Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. 3. 2020

Mk 14,26-52: Modlitba v Getsemanech a zatčení

Celý život Pána Ježíše byl neustálou oslavou a chválou nebeského Otce a také po ustanovení Oltářní Svátosti zazpíval spolu s učedníky Bohu Otci chválu (v. 26). Dal nám tím příklad vděčnosti, kterou máme mít za každé udělené Boží dobrodiní a zvlášť za přijetí této Svátosti. Den svatého přijímání má být pro křesťana dnem díků, chvály a zbožných slibů. Pak Pán připravoval své učedníky na ty hrozné věci, které se už začínaly dít. Řekl jim: „Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: Budou bít pastýře a ovce se rozprchnou.“ (v. 27). Stádo opustilo pastýře, ale pastýř své stádo neopustil. Na chvíli se rozprchli, ale Pán je zase shromáždil a skrze ně shromáždil i své vyvolené děti do jednoty svaté církve. Petr suverénně prohlašoval, že se na Pánu nepohorší a že ho nikdy neopustí (v. 29). Tím nám ukázal, jak málo je si člověk vědom své vlastní nestálosti a slabosti. Bůh nás ale zná dokonale a měli bychom ho prosit, aby i nám dal účast na tomto svém poznání nás samých.

Nyní nastala ta předurčená chvíle, kdy kníže tohoto světa, duch temnoty, který po pokušení na poušti od Pána odstoupil (viz Lk 4,13), opět na něj začal celou svou silou útočit. Tehdy ho pokoušel vidinou slávy a moci, nyní na něj vychrlil všechny své šípy, aby mu způsobil co nejvíc úzkosti, strachu a utrpení (v. 33). Ježíš měl být totiž pokoušen ve všem kromě hříchu (Žid 4,15). Do zahrady s sebou Ježíš vzal své tři nejdůvěrnější apoštoly, aby byli svědky jeho muk. Jako byli na svaté hoře proměnění svědky jeho slávy a okusili něco z nebeské sladkosti, tak měli nyní okusit část jeho nesmírného utrpení. Ježíš se dobrovolně odevzdal smutku až k smrti (v. 34), aby jako obětní beránek zadostiučinil za hříšné „radosti“ světa a za nedostatek bolesti nad hříchy. Na zkroušené a zlomené srdce Ježíšovo zhlédlo oko nebeského Otce se zalíbením. Jeho smutek je pramenem nevýslovné útěchy pro smutné a zarmoucené věřící všech časů. Tímto svým smrtelným smutkem se nám Ježíš stal tak blízkým, abychom ve svých největších úzkostech a beznadějích mohli svou úzkost svěřit jemu, který je právě v ní s námi.

V modlitbě Ježíš říkal: „Abba, Otče, tobě je všecko možné, odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž, co ty chceš.“ (v. 36). Pán Ježíš už od začátku svého pozemského života vytrpěl mnoho pro spásu celého lidstva: hlad, žízeň, pronásledování, exil, bezesné noci, neměl střechu nad hlavou, a kromě toho nesmírné duševní bolesti a utrpení. Jeho lidské vůli a mysli se tedy mohlo na chvíli zdát, že by snad jeho dosavadní útrapy mohly k vykoupení lidstva už stačit. Ale hned se v tom i jako člověk podrobil svrchované Božské vůli, s níž byl jako Bůh vždy dokonale a podstatně spojen. Byl hotov plnit Otcovu vůli zcela sám a všemi opuštěny, i když ani u nejbližších učedníků nenalezl soucit a pochopení, ale musel je budit ze spánku ve chvíli, kdy s ním měli bdít (v. 37n). A jak kdosi vykládal: Petr spí, když církevní představení konají své povinnosti nedbale, Jan spí tehdy, když ti, kdo se mají modlit a oddávat se duchovním cvičením, dbají více o světské rozkoši a radosti, Jakub spí, když se ztrácí péče o dobrou výchovu mládeže a její vyučování v lásce ke Kristu. Ale jak říká sv. Lev, slova Krista, naší Hlavy, jsou spásou pro celé lidstvo. Ježíšova modlitba v Getsemanech vyučuje všechny věřící, povzbuzuje všechny vyznavače a korunuje všechny mučedníky. Vždyť kdo by snesl nenávist světa, nával pokušení a strach z pronásledování, kdyby se za něj a s ním nemodlil Ježíš Kristus, který v modlitbě za spásu světa neustává? On nám umožňuje, abychom spolu s ním říkali Bohu „Abba, Otče“ – Tatínku (por. Ř 8,15; Gal 4,6).

