PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

(4. neděle adventní A: Iz 7,10-14; Ž 24; Ř 1,1-7; Mt 1,18-24)

Abychom se mohli plně vžít do situace, ve které byl sv. Josef, když se dozvěděl o požehnaném stavu sobě zasnoubené ženy Marie, musíme znát nejen tehdejší společenské poměry, ale především to, že Josef si byl dobře vědom, že je potomkem Davidovým v té linii, na kterou se vztahovala přislíbení o narození Mesiáše. Když se tedy dozvěděl, že Maria čeká dítě, byla to pro něj jistě strašná rána. Právem se můžeme domnívat, že o Panně Marii si Josef myslel jenom to nejlepší, a nedokázal si vysvětlit, jak se to mohlo stát, nemohl uvěřit tomu, že by ho mohla zradit. Proto také, jako muž spravedlivý, se rozhodl ji propustit tajně, aby ji nevydal potupě. A právě tehdy se mu zjevil Boží anděl. Důležitá jsou počáteční slova, kterými ho Boží posel oslovuje: „Josefe, synu Davidův.“ Jestliže ho anděl takto oslovil, okamžitě se tím Josefovi připomínají všechna Boží zaslíbení a proroctví daná Davidovi a jeho domu, která se jako na Davidova potomka vztahovala i na něj.

Je asi částečně tajemstvím, jak Izajiášovým slovům: „Hle panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to je Bůh s námi,“ rozuměli Izajášovi současníci i to jak jim rozuměl sám Josef, předtím, než pochopil, že se to týká právě jeho. Jedno je ale jisté: Josef tato Izajášova slova znal a věděl, že jsou proroctvím, které se nějak týká Mesiáše. Věděl to, protože ona věta u Izajáše začíná slovy: „Slyšte, dome Davidův.“ (Iz 7,13) a jsou domu Davidovu řečena ve chvíli, kdy mu hrozil zánik (viz Iz 7,1n). I Josef je teď ve svízelné situaci. Neví co dělat se svojí těhotnou nevěstou. Šlo vlastně o tentýž problém, o zachování Davidova rodu, z nějž měl vzejít Mesiáš. A právě v této těžké chvíli mu ta slova opakovaná andělem, slova, která znal, ale plně jim nerozuměl, zazářila jako blesk z nebes. Vždyť ty jsi potomkem Davidovým, na tebe se to vztahuje. Izajáš to předpověděl. Panna počne a Panna porodí. „Neboj se k sobě vzít svou manželku Marii, dítě, které počala, je z Ducha svatého.“

Pojďme ale ještě o tisíc let zpátky a podívejme se na tu historii očima mladého pastýře Davida z Betléma. David jistě rád poslouchával vyprávění o slavné historii svých předků i o příbězích spojených s Archou smlouvy. Archa se nacházela asi 30 km od Betléma „na polích jaarských“ (Ž 132,5-8). Betlémští pastýři jistě častokrát zahnali svá stáda až tam, a s archou a jejími kněžími přišli do kontaktu. Kousek odsud bylo i město Jebús-Jeruzalém, spojené s tajemným Melkisedekem i s pahorkem Mória, na němž Abrahám měl obětovat Izáka. Když se David stal králem, usídlil se právě v Jeruzalémě. Tehdy David „poznal, že jej Hospodin potvrdil za krále nad Izraelem a že kvůli svému izraelskému lidu povznese jeho království.“ (2Sam 5,12). Vzápětí na to provedl David přenesení Hospodinovy schrány do Jeruzaléma (2Sam 6) a začal se chystat na stavbu chrámu. V tom je k němu poslán prorok Nátan: Bůh Davidovi stavbu chrámu zakazuje s tím, že ji uskuteční jeho syn a s tímto příkazem se pojí jedinečné Boží poselství o Mesiáši (2Sam 7). Hospodin Davidovi ohlašuje: „Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu otcem a on mi bude synem ... tvůj trůn bude navěky upevněn.“ (2Sam 7,12-16). (K v. 14b por. Ž 89,31-38.) V podstatě totéž se dočteme v 1Par 17. Bůh zde tedy mluví o jednom konkrétním Davidově potomku, který se navíc narodí v čase, kdy David už bude mrtev. Není to tedy Šalomoun, ten se nejenom narodil, ale také byl korunován a začal vládnout ještě za života Davidova (por. 1Král 1-2). Tento potomek bude synem Božím a bude vládnout věčně. Už zde je zřejmé, že pojmenování syn Boží tu nemůže být chápáno v nějakém přeneseném nebo druhořadém smyslu, ale je třeba ho chápat ve smyslu naprosto jedinečném a exkluzivním, protože jinak by byla nevysvětlitelnou druhá část zaslíbení, že tento Syn Boží bude vládnout věčně.

