Nebojme se soudu
(33. ned. v mez. C: Mal 3,19-20a; Ž 98; 2Sol 3,7-12; Lk 21,5-19)
Všechna čtení dnešní neděle hovoří o konci světa a o různých souženích a katastrofách, které mu budou předcházet. Když to slyšíme, ježí se nám vlasy na hlavě a jímá se nás strach z představy, že snad i já a moji blízcí budeme muset tyto hrůzy zažít. Jenomže Pán Ježíš ani Boží slovo vůbec nemluví vlastně ani o tom, co má přijít, neoznamuje nám přicházející soužení. Boží slovo nám oznamuje, jak se máme zachovat, až některé z těch soužení na nás přijde. Neříká však, že přijdou konkrétně na nás, a už vůbec ne, že přijdou všechna. Není totiž ani možné, aby jednoho člověka potkaly všechny katastrofy, o kterých se v Písmu mluví. Budeš-li pronásledován, a bude-li ti hrozit mučení, pak už se nebudeš bát ani ohně z nebe, ani přicházejících válek. Válka i oheň z nebe budou pravděpodobně znamenat osvobození od tvých pronásledovatelů. A když přijde oheň z nebe, aby spálil bezbožníky, tobě, jsi-li mezi spravedlivými, vzejde slunce spravedlnosti, které ti přinese uzdravení. A pokud jsi rozpolcený a nejsi stálý v spravedlnosti, pak myšlenka na hrozící trest je užitečným povzbuzením k pokání. Ale ani tehdy se nemusíme bát. Vždyť člověk toužící po ospravedlnění a milosti Boží se neděsí toho, že by na něj mohl přijít nějaký tělesný trest, ale jako největšího zla se děsí toho, že by mohl nedosáhnout milosti Boží. Pozbýt Boží milosti je samo o sobě tím největším trestem a tresty vnější dává Bůh proto, aby nás zbavil tohoto trestu nejhoršího. Proto skutečně není čeho se bát, protože milujícím Boha všechno napomáhá k dobrému.
