Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 4. 2020

Mk 16,14-20: Závěr evangelia

Ve v. 14-18 mluví sv. Marek o zjevení Pána jedenácti apoštolům. Není ale na první pohled jasné, jestli tím myslí jedno konkrétní zjevení anebo jestli těmi slovy Marek shrnuje obsah hned několika setkání apoštolů se vzkříšeným Pánem. Podívejme se tedy pečlivěji na Markova slova: „Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.“ (v. 14). Slovo konečně na začátku věty nemá ale ten význam, že by šlo o poslední zjevení, nýbrž jde o jakési zdůraznění většího významu Ježíšova zjevení se „samým jedenácti“ než pouze ženám a dvěma učedníkům, kteří zřejmě mezi apoštoly nenáleželi a pak jenom samotnému Petrovi. Je zde řecké slovíčko „hysterón“, které Vulgáta překládá slovem „novissime“. „Hysterón“ znamená následně, potom. „Novissime“ znamená znovu. Z toho důvodu nic nebrání, abychom následující Markovu větu: „A řekl jim: ‚Jděte do celého světa..‘“ (v. 15), pokládali za slova, která Ježíš řekl při ještě dalších zjeveních, a celou Markovu správu o zjevení apoštolům (v. 14-17) za souhrn slov, která vzkříšený Ježíš řekl apoštolům při několika různých zjeveních. Ve v. 14. se říká: „když byli u stolu“. To se tedy týká dvou zjevení apoštolům ve večeřadle, a to prvního na velikonoční neděli a druhého o týden později, o němž víme, že tehdy Ježíš káral Tomášovu nevěru (J 20,19-29), „poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného“ (Mk 16,14). Tato zjevení se udála „když byli u stolu“, což odpovídá i Lk 24,41 kde se Lukáš zmiňuje, že Ježíš s apoštoly pojedl, aby jim dokázal vzkříšení svého těla. Avšak následující Ježíšova slova zaznamenaná Markem byla už pronesena při zjevení na hoře v Galeji. A částečně zřejmě zopakována či v hlavních bodech shrnuta před nanebevstoupením za hradbami Jeruzaléma. Jsou to Ježíšova slova: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme evangelium, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,15-17).

Ježíš posílá apoštoly „do celého světa“. Tím se nemyslí, že by po nich osobně vyžadoval, aby dorazili do každé vesničky i v zemích, které ještě nebyly známi, ale vymezuje se hranice hlásání evangelia, a tou hranicí není nic jiného než samotný kraj světa obydleného lidmi. Starý zákon se držel v mezích Palestiny a sám Pán nejdřív (v Mt 10,5) apoštolům přikazoval, aby hlásali jenom Židům a nechodili ani k Samařanům. Tyto hranice nyní Ježíš ruší a oblast pro hlásání evangelia rozšiřuje. Za pole působnosti apoštolů určuje celý svět a odstraňuje onu přehradu mezi Židy a pohany (Ef 2,14). Misijní příkaz byl řečen apoštolům jakožto reprezentantům celé církve, a vztahuje se tedy plně i na současné křesťany, kteří jsou Božím slovem zavázání hlásat evangelium všem národům a celému světu. Pán nařizuje kázat evangelium „všemu stvoření“ (v. 15), a tímto vším stvořením se myslí člověk, jak vysvětluje sv. Matouš, který má slova: „učte všechny národy“ (Mt 28,19). Člověk či lidstvo je tím tvorem či stvořením (por. Kol 1,23), protože on v sobě obsahuje a shrnuje všechno, co Bůh stvořil: skládá se z prvků neživé přírody má kvality přírody živé, tedy život na rovině vegetativní i živočišné a spolu s anděly má rozum a svobodnou vůli, tedy ducha schopného přijmout život Boží. I na zemi je člověk středem a vrcholem celé přírody a pro jeho ústřední postavení se jeho osud vztahuje i na celou přírodu. Vždyť i němá i mrtvá příroda od něj přijímá buď klatbu (Gn 3,17) anebo požehnání (Iz 11,6; 65,17). Tak také celé tvorstvo má skrze hlásání evangelia přijmout obnovu, oslavení a zvelebení a proto tvorstvo toužebně sténá a očekává, kdy se už zjeví sláva synů Božích (Ř 8,18). Proto také církev v různých obřadech žehná a posvěcuje i zvířata i neživé věci, aby tak požehnání a posvěcení Boží spočinulo i na těchto věcech, nakolik toho jsou schopny, aby bylo celé tvorstvo opět poddáno službě Boží. Ba dokonce (podle Ef 3,10) je skrze církev mnohoraká moudrost Boží zjevena i andělům, a oni (dle 1Petr 1,12) touží nahlédnout do tajemství Božího evangelia. V tom smyslu tedy a takovým způsobem hlásá církev evangelium „všemu stvoření“.