Tajemství Syna Davidova a Božího je dále rozvedeno v žalmech, které jsou rovněž závazným Božím slovem, a byly jím už v době před Kristem. V Ž 2 je psáno: „Proč se pronárody bouří ... proti Hospodinu a posazenému jeho ... Ten, jenž trůní v nebesích se směje ... ‚Já jsem ustanovil svého krále na Siónu, na své svaté hoře!‘ Přednesu Hospodinovo rozhodnutí: On mi řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej a národy ti předám do dědictví…’ Nuže králové, mějte rozum ... služte Hospodinu s bázní ... líbejte syna, ať se nerozhněvá.“ (Ž 2,1-12 ekumenický překlad).

Ž 110 říká: „Řekl Pán mému Pánu: Zasedej po mé pravici, dokud nedám nepřátele za podnož tvým nohám. Mocnému žezlu tvému dá vzejít Hospodin ze Siónu; panuj uprostřed svých nepřítel! Ty vládni ve dni své síly v lesku svatém, z lůna před jitřenkou zplodil jsem tě. Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz na věky podle řádu Melkisedekova...“ (Ž 110,1-4 Hejčl). Na tento žalm poukazuje Pán Ježíš farizejům, když jim dává otázku: „Čím synem je Mesiáš?“ (Mt 22,42).

V žalmech 2 a 110 se tedy jasně říká, že zaslíbený Davidův syn, tedy Mesiáš (por. Gn 3,14; 26,4; 49,9-12; Num 24,17) je Synem Božím zrozeným dříve než jitřní hvězda (tj. lucifer, nejvyšší anděl, který odpadl, por. Iz 14,12 a Ez 28). V ostatních žalmech je pak mnoho dalších míst, která implicitně také ukazují na Božskou hodnost tohoto Davidova syna. Pokud si jejich smysl dáme dohromady se jmenovanými žalmy 2 a 110, pak všechny tyto žalmy nám společně svědčí o Kristově Božství (por. Ž 40,7-11; 45,1-10; 71,20-21; 72,5-7; 80,17-18; 89 celý a zvlášť v. 5; 107,16; 132 celý a zvlášť v. 17-18).

Tato proroctví dobře znal Achaz a jeho současníci, k nimž mluvil prorok Izajáš. Proto i když Achaz nemusel rozumět přesnému smyslu Izajášových slov, dobře věděl, že se týkají Hospodinova dohledu nad Davidovým rodem, z nějž se má narodit dávno očekávaný Spasitel světa.

Izajáš říká: „Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).“ (Iz 7,14). V 9. kapitole je řečeno: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo ... Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: ‚Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.‘ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až na věky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.“ (Iz 9,1-7). Při těchto slovech musíme mít na paměti, že je to o řečeno domu Davidovu, na který už dávno předtím byla vztažena proroctví o Mesiášovi, který přijde z Davidova potomstva a bude to Syn Boží (viz už citovaný Ž 2 a 110 a všechny další mesiášské žalmy i 2Sam 7 a 1Par 17).

V 11. kapitole Izajáš říká: „Vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy“. (vv 1-2). ... „Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.“ (v 5, por. Ž 45). ... „V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztažený jako korouhev národům...“ (v 10). Protože se tu vzpomíná Davidův otec Jišaj, je jasné, že je řeč o již předpověděném Davidovu potomku.

Všimněme si zvlášť pojmenování „proutek“ a „výhonek“. Je celkem pochopitelné, že očekávaný syn, který se má narodit je nazván proutkem, neboli ratolestí a tím, kdo „má vyrašit z pařezu Jišajova“. Podobně jako slovo „syn“ (v Iz 7 a 9), má ale i toto pojmenování „proutek-výhonek“, ještě svůj zvláštní hlubší význam.

Izajáš se k tomuto „výhonku“ znovu vrací v 53. kapitole, která velmi barvitě líčí Mesiášovo utrpení a zástupnou oběť za hříšníky. V 2. verši říká: „Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost....“ (Iz 53,2). Slovy „proutek“ a „oddenek“ jsme tedy upozorněni, že je řeč o tomtéž, jako v 11. kapitole, tedy o Mesiáši, synu Davidovu, na němž spočine duch Hospodinův, duch moudrosti atd. a který (podle Ž 2 a 110) je zároveň Synem Božím. Ve verši 8 následuje: „Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení?...“ Podle Vulgáty doslova: „Pokolení (rod) jeho, kdo vypoví?“ (Iz 53,8). Tím je poukázáno jednak na nesmírný počet těch, kdo se skrze Mesiášovo utrpení duchovně znovuzrodí, ale také na jeho Božský původ, tedy na Mesiášovo zrození z Otce před věky, bez něhož by ostatně to znovuzrození mnohých pokropením Mesiášovou krví (52,15) nebylo možné.

