PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Židé neužívali svázané knihy ale svitky. Žádný svitek neobsahoval celý text SZ, ale vždy jen určitou část, jednu nebo několik biblických knih. Např. Iz býval obvykle samostatným svitkem, 12 malých proroků bývalo v jednom svitku apod. Svázané knihy, čili kodexy se začaly užívat až na přelomu letopočtu a jsou pravděpodobně křesťanským vynálezem. Materiálem, jak pro svitky, tak pro kodexy, byl papyrus a později pergamen. Pergamen, což je vlastně speciálně zpracovaná zvířecí kůže, se vyráběl od 2. st. př. Kr. a všeobecně se začal užívat až od 2. st. po Kr. Papyrus se pak užíval paralelně s pergamenem asi do r. 1100, kdy v Egyptě vyhynul „šáchor papírodárný“ – rostlina rákosového tipu, z níž se papyrus vyráběl. (Papír, jak ho známe dnes, se do Evropy dostal z Číny prostřednictvím Arabů až ve 12. st. po Kr.) Staré biblické rukopisy jsou tedy napsány buď na papyrech, nebo na pergamenech. Ty nejstarší z dochovaných biblických rukopisů na papyrech, což se týká jak SZ, tak i NZ.

Až do 20. st. byly nejstaršími známými rukopisy starozákonních knih ty, které jsou dochovány v řečtině v překladu LXX v křesťanských kodexech pocházejících ze 4. a 5. st. spolu s textem NZ. Teprve moderní objevy sz svitků od Mrtvého moře vynesly na světlo světa rukopisy SZ v hebrejštině, které byly fyzicky vytvořeny více jak sto let před narozením Krista. Před objevem svitků od Mrtvého moře byly nejstaršími známými rukopisy SZ v hebrejštině židovské kodexy z 9. st. po Kr. Nejstarší kopií celého SZ v hebrejštině byl tzv. Leningradský kodex asi z r. 1008 po Kr. (Podle něj je vydána Biblia Hebraica Stuttgartensia, ze které jsou pořizovány moderní překlady SZ, a to hlavně ty protestantské a ekumenické. Katolické jsou překládány z Vulgáty s přihlédnutím k tomuto hebrejskému textu; ale pozor: po r. 1979 podle Neovulgáty, která je už pod vlivem heretické historicko-kritické teologie.)

I před objevením svitků od Mrtvého moře bylo tedy jasné, že LXX je nejvěrnějším svědkem o původním originálním textu SZ. Dokonce i pro sv. Jeronýma, který se přikláněl spíše k palestinskému kánonu a – tam, kde to šlo - přeložil SZ z hebrejštiny, byla LXX rozhodující autoritou. Při překladu totiž přihlížel k jejímu znění a na sporných místech, která mají závažný teologický význam, nechal zaznít verzi LXX, jakožto inspirovaného překladu přijatého církví. Za inspirovaný překlad pokládal LXX i sv. Augustin (De civitate Dei XV. 13).

Hebrejský text SZ zachovaný v rukopisech z 9. až 10. st. je označován jako masoretský. Po pádu Jeruzalémského chrámu a rozptýlení židovstva existovali tzv. „sófarím“, židovští písaři, kteří dbali o ujednocení hebrejského textu SZ. Tyto židovské písařské rody se od 6. st. nazývaly Masoreti, a to proto, že v té době zavedli tzv. masoru, tedy vokalizační systém pro zaznamenání výslovnosti hebrejského textu. Doplnili hebrejský text o samohlásky, které se jinak v hebrejštině nepíší. Těchto vokalizačních systémů vzniklo několik, nakonec byl všeobecně přijat ten, který vyvinula škola v Tiberiadě. Existuje i názor, že přitom v textu Písma udělali několik změn v protikřesťanském smyslu (např. Ž 22,17; Ž 110, Iz 7,14). I tak ale masoretský text podává znění SZ velmi věrně a při porovnání se starověkými překlady a se svitky od Mrtvého moře máme dnes původní znění SZ dochováno s naprostou jistotou a přesností. Bůh sám dal svému slovu takovou vážnost a autoritu, že všichni jeho opisovači a překladatelé byly silou faktů nuceni dbát o maximální pravdivost, objektivitu a přesnost, protože jinak by jejich práce nebyla přijata.

I když ani před nálezem svitků od Mrtvého moře nebyly důvody pochybovat o věrném dochování sz textu, přesto tento nález znamená revoluci v množství a síle důkazového materiálu, který svědčí proti těm, kdo by snad chtěli tvrdit, že SZ byl vytvořen či upraven uměle na potvrzení NZ.