Je žádoucí, aby na kázání apoštolů reagoval svět vírou, která následně vede ke spáse. Proto dále Ježíš říká: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen.“ (v. 16). O této spasitelné víře v Krista byla už ve výkladu evangelia mnohokrát řeč, a zvlášť o ní bude třeba mluvit v souvislosti s Ř 1,17 a Žid 11,1. Spása se připisuje víře a křtu, protože křest musí následovat po přijetí víry, jinak by víra nebyla opravdovou. A na druhé straně ani křest bez víry by člověka nespasil. Křtem se člověk zavazuje k zachovávání celého mravního zákona vydaného Pánem skrze evangelium. Vždyť „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,19), a taková víra nemůže člověka spasit. „Kdo říká, že Boha zná, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář.“ (1J 2,4). A jak říká Pán: „kdo neuvěří, bude odsouzen“ čili zatracen (v. 16). Ale nedoplňuje: „kdo neuvěří a nepřijme křest“, nýbrž říká jen: „kdo neuvěří, bude odsouzen“, protože bez víry není možno přijmout ani křest. I kdyby na někom byl bez víry vykonán vnější obřad křtu, takový obřad by byl neplatný. A když by i pro víru vysluhovatele a rodičů či kmotrů byl křest platný, jak to bývá u malých dětí, ale pokřtěný by dospěl a sám víru v Krista nepřijal, nemůže být spasen. Kdo víru odmítá, tomu nemůže být vysloužena žádná svátost. Není tedy možno, aby ten, kdo odmítá Krista a víru v něj, se křtem stal údem Kristova Tajemného těla-církve. Proto i 1Petr 3,21 říká, že jako za časů Noemových nebyl zachráněn nikdo, kdo se nacházel mimo archu, tak i nyní nikdo nedojde spásy mimo křest. Druhým důvodem, proč se odmítnutí křtu výslovně nevzpomíná jako příčina odsouzení, ale je řečeno jenom: „kdo neuvěří, bude odsouzen“, je skutečnost, že křest vodou může být v případě nouze nahrazen křtem touhy nebo krve. Pán Ježíš tu tedy nemluví výslovně o všech jednotlivých podmínkách potřebných ke spáse, ale jen o víře, jakožto o hlavní podmínce spásy, z níž ty další vyplývají. A tak ten, kdo uvěřil, musí ke své víře připojit všechno další, co si víra vyžaduje, pokud má dojít ke konečnému cíli této spasitelné víry – věčnému spasení.

„Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení.“ (v. 17). Zázraky, které se budou při hlásání evangelia Ježíšovými učedníky dít, jsou zde nazvány znameními, protože jejich podstatou a smyslem bude ukazovat na ten hlavní zázrak, jímž je vykoupení a obnova v Kristu. Boží zázraky se dějí proto, aby ukázaly na Boží přítomnost a dosvědčily pravdu evangelia. A tak jsou všechny zázraky, které se staly ve jménu Ježíše Krista, ale především ty, které se staly skrze apoštoly, svědectvím pro celé lidstvo. Ale dar činění zázraků a divů se tu neslibuje pouze apoštolům, nýbrž i všem křesťanům ve všeobecnosti. Ne ani tak každému jednomu křesťanu, ale spíš církvi jako celku. Nechce tím říct, že všechny ty jmenované dary budou propůjčeny každému osobně. Ale když se projevují u jednoho, je to svým způsobem darem pro všechny věřící. Dar zázraků byl dán především pro dobu prvního hlásání evangelia, kdy strom církve nebyl ještě zakořeněn, a tak daleko víc potřeboval být skrápěn rosou Boží milosti. Ale přece z církve Kristovy dar divů nikdy úplně nezmizel. Sv. Augustin v De civ. Dei d. 22,8 mluví o mnohých zázracích své doby. I když jinde (De vera religione 25 a jinde) vysvětluje, proč se už zázraky dějí méně než v dobách apoštolských a přirovnává to právě k tomu velikému stromu, jehož větve měli zastínit celou zemi, což odpovídá snu krále Nabuchodonozora a jeho výkladu podanému prorokem Danielem. Podobně otázku zázraků vysvětluje i sv. Řehoř Veliký. Je tedy třeba vidět zázraky při hlásání evangelia z pohledu prospěchu evangelia pro celé lidstvo, a ne jen z pohledu úspěchu jednotlivých misionářů, protože takový zdánlivý úspěch nemusí vždycky znamenat skutečné požehnání ke spáse duší. Moc konat zázraky a divy dostala od Pána církev, a ta ji vykonává v jeho jménu, jak vidíme ve Sk 3,6. Rozumí se ta církev, která je Tajemným tělem Kristovým a z toho důvodu má na jeho divotvorné síle účast (Ef 5). A když hledíme na životy Kristových svatých ve všech staletích, poznáváme, že se na nic tato slova Kristova naplnila. Ostatně svatí svým životem nejlépe komentují a vykládají pravý smysl Písma.

„Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (v. 18) Ty nadpřirozené dary, o nichž zde Ježíš mluví, dostávali křesťané většinou s darem Ducha svatého při vkládání rukou, což je biřmování. Pravé zázraky se dějí ve jménu Ježíše Krista, tedy Jeho mocí a vzýváním Jeho jména, jako např. Petr poručil chromému ve jménu Ježíše Krista vstát a chodit (Sk 3,6). O vyhánění démonů apoštoly je v Novém zákoně nejedno svědectví, a zvlášť vyniká vyhnání věštícího démona sv. Pavlem ve Filipech (Sk 16,18). Novými jazyku mluvili apoštolové o Letnicích (Sk 2), mluvili jimi věřící v Korintě i v jiných obcích a apoštol Pavel říká o sobě, že mluví jazyky více než všichni dohromady (1Kor 14). O tom že uštknutí jedovaným hadem apoštolovi neublížilo, máme příklad v Sk 28,3. Když to viděli domorodci na Maltě, pokládali ho za nějakého boha. Ohledně zázračné ochrany od vypitého jednu máme tradici, že sv. apoštol Jan byl přinucen vypít jed, ale nic se mu nestalo. A Eusebius 3,39 píše, že podobná věc se přihodila i Barsabášovi zvanému Justus. O uzdravení nemocných vkládáním rukou apoštolů je svědectví na mnoha místech Písma sv., např. Sk 28,8; 1Kor 12,9. A pokud se i nějaké viditelné zázraky nedějí, mají se u nás stále dát zázraky duchovní. K těm také v církvi stále dochází, vždyť zlé vášně jsou mocí Boží přemáhány, jazyky kajícníků jsou uzdravovány ke chválení Boha, jed hříchu se skrze svátost pokání stává neškodným. A tyto divy Boží milosti dávají člověku účast na nebeské slávě, do níž Ježíš svým nanebevstoupením vešel.

„Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe.“ (v. 19). Bylo to na Olivové hoře při Betánii blízko Jeruzaléma, jak říká Lk 24,50. Možná právě na tom místě, kde byl výhled na Jeruzalém a kde Ježíš nedávno mluvil o zkáze města a konci světa. Cestou z města sem anebo už na místě shrnul Ježíš stručně ten misijní příkaz, o kterém mluvil už při zjevení na hoře v Galileji (jak jsme už řekli) a pak se od nich vzdaloval do nebe. Slova „když jim to Pán řekl“ se mohou vztahovat i všeobecně na všechna slova, která Ježíš apoštolům řekl po svém vzkříšení nebo i během celé doby, co s ním chodili. Příkaz: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ Je tedy tím posledním a hlavním, co Kristus církvi uložil.

Pán „byl vzat vzhůru do nebe“ (v. 19). To neznamená, že by na nebe nevstoupil zároveň i svou vlastní mocí, ale je to řečeno ve stejném smyslu, jako to, že Otec vzkřísil Krista (Sk 2,24; 3,15; Ř 4,24 aj.). Ježíš jako pravý Bůh vstal z mrtvých i vstoupil na nebesa svou vlastní mocí, která je jedna a tatáž s mocí jeho Otce a Ducha svatého a jako pravý člověk byl vzkříšen a vzat do nebe mocí svou i Otcovou i Ducha svatého, tedy mocí Boží. Zároveň s sebou vzal získanou kořist, totiž praotce, které vyvedl z podsvětí či předpeklí (Ef 3,8; Ž 67,19). „Usedl po pravici Boží.“ Tak se naplnila slova Ž 110 a 1Kor 15,25, že bude sedět po pravici Boží, až mu budou všichni jeho nepřátelé položeni za podnož. Sedět znamená odpočívat a vládnout. Pán, dá-li se to tak říci, odpočívá od všech trápení a zápasů, utkání a bojů, které vedl zde na zemi. Požívá veškeré blaženosti a moci a vládne nad celým světem také jako člověk, a proto je oprávněně řečeno, že sedí na nebesích jako na trůnu. Svatí a andělé před trůnem Božím stojí (por. Dan 7,10). Ale Kristus Boží Syn zasedl po pravici Boží velebnosti (Žid 1,3.13). Boží pravice znamená jeho moc a sedět po jeho pravici je totéž, co mít tutéž moc a vládu.

„Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.“ (v. 20). Nevyšli hned a nekázali hned všude, nýbrž nejdřív očekávali Ducha svatého a i potom nejdřív kázali jenom Židům. Ale sv. Marek tady shrnuje do jedné krátké věty veškeré působení apoštolů, jak se to naučil od svého učitele apoštola Petra. „Pán s nimi působil“, aby slovo Boží, když navenek znělo, také vnitřně si získávalo lidská srdce. Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže. To působení Boží spočívalo zvlášť v zázracích a divech, kterými Bůh potvrzoval pravdivost jejich kázání. Ale nejenom ve viditelných divech, nýbrž i v těch neviditelných. Marek neříká, že kázali a potvrzovali své kázání zázraky, nýbrž zázraky konal Pán při jejich kázání. Moc konat zázraky není lidská, člověk je tu jenom nástrojem. A Pán působil, aby dosvědčoval, že je stále se svou církví. Když Ježíš kázal, činil při tom i zázraky, když kázali apoštolové, zázraky znovu činil Ježíš. Tak i apoštol Pavel v 1Kor 3,6 říká: „Já jsem zasadil, Apollo zaléval, ale Bůh dal vzrůst.“