Jak už víme ze žalmů, je řeč o Davidovu synu, který je zároveň i Synem Božím. Když tedy Izajáš říká: „porodí syna“ (Iz 7,14) a „dítě se nám narodilo, syn je nám dán“ (Iz 9,5), má zde slovo syn vlastně dvojí význam. Stejně je tomu i se slovy o Davidově „ratolesti“, která je zároveň ratolestí Boží. Proto je zde jak slovo syn, tak i slovo výhonek, zvlášť zdůrazněno. (Viz i důraz tvořený větou Iz 52,15-53,1.)

Zvláštní význam slova „výhonek“ ve vztahu k Mesiáši nacházíme i u proroka Zacharjáše. Ten ve své 2. kapitole říká: „Plesej a raduj se, sijónská dcero, neboť už přicházím a budu bydlet uprostřed tebe, je výrok Hospodinův.“ (Zach 2,14). Ve 3. kapitole zase čteme: „Nuže slyš, veleknězi Jóšuo, ty i tvoji druhové, kteří sedí před tebou: Tito muži jsou předzvěstí toho, že přivedu svého služebníka, zvaného Výhonek.“ (Zach 3,8). Jóšua byl velekněz v Jeruzalémě potom, co se Izraelité navrátili z Babylonského zajetí. Jeho jméno, stejně jako jméno Jozua, který po Mojžíšově smrti dobyl zaslíbenou zem, je jménem našeho Spasitele, tedy jméno Ježíš. Dobytí zaslíbené země Jozuem i návrat Izraelců z Babylonu byli předobrazem spásy, kterou přinesl Pán Ježíš. Slova „přivedu svého služebníka“ nás upozorňují na Izajášovu 53. kapitolu (viz Iz 52,13) a na to, že Zacharjášův „Výhonek“, je totožný s Izajášovým „proutkem“ a „oddenkem“ čili s výhonkem z pařezu Jišaj (viz Iz 11,1).

U Zacharjáše je o tomto Výhonku znovu řeč v 6. kapitole: Ve verších 1-8 popisuje Zacharjáš vidění čtyř spřežení, která měla od Hospodina rozkaz projet celou zemí. Ve verších 9-11 mluví Hospodin k Zacharjášovi o situaci v Jeruzalémě, kam přišli poslové z Babylona. Tím Bůh ukazuje, že to, co tehdy prožívali Izraelité navrátivší se z Babylona, se týká „celé země“ – celého lidstva. Jde tedy o Boží dílo spásy. Následují slova: „Dáš zhotovit tiáru, vstavíš ji na hlavu velekněze Jóšuy, syna Jósadakova, a řekneš mu: ‚Toto praví Hospodin zástupů: Hle, přijde muž jménem Výhonek, vyraší odspodu; ten zbuduje Hospodinův chrám. Ano, on zbuduje chrám Hospodinův (por. 2Sam 7,13) a bude obdařen velebností. Bude sedět na svém trůnu a vládnout a bude na svém trůnu knězem; mezi obojím bude pokojná shoda.‘“ (Zach 6,11-12).

Ve Vulgátě je slovo „Výhonek“ vyjádřeno latinským slovem „Oriens“, tedy „Vycházející“. To je podle všeho správný a přesný překlad. Proto také později kněz Zacharjáš, otec sv. Jana Křtitele, řekne o Mesiáši: „Navštívil nás Vycházející z Výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti...“. (Lk 1,78-79). Tím kněz Zacharjáš poukázal na slova svého jmenovce Zacharjáše, ale i na Iz 9. a 11. kapitolu a na to, že slovo „Výhonek“ neboli „Vycházející“ zde má skutečně dvojí význam, neboť jde jednak o toho, kdo vzejde „z kořenu Jišajova“, ale také vychází z Výsosti, to znamená z Boha.

Tím že je Mesiáš u starozákonních proroků Izajáše a Zacharjáše nazván „vycházejícím“ a zároveň „synem“, je tedy už dopředu naznačen jeho Božský původ a je tak vyjádřeno tajemství, jakým způsobem se Boží Syn – zrozený před jitřenkou – od věčnosti rodí z Boha. Toto Synovo rození je tu nazváno Vycházením a zároveň On sám je nazván Východem!

Viz článek Božství Kristovo ve Starém zákoně