Takový nesmysl se může skrývat jen v hlavě člověka, který nemá žádné ponětí o starověké literatuře a starých biblických rukopisech dochovaných až do dnešních dní. Pokud k nějakému částečnému zfalšování SZ došlo, pak to byly zásahy učiněné judaisty v protikřesťanském smyslu, o nichž bylo rozhodnuto na židovské synodě v Jamnii r. 92 po Kr. Zůstává otázkou, zda šlo o zásahy úmyslné nebo o výběr už existujících variant textu, které více vyhovovaly judaistickému náboženství. Zdá se pravděpodobné, že ta jakoby liberálnější varianta hebrejského textu mohla existovat např. již od období počátků druhého chrámu (5./4. st. př. Kr.). Generace Židů, která přežila babylonské zajetí, si začala silně uvědomovat internacionální význam judaistického náboženství a jeho svatých písem. To je vedlo k úsilí o kodifikaci SZ, což tvrdí i liberální bibličtí kritici, kteří častokrát – mylně a lživě - kladli vznik pěti knih Mojžíšových, knih Samuelových atd. až do tohoto období babylonského zajetí. Nicméně právě tato pobabylonská kodifikace SZ prováděná pochopitelně jeruzalémskými elitami, mohla být spojena se snahou oprostit židovská písma od toho, co by pohanům mohlo připadat nesmyslné či směšné, jako je např. panenské početí v Iz 7,14 nebo jakoby polyteisticky vypadající Ž 110. Z těchto „ohledů na ducha světa“ mohla vzniknout „redakce“ SZ nazývaná později palestinským kánonem či masoretským textem a uznávaná i současným judaismem. Židovská diaspora mimo Palestiny však tuto oklešťující „redakci“ Písma nepřijala a dále užívala původní znění Bohem inspirovaných sz písem. A právě podle tohoto původního znění byl ve 3. st. př. Kr. vytvořen překlad LXX. Bylo by nesmyslné, aby alexandrijský král Ptolemajos II. nechal židovská písma překládat z nějaké podřadné varianty hebrejského textu, která by nebyla uznávána mezi všemi Židy po celém světě. Hebrejská předloha LXX musela mít v době překladu minimálně takovou vážnost jako tzv. palestinský kánon, pokud tento palestinský kánon v té době vůbec existoval. Ať už je to jakkoli, rozdíly v obou variantách textu jsou i tak poměrně malé a i tzv. masoretský text SZ obsahuje desítky, možná i stovky zřejmých proroctví o Ježíši Kristu. I tento text je tedy důležitým svědkem toho, že celý SZ je nám do dnešních dnů zachován věrně a beze změn. Původní zcela věrné znění SZ zůstalo dochováno v křesťanské tradici, zvlášť v překladu LXX, jak to uvidíme z následujících faktů.

Svitky od Mrtvého moře byly nalezeny v letech 1947 až 1956. Jde o cca 40 000 svitků a fragmentů nalezených v 11 jeskyních v okolí Mrtvého moře, z nichž bylo rekonstruováno 930 rukopisů 500 starověkých knih (některé knihy nalezeny v několika exemplářích). Většina z nich je napsána hebrejsky, asi 150 aramejsky a 22 řecky. Celkem 131 rukopisů bylo napsáno na papyruse, 1 svitek je měděný, ostatní z kůže (=pergamenové). Bylo zde nalezeno množství sz textů z 1. i z 2. st. př. Kr. Zvlášť významným jsou nálezy svitků Izajáše, které pocházejí z doby více jak sto let před Kristem, protože tato sz kniha obsahuje detailní proroctví o Pánu Ježíši.

Následuje přehled několika nejvýznamnějších svitků od Mrtvého moře. Každý nalezený svitek či zlomek má své standardizované označení. Např. 1Q Iz^a znamená svitek nalezený v první kumránské jeskyni, obsahující text knihy proroka Izajáše odlišený od dalšího svitku s tímtéž obsahem, který byl nalezen v té samé jeskyni:

1Q Iz^a - je to nejstarší známý opis celé biblické knihy, pochází z r. 125 až 100 př. Kr., vyznačuje se neobyčejnou shodou s texty rukopisů z 9. a 10. st. po Kr., tedy s tzv. masoretským textem.

1Q Iz^b – obsahuje text Iz 10-66. Shoduje se s masoretským textem dochovaným v kodexech z 9. a 10. st. po Kr. ještě věrněji než předešlý svitek.

4Q Ex^a – obsahuje Ex 6,25-37,15. Byl napsán v době Heroda Velkého, je v hebrejštině, ale více než masoretskému textu odpovídá LXX.

4QpaleoEx^m – obsahuje Ex 6,25-37,16. Byl napsán v 1. pol. 1. st. př. Kr. Má známky podobnosti se samaritánským Pentateuchem. (označení „paleo“ znemená, že je psán ve starším typu hebrejského písma. Do objevení kumránských svitků si biblisté mysleli, že toto staré hebrejské písmo se přestalo užívat asi v 6. st. př. Kr.)

