PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Někteří křesťané jsou nespokojeni s tím, že Byzantský katolický patriarchát svými výzvami častokrát příliš zasahuje do oblasti politiky, což by podle nich katoličtí biskupové dělat neměli. Je pravdou, že výzvy patriarchy Eliáše a patriarchátu se z velké části týkají témat jako je juvenilní justice, genderová ideologie, nebezpečí propagace homosexualizmu a jiných zvráceností, i otázky koho volit a nevolit či toho, jaké zákony nebo mezinárodní smlouvy by politici měli či neměli přijmout. Toto jsou samozřejmě témata, která se řeší na politické úrovni, což ale neznamená, že jde o záležitosti pouze politické. Ve skutečnosti jsou to otázky především morální, které se bytostně dotýkají křesťanské víry.

Nedorozumění ohledně toho, jestli je vyjadřování se k těmto otázkám nepřiměřeným zasahováním do oblasti politiky, je způsobeno všeobecným zmatkem v otázce, co je to vlastně politika! Slovu politika je totiž přisuzován různý obsah, v závislosti na celkovém chápání světa, člověka a smyslu jeho existence – čili na daném světonázoru.

Bývalý prezident ČR Václav Klaus si na jedné své přednášce (pro Akci D.O.S.T.) stěžoval na skutečnost, že dnes jsme svědky apolitické politiky. Myslím, že většina přítomných nechápala, co tím chce říct. Přihlásil se nějaký student FF s otázkou, co pan prezident chápe pod slovem politika. Pan prezident mu nedal odpověď, s tím, že takovými otázkami se tu zabývat nebude. Z jiných jeho vyjádření a textů se domnívám, že V. Klaus si pod slovem politika představuje „přirozenou“ soutěž politických stran s různými protichůdnými programy, kdy každý hájí své osobní zájmy a představy, čímž vzniká jakási politická rovnováha a stabilita, která pak umožňuje prosperitu společnosti. Pod pojmem „apolitická politika“ pak zřejmě chápe stav, kdy politické strany už ve skutečnosti nehájí své vlastní zájmy, ale jsou všechny podřízeny jedné centrálně diktované ideologii, což – podle jeho představ – zákonitě vede k destrukci společnosti.

Rád bych v následující úvaze ukázal, že taková „apolitická politika“ nemusí být v principu špatná. Její hodnota závisí na té „ideologii“, která je centrálně přijata jako určující. Mluví-li církev správným způsobem do „politiky“, pak vlastně dělá apolitickou Boží politiku, čili vnáší do politické oblasti Boží pohled na principiální společenské otázky. Také chci vysvětlit, že i ono „klausovské“ pojetí politiky soupeření je vlastně určitou ideologií (kterou bychom snad mohli nazvat demokratizmem, i když častěji se mluví spíš o liberalizmu), a politika bez „ideologie“ respektive centrálně přijatých morálních hodnot vlastně ani není možná a nikdy nikde neexistovala.

Ono „soupeřivé“ pojetí politiky je postaveno na ideologii darwinistického evolucionizmu, který je zakotven ve filozofii Spinózy a Hegela. Podstatou této filozofie je myšlenka, že neexistuje objektivně platná stabilní pravda a že smyslem všeho je postupný pokrok, který se děje pomocí boje protikladů. Tento zákon pokroku skrze boj protikladů (zahrnující i zničení slabšího) je aplikován na biologii, ekonomiku, sociologii i politiku. Je důležité si všimnout, že onen zákon pokroku skrze boj protikladů (existující v hlavách evolucionistů) má vlastně duchovní povahu. Lépe řečeno, pokud by ten zákon existoval, musela by jeho příčina být duchovního rázu, neboť jde o zákon, který nepůsobí pouze v materiální oblasti, ale úplně všude (i nad časem a prostorem v dějinném vývoji lidstva). Je to však zákon temný, a ti, kdo v něj věří, věří v jakousi temnou sílu neznámého původu a povahy. Proto je také darwinistický evolucionizmus spojen s ateizmem a mravním i náboženským relativizmem a totéž platí i o „klausovském“ pojetí politiky, které je dnes všeobecně rozšířeno.

Dnes se tedy pod slovem politika rozumí většinou tento vzájemný boj protichůdných názorů a osobních zájmů jejich zastánců. Toto chápání politiky je ale spojeno s vírou v temný (většinou nepojmenovaný) zákon pokroku a také s názorem, že bojovat jen za své vlastní zájmy je naprosto v pořádku a že jinak tomu ani nemůže být. Na této představě, že každý člověk vždy bojuje v podstatě jen za své osobní zájmy, zisk a svou moc, stojí i celé současné pojetí ekonomiky volného trhu, současné pojetí politiky i dnešní psychologie, sociologie a další „moderní vědy“. A toto je principiální východisko a postoj, který zásadně protiřečí Božímu zjevení, které nám říká, že existuje Boží přirozený mravní zákony, všem dostupný, všemi poznatelný a poznávaný a tudíž i pro všechny závazný, a že s pomocí milosti Boží člověk může podle tohoto Bohem daného mravního zákona žít, a to ne jen v nějakém svém „soukromém životě“ ale ve všech oblastech svého konání, tedy i v těch oblastech, kterými se zabývá politika. Z toho plyne, že není nevyhnutně nutné, aby všichni vždy bojovali jen za své osobní zájmy, ale že je možný a žádoucí stav, kdy mnozí budou prosazovat objektivní dobro, dobro všech, a bojovat tak za zájmy a práva Boží, která jsou zároveň i tím největším prospěchem pro všechny lidi a pro společnost jako celek. Aristoteles říkal, že politika je starost o věci, které se týkají všech, které samozřejmě mají být spravovány tak, aby to bylo ku prospěchu všech.

