Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 4. 2020

Mk 16,1-8: Ženy u hrobu

„Když uplynula sobota.“ (v. 1). To bylo v sobotu večer po západu slunce. Tehdy se už mohlo kupovat a prodávat, a tehdy ženy vyšly, aby nakoupily vonné masti k pomazání Ježíšova těla. Během soboty nechtěly nakupovat a ani by nemohly, protože byl svátek. Nyní ale nakoupily potřebné vonné masti či koření a byliny, které chtěly smísit s připravenými oleji. Ty oleje nebo jiné věci si zřejmě připravily už v pátek večer, jak vyplývá z Lk 23,56. Marek zde (v. 1) vzpomíná tři ženy: Marie Magdaléna, Salome a Marie Jákobova, totiž matka Jakobova žena Alfea neboli Kleofáše. „Brzy ráno … sotva vyšlo slunce.“ (v. 2). Vyjitím slunce se zde nemyslí východ nad obzor ale rozbřesk, rozednění. Ženy vyrazily na cestu hned, jak se začalo rozednívat (por. J 20,1). K hrobu přicházely, když už bylo celkem dobře vidět. Cesta to byla krátká, ale v Palestině je čas mezi svítáním a východem slunce dost krátký.

U žen nesoucích masti vidíme jejich vroucnou a spořádanou zbožnost. Puzeny vroucí láskou k Bohu vyrážejí na cestu, aby prokázaly svou úctu Pánu, hned jak je to možné. Svůj úmysl sice splnit nemohly, vždyť tělo Páně, které chtěly pomazat, nenašly, ale našly něco nesrovnatelně vyššího. Chtěly Pánu prokázat pohřební smuteční službu a potkávají se s nevýslovnou radostí. Věrnost Pánu ještě nikomu nezpůsobila ztrátu. Cestou spolu mluvily o kameni, ne o stráži vojáků, protože o té nevěděly. Kámen „byl velmi veliký“ (v. 4). A právě proto se ženy cestou trápily otázkou, kdo jim ho odvalí (v. 3). Evangelista ale velikost kamene vzpomíná až potom, co oznámil jeho odvalení, protože tím poukazuje nejen na vyřešení trápení žen, ale i především na fakt, že musel být odvalen mimořádně velkou silou. Když se ženy odvážily vejít do hrobu „uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl bílé roucho“ (v. 5). Mnozí pod tím mládencem rozumějí anděla a vysvětlují to, že označení mládenec je užito proto, že anděl měl podobu mládence. Ale spíš šlo o člověka, jednoho z těch, kteří byli vzkříšeni při Ježíšově smrti, tedy o někoho ze starozákonních spravedlivých, kteří čekali v předpeklí na své vysvobození. Jestli jim bylo tělo či tělesná podoba propůjčena jenom pro tu chvíli zjevení se anebo jestli jim Bůh poskytl tu výjimečnou výsadu, že jim vzkříšená těla už zůstala a jsou s nimi v nebi, to je tajemstvím. Také Lk 24,4 mluví o dvou mužích a neříká, že by to byli andělé. Byli dva, ale zřejmě jen jeden z nich mluvil, a Proto se Marek ve své velmi stručné správě zmiňuje jen o tom jednom. A co ten mládenec ženám řekl? „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“ (v. 6-7). Andělovo oznámení nejsou žádné složité věty, nýbrž krátká hesla. To je v takové neobyčejné situaci při oznámení burcující, ba šokující zprávy naprosto přirozené. Tyto ženy si zasloužily být poselkyněmi a zvěstovatelkami Pánova vzkříšení ještě před apoštoly, ba dokonce jsou poslány k samotným apoštolům. Pán se jim odměnil za jejich věrnost. Petr je zvlášť jmenován ze dvou důvodů. Jednak že byl prvním mezi apoštoly, a zadruhé že kvůli svému zapření potřeboval zvláštní útěchu. Jak se ale ženy zachovaly? Marek říká, že od hrobu utekly a nikomu nic neřekly, protože se bály (v. 8). Tak se zachovaly hned ze začátku. Byla to jejich první reakce. Dokud se s nimi Ježíš nepotkal, jak je o tom řečeno u Mt 28,9, převládal u nich strach. Až potom je Ježíš svým osobním zjevením toho strachu zbavil a rozvázal jim jazyk, aby si při ohlašování radostné noviny o jeho vzkříšení počínaly odvážněji.