11Qpaleo Lev^a – obsahuje Lev 4,10.11.13-14,16.18.20-21 a k. 22-27. Souhlasí s masoretským textem, samaritánským Pentateuchem i se LXX.

4QSam^b – tento text knihy Samuelovy je nejstarším textem nalezeným v Kumránu, je z 3. st. př. Kr.

4QJer^a – je z r. 200 př. Kr., vykazuje shodu s masoretským textem.

4QJer^b – je pozdější než 4QJer^a, je rovněž v hebrejštině, ale obsahově se shoduje spíše s řeckým textem Jeremiáše v LXX.

4QJer^c – obsahuje Jer 8,19-22; 25-27; 30-33. Je z konce 1. st. př. Kr. a je blízký masoretskému textu.

4QDan^a – je z 1. st. př. Kr.

4QDan^b – je z 2. st. př. Kr. (To je významné, protože kniha Danielova obsahuje proroctví s přesným určením roku Kristovi smrti i podrobné předpovědi o budoucích světových říších.)

(Stáří svitků je určováno především porovnáváním různých typů písma a způsobů psaní. Dá se předpokládat, že svitky jsou většinou starší, než je uvedeno, protože při datování je určována spíš horní hranice. Tak např. je-li svitek Izajáše datován do r. 125 př. Kr., můžeme to brát tak, že svitek je nejméně tak starý a může být klidně starší.)

Další zajímavosti o kumránských svitcích:

7Q5 – je fragment, který O´Callaghan identifikoval s Mk 6,52-53. Vznikl mezi r. 50 a 60.

V Jeskyni 4Q byly nalezeny zlomky všech sz knih palestinského kánonu kromě knihy Ester, která se v Kumráně jako jediná sz kniha nenašla ani v žádné další jeskyni.

V Jeskyni 1Q se mezi různými zlomky našly i tzv. deuterokanonické knihy Písma sv. Tób a Mdr. (Uvádí to McDowel, s. 160. Na oficiálních stránkách deadseascrolls.org.il tyto zlomky ale uvedeny nejsou. Dá se předpokládat, že zde jsou řazeny mezi „neidentifikované“.)

U knihy proroka Jeremiáše se v Kumráně našla kratší a delší verze. Delší verze byla do té doby známa jen ze LXX. Takové dvě verze textů se našli i u Sam; Ez, Job, Sir a Tób. U knih náležejících do palestinského kánonu, odpovídá vždy jedna varianta textu masoretskému a druhá LXX. V jeskyni 11Q byl nalezen i hebrejský text Ž 151, který byl do té doby znám jen v řečtině ze LXX. Dá se tedy říci, že v Kumráně byly nalezeny části ztracené hebrejské předlohy LXX, čili důkaz, že taková předloha existovala!

Existenci původní hebrejské předlohy LXX potvrzuje i Nashův papyrus nalezený již r. 1903 v Egyptě. Je to zlomek papyru s hebrejským textem Desatera a začátku vyznání „Šéma“. Jak obsah, tak pořadí přikázání (6., 7., 8.) odpovídá LXX.

U 53. kapitoly Izajáše, která obsahuje detailní proroctví o utrpení Pána Ježíše Krista, bylo vykonáno porovnání mezi textem svitku 1Q Iz^a, který pochází z r. 125 př. Kr., a masoretským textem známým z rukopisu z r. 900 po Kr. Celá kapitola v hebrejštině obsahuje 166 slov. Rozdíl byl nalezen u 17 písmen. Deset z nich je otázkou hláskování a tyto varianty nemají naprosto žádný vliv na smysl textu; 4 případy jsou drobná stylistická úprava spočívající v přidání nebo vynechání spojky „a“. Zbývající 3 písmena tvoří slovo „světlo“, které bylo přidáno do verše 11. I podle smyslu sem toto slovo patří a nachází se u Iz 53,11 i v LXX. Celý text kumránského Izajáše je se standardní hebrejskou Biblí shodný z 95%. Variace přitom spočívají především v místech, kde písaři evidentně sklouzlo pero a v různých variantách hláskování. Izajášovi „sz pašije“ v 53. k. jsou tedy ve svitku z r. 125 př. Kr. v naprosto stejném znění, jaké bylo známo i před kumránskými objevy. Onen nepatrný rozdíl v jednom slově, navíc opět potvrzuje autoritu LXX, jakožto Bohem inspirovaného překladu. Také všechen ostatní text Izajáše se nám dochoval ve stejném znění, které existovalo jak v řečtině, tak v hebrejštině již více než 100 let před narozením Páně.