce se převelice soužilo tím, že jej zrazuje jeden z apoštolů. Svou bolest a žal nad tím vyjadřuje slovy: „Syn člověka odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil.“ (v. 21). Ani takto projevená lítost neobměkčila Jidášovo zatvrzelé srdce. A přece i potom zůstala jeho zrada ještě před učedníky utajena, podobně jako i hříchy mnohých hříšníků zůstávají na tomto světě od lidí nepoznány.

V události poslední večeře můžeme nalézt i mnohá jiná poučení. Jedině Petr a Jan, totiž apoštolská církev, může nám přichystat pravou Paschu. Jenom v církvi Kristově je přinášena pravá oběť. Džbán vody znamená omytí duše od hříchů. Jedině nitro toho, kdo ze sebe vyvrhl všechen starý kvas hříchu a ověnčil se ozdobami ctností, je důstojnou síní pro slavení pravé Paschy, tedy Eucharistie. Apoštolové se s bolestí ptali: „Snad ne já?“ Zbožné srdce se obává, aby se snad v jeho vlastním nitru neskrývalo něco vedoucího k záhubě. Ježíš užil slov: „Syn člověka odchází, jak je o něm psáno.“ Považoval tedy svou smrt jakoby za nějakou významnou pouť, na níž se vydává dobrovolně ze svého vlastního rozhodnutí, jak to o něm předpověděla dávná proroctví. A přece ani proroctví Písma o Kristově utrpení, ani Ježíšovo dobrovolné vydání sebe nezbavují viny Jidáše. Jak to říká sv. Jan Zlatoústý: spásu nám nepřinesl Jidášův hřích, nýbrž to Boží moudrost dopustila jeho dobrovolný zločin a využila jej k naší spáse. Příčinou Jidášovy zrady tedy nebyla Boží proroctví, že Jeho Syn bude zrazen, nýbrž proto, že Bůh dopředu věděl, že se Jidáš tohoto zločinu dopustí, oznámil to skrze své proroky.

Při popisu ustanovení Nejsvětější Svátosti má sv. Marek jednu zvláštnost. Při slovech o kalichu užívá slov navozujících dojem, jako by Pán Ježíš slova proměnění kalicha pronášel až, když kalich koloval mezi apoštoly a ti z něho už pili. Nemuselo tomu tak být, protože sv. Marek mohl líčení událostí přizpůsobit nejenom chronologickému sledu, ale také jejich důležitosti a vzájemným souvislostem. Nejprve říká to, co je jasné, co už mnozí vědí, že Pán dal při večeři učedníkům pít z nějakého zvláštního kalicha a pak doplňuje Ježíšova slova, která přesně vysvětlují, co tento kalich znamená a čím je. Sv. Petr zřejmě při svých kázáních příliš nedbal na nějaká přesná liturgická pravidla, ale na to, co je prvořadé, aby křesťané znali především podstatu tohoto tajemství, a ta je vyjádřena slovy: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.“ (v. 24). Tato posvátná slova jsou ustanovením nové bohoslužby, smlouvou věčného sjednocení Boha s lidmi, Kristovým testamentem zanechaným lidstvu a základem nového náboženství. Nastává konec stínům Starého zákona. Proto v těchto Ježíšových slovech nemůžeme vidět jen nějaký obraz či přirovnání. Ta věc byla vyslovena tak jasně, že se ztrácí každý stín pochybnosti jako před poledním sluncem na rovníku. Odměňme se Pánu za jeho oběť lásky žertvou čistoty srdce, lásky, modliteb, odříkání se světa a neustálou chválou.

Byla to poslední večeře, kterou Ježíš se svými učedníky zažil. Avšak slibuje jim, že s nimi bude stolovat znovu v království jeho Otce, totiž v nebesích, kde budou vidět Boha bez omezení, opojeni proudem jeho nevýslovných rozkoší, spojeni s ním na věky nevýslovným svazkem.