„Už dost! Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přibližuje se ten, který mě zrazuje.“ (v. 41-42). Když Pán Ježíš poučil apoštoly, že kvůli své tělesné slabosti mají hledat sílu a zbraň proti pokušením v modlitbě a bdění, a když sám z modlitby sílu načerpal, přišel k učedníkům a slavnostně jim prohlásil, že právě přišla ta hodina, o které jim tolikrát říkal. Byla to hodina jeho utrpení a smrti, jak měli už v následujících minutách pochopit. Ještě než tato slova Ježíš dokončil, objevil se Jidáš, přistoupil k Pánu a zrádně ho políbil. Ozbrojencům, které s ním velekněží poslali, Jidáš dopředu vysvětlil, aby se Pána, jakmile jim ho označí, chopili a „pod dozorem“ ho odvedli (v. 44). Bál se snad, aby jim Ježíš nějak nevyklouzl či jinak neunikl, jak už se to několikrát stalo, a on nepřišel o svou zločineckou mzdu. Tím ale také bezděky svědčil o Pánově moci a o tom, že Ježíš se do zajetí vydává sám dobrovolně.  

Když už Petr uťal Malchovo ucho a Ježíš mu ho zase uzdravil (por. Lk 22,52; J 18,10) a když se ozbrojenci Ježíše chopili a zřejmě už ho i spoutali, řekl jim Ježíš: „Vyšli jste na mě jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Denně jsem vás učíval v chrámě a nezmocnili jste se mne. Ale je třeba, aby se naplnila Písma!“ (v. 48-49). Po těchto Ježíšových slovech se ozbrojenci rozzuřili a snad právě to bylo pohnutkou, že v tu chvíli všichni učedníci utekli (v. 50). Jan se zmiňuje, že Ježíš ozbrojence vyzval, aby jeho společníky nechali odejít. Přítomní Židé se zřejmě báli odporovat Ježíšovým slovům.

„Šel za ním nějaký mladík, který měl na sobě jen kus plátna přes nahé tělo; toho chytili. On jim však nechal plátno v rukou a utekl.“ (v. 51-52). Byly proneseny rozličné návrhy, kdo mohl být tímto záhadným mladíkem. Je ale nanejvýš pravděpodobné, že to byl sám sv. Marek, autor evangelia, který tímto způsobem zanechal v evangeliu svůj nenápadný „podpis“. Poslední večeře se zřejmě konala v domě Markových rodičů a Getsemanská zahrada, do níž se Ježíš šel modlit, buďto patřila k tomuto domu anebo byla nablízku. Zástup ozbrojenců vedených Jidášem vyvolal pozornost i u obyvatel domu, v němž bylo večeřadlo. Mladík, oblečený jen v nočním úboru, vyšel, aby zjistil, co se děje, a snad také, aby Ježíše bránil. Z reakce vojáků na odvážného mladíka vidíme, že vojáci byli připraveni zajmout nejen Ježíš, ale i další muže z jeho družiny. To částečně omlouvá ustrašenou reakci apoštolů a jejich útěk. Že se apoštolům podařilo uniknout a že vojáci se hned neodvážili je pochytat, bylo spíše Božím mimořádným zásahem v podobě uzdravení sluhova useknutého ucha, padání vojáků na zem, o kterém mluví Jan a snad i dalších mimořádných úkazů. V každém případě ozbrojenci si nebyli jisti, jestli se jim podaří Ježíše chytit, protože dobře věděli o jeho mimořádné nadpřirozené moci. Proto asi nejprve soustředili všechnu svou pozornost na Ježíše a až když se jim podařilo jej spoutat, všímali si ostatních jeho společníků, ti ale mezitím stačili utéct.