Máme zde tedy dvě odlišná východiska a z nich plynoucí dvě různá pojetí politiky. První východisko, které je dnes všeobecně přijímáno, tvrdí, že každý vždy nutně bojuje jen za své vlastní zájmy. Z takového východiska pak plyne soupeřivé pojetí politiky, které požaduje, aby všem byla dána volnost v boji za své vlastní zájmy, a věří, že (na základě temného zákona pokroku skrze boj protikladů) tato volnost všech zaručí nejlepší možnou rovnováhu společnosti. Pro toho, kdo politiku chápe takto, je pak samozřejmě nepřípustné, aby se do ní církev jakkoli vměšovala, protože každé zasahování do politiky je vykládáno jako nevyhnutný boj za své osobní pozemské zájmy, což samozřejmě protiřečí poslání církve, jejímž úkolem je starat se o věčnou spásu nesmrtelných duší. Ti kdo takto smýšlí a - odmítají vidět, že církev se může a má vyjadřovat k otázkám řešeným na politické rovině, pokud se tyto otázky týkají víry a morálky - prozrazují, že jejich myšlení je (vědomě či nevědomě) pod vlivem darwinistického evolucionizmu anebo jsou sami zaměřeni bytostně materialisticky a egoisticky a nepřipouští, že by někdo mohl být zaměřen jinak.

Evolucionistická ideologie spojená s relativizmem se na poli církevním vyskytuje v podobě modernistického bludu sekularizmu přijatého a „schváleného“ II. vatikánským koncilem. Blud sekularizmu spočívá v tvrzení, že stát může a má být nenáboženský a že je dokonce povinen zajistit všem vyznáním a náboženským společnostem rovná práva (viz DH 6). (Pozor: svoboda přesvědčení a vyznání jednotlivce je něco jiného než rovná práva všech náboženských společností. Základní lidská práva mají pouze lidé, ne právnické osoby.) S tím úzce souvisí další „vatikánský“ blud – náboženský synkretizmus.

Druhé východisko pro správnější pojetí politiky je přesvědčení, že existuje objektivní a všemi poznatelný Bohem stanovený neměnný mravní zákon, kterým jsou všichni lidé ve svém svědomí vázáni, a že člověk s Boží pomocí může podle tohoto mravního zákona žít. Z tohoto ideového východiska objektivní pravdy plyne politika objektivní spravedlnosti, která je v opozici k předešlé politice subjektivních zájmů a subjektivních práv. Základní hodnotou není svoboda jednotlivce ani volnost všech, dávající všem možnost bojovat za své osobní zájmy, nýbrž základní hodnotou, na které stojí ta pravá politika je spravedlnost. (Příklad: rozhodujícím není to, jestli se někdo cítí nebo se chce nazývat mužem či ženou nebo jestli se někdo pokládá třeba za osla. Rozhodující je objektivní skutečnost čím daná osobo skutečně je. Na základně této objektivní skutečnosti, pak může být s každým nakládáno ve shodě s objektivní spravedlností.) Taková koncepce politiky předpokládá víru v Boha Stvořitele a Pána, který určuje, co je dobré a správné pro všechny. Toto pojetí politiky je ve shodě s katolickou vírou. Pokud je přijímáme, pak samozřejmě chápeme, že církev se musí vyjadřovat k celospolečenským otázkám, pokud tyto otázky zasahují do oblasti morálky nebo dokonce do oblasti náboženské víry. Církev např. nemá důvod se vyjadřovat k tomu, jestli DPH bude o 2% vyšší či nižší. Pokud jsou ale uvaleny daně a povinné odvody v takové výši, že obyčejný občan se stává otrokem státu, pak je to na pováženou, protože to už silně zasahuje do základních morálních principů. A jsou i jiné otázky, které se morálky a víry týkají ještě evidentněji.

Až tedy zase někoho uslyšíte, jak si ztěžuje, že se ten či onen biskup míchá do politiky, můžete mu položit otázku: a co si ty představuješ pod slovem politika? Je to boj o své osobní zájmy anebo starost o objektivní spravedlnost? Pokud pod politikou rozumíš to první, pak celý tvůj pohled na život je pomýlený. A pokud to druhé, pak neřešme otázku, jestli se míchá do politiky, ale jestli hájí zájmy Boží a to co je skutečně objektivně spravedlivé anebo jestli hájí nějaké zájmy lidské. Dnes není třeba kritizovat biskupy za to, že se míchají do politiky, ale je třeba je povzbuzovat, aby konali politiku Boží, „apolitickou“ politiku, která národy povede k poznání neměnného a věčného zákona Božího.

o.v.