Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 3. 2020

Mk 14,53-65: Nezákonný soud

Velekněží a velerada odsoudili Ježíše k smrti už dávno předtím. Protože však chtěli vytvořit jakési zdání právního procesu, snažili se představit svědky vypovídající o Ježíšových domnělých zločinech. Ale ani dva z předvedených svědků se ve svých výpovědích neshodovali. Jejich svědectví nemohla tedy velekněžím posloužit jako odůvodnění pro vynesení rozsudku smrti. Potom vystoupili jiní svědkové, jejichž výpovědi se Ježíšovým nepřátelům zvlášť líbili. Byli to ti, co tvrdili, že Pán řekl, že zboří chrám udělaný rukama a postaví jiný ne udělaný rukama. Ani v tomto se sice výpovědi svědků neshodovali a bylo to rovněž křivé svědectví, protože Ježíš nikdy neříkal, že chrám zboří on. Řekl naopak, že ho zboří velekněží, a myslel tím chrám svého těla. Tímto svým zločinem – tedy vraždou Božího Syna - však potom velekněží přivodili i zboření toho chrámu kamenného. Velekněží ale tato Ježíšova překroucená slova použili jako hlavní motiv k rozdmýchání fanatické vlny nenávisti proti Ježíšovi. Mluvil prý proti chrámu, ergo je nepřítelem všech Židů. Protože však dosud neměli nic, co by mohlo sloužit jako „přijatelný“ důvod k jeho odsouzení, povstal rozčílený velekněz Kajifáš a řekl: „Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?“ (v. 60). Kajifáš byl rozběsněn Ježíšovým mlčením. Chystal se na lstivé útoky proti Kristu, On však na jeho hru vůbec nepřistupoval, nehodlal se bránit, nechtěl se propůjčit k tomu, aby tomuto zločineckému monstrprocesu proti sobě dodával zdání právnosti. Všichni svědkové si vzájemně odporovali. Žádní obhájci nebyli připuštěni, natož zástupci obžalovaného. Rozsudek byl vynesen dopředu. Zajetí proběhlo tajně. Ti kdo měli hájit právo a spravedlnost, stali se srocením zločinců, jak říká Iz 1,21. A když se jim nedařilo vyvolat ani zdání práva, sahá velekněz k přísaze, ne k ochraně pravdy, nýbrž k jejímu zastření a potupení. „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“ (v. 61). Slovem „Požehnaný“ se jednoznačně mínil sám Hospodin. Bylo to jedno ze zástupných Božích jmen používaných Židy, aby se vyhnuli vyslovování svatého Božího jména. Slova „Syn Požehnaného“, tedy znamenala totéž, co Syn Boží a přítomní dobře rozuměli tomu, že je zde řeč o Božské přirozenosti Mesiáše, za něhož se Ježíš jednoznačně prohlašoval. A zde Kristus učinil své slavné vyznání a prohlášení: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ (v. 62). Ježíšova slova: „uzříte Syna člověka“ nemusí být chápána o tělesném vidění, ale spíš o duchovním pojímání, poznání. Upozorňuje je tedy, že do budoucna jim představí slávu své vlády a nakonec se zjeví jako jejich soudce. Nato velekněz ostentativně prohlásil Ježíšova slova za rouhání a roztrhl své roucho (v. 63), což bylo veleknězi Mojžíšem výslovně zakázáno (viz 3M 21,10). Pak všichni po vzoru Kajifášově prohlašovali, že Ježíš je hoden smrti. V roztržení veleknězova roucha můžeme vidět roztržení samotného starozákonního kněžství. Sláva synagogy je roztržena zatím, co Ježíšova suknice zůstala nerozdělená a celá. Když byl Pán Ježíš odsouzen k smrti, dívali se na něho již jako na vyvrhele zbaveného veškerého práva a cti a začali se mu vysmívat, plivat mu do obličeje a bít ho po hlavě. Z v. 65 je vidět, že nejprve ho takto potupili členové velerady, a ti ho potom přenechali sluhům, aby s ním naložili podle jejich příkladu. Tak donebevolající zločin zneužití Bohem svěřené autority proti samotnému Bohu dosáhl svého vrcholu.