Jdi na obsah Jdi na menu
 


PAPEŽSTVÍ I.

Pravověrná katolická církev neuznává současného papeže Františka. Jak je to ale s papežským úřadem jako takovým? Ustanovil úřad papeže Pán Ježíš nebo si ho vymysleli lidé?

 

Je přirozené, že v čele každé lidské společnosti stojí jeden, který se nazývá hlavou. Dokonce i v tzv. demokratických zřízeních máme jednoho reprezentanta státu – prezidenta. A i když o něčem rozhoduje kolegium, sbor či parlament, konečné rozhodnutí v praktických věcech přeci jen vždy náleží jednomu konkrétnímu člověku. Většina států v historii lidstva měla monarchistický ráz. Sv. Tomáš Akvinský říká: „Mezi množstvím údů, je jen jeden, který vším hýbe, totiž srdce. A mezi složkami duše má jedna vrch, totiž rozum. Také včely mají jednu královnu a v celém vesmíru je jediný Bůh stvořitel a ředitel všeho. A to důvodně. Každá mnohost se odvozuje od jednoho. Jestliže však umění napodobuje přírodu a každé umělé dílo je o to lepší, čím více se drží svého vzoru v přírodě, nutně také pro lidskou společnost je nejlepší, aby jí vládl jeden.“ (De regno, I,3, § 752) Jestliže vláda jednoho je z přirozenosti vhodná i pro stát, pak to tím více platí o náboženské společnosti, která hlásá jednoho Boha a jediného Spasitele všech lidí – Pána Ježíše Krista. Už ve starém zákoně ustanovil Hospodin velekněze, který byl nejvyšším náboženským představitelem Božího lidu Izraele. Tento úřad vždy zastával jeden z Áronových potomků. Není tedy důvod se domnívat, že když pro světskou oblast je vláda jednoho přirozenou věcí, v oblasti duchovní by tomu mělo být nějak jinak.

 

Když Boží Syn založil svou církev, vybral si dvanáct apoštolů a sedmdesát jiných učedníků, čímž navázal na starozákonní Izrael, jak už bylo rozebráno v jednom z předešlých článků. Apoštol Petr měl mezi Ježíšovými učedníky od začátku zvláštní postavení. Z dvanácti apoštolů patřil, spolu s Janem a svým rodným bratrem Ondřejem, mezi tři první učedníky, které si Ježíš povolal nejdříve. Hned při tomto prvním setkání změnil Ježíš Šimonovi jméno na Kéfas - Petr, což znamená skála (J 1,40-42). Boží povolání spojené se změnou jména, znamená zvláštní Boží vyvolení. Podobně tomu bylo u Abrama – Abraháma a u Jákoba – Izraele. S Janem a Jakubem tvoří Petr trojici nejbližších učedníků (Mk 5,37; 14,33; Lk 8,51; 9,29; Mt 17,1; 26,37). Za Petra se Ježíš výslovně modlí při poslední večeři (Lk 22,32). Jedinému Petrovi Ježíš dovoluje, aby s ním chodil po vodě (Mt 14,29). Petra posílá zaplatit za sebe chrámovou daň zázračně získaným penízem (Mt 17,24n). Jemu se po svém vzkříšení zjevuje jako prvnímu z apoštolů (Lk 24,34) a předpovídá mu mučednictví (J 21,18). Petr mluví za ostatní učedníky (Mt 16,16; 19,27; Mk 8,29; Lk 9,20; J 6,68). Jan nechává Petra prvního vstoupit do prázdného Ježíšova hrobu (J 20,8). V seznamech apoštolů je Petr vždy uváděn na prvním místě, i když byl povolán později než Jan a Ondřej (Mt 10,2-4; Mk 3,16; Lk 6,14). Petr je v evangeliích jmenován nejčastěji ze všech učedníků, celkem 114 krát.

 

Dal Ježíš Petrovi Jurisdikční moc?

Jurisdikční povaha Petrova úřadu vyplývá ze známého citátu Mt 16,1: „Řekl jim: ‚A za koho mne pokládáte vy?‘ Šimon Petr odpověděl: ‚Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.‘“ (Mt 16,15-19).

 

S tímto úzce souvisejí Ježíšova slova, která Matouš uvádí jen kousek dále: „‘Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. Vždyť Syn člověka přišel spasit, co zahynulo. Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich mu zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých. Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.‘ Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: ‚Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?‘ Ježíš mu na to odpověděl: ‚Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.‘“ (Mt 18,10-22).

 

V uvedených dvou citátech nám Ježíš sděluje:

1. Že ustanovuje církev i jako viditelnou společnost s určitou autoritou ( „založím svou církev...“ „když neposlechne ani církev...“)

2. Církvi svěřuje duchovní moc „svazovat a rozvazovat“.

3. Moc církve je zvláštním způsobem svěřena Petrovi („tobě dám klíče...“)

4. Petrův úřad plyne z vyznání: „ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. (Rozumí se samo sebou, že Kristus je tou skutečnou skalou – 1Kor 10,4 - a Petr je skalou v závislosti na Kristu.)

5. Duchovní moc je církvi odevzdána za účelem spásy duší („aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých...“) a odpuštění hříchů („kolikrát mám odpustit...“).

 

Po Petrově zradě i pokání a svém vzkříšení Ježíš Petrův úřad znovu potvrzuje slovy: „pas moje ovce...“ (J 21,15-19). V dokazování Petrova výsadního postavení v první církvi by se dalo pokračovat ze Skutků i z listů (Sk 1,3; 1,15; 2,14; 2,37; 3,1n; 4,1n; 5,3n atd.; Gal 1,18; 2,7n; 2,11n). Důležitá je zvlášť Petrova role při rozhodování o přijetí pohanů do církve, a to jak při obrácení setníka Kornelia (Sk 10), tak na prvním jeruzalémském sněmu (Sk 15).

 

Co se s Petrovým úřadem stalo po jeho smrti?

Pán Ježíš řekl jasně apoštolům, že poslání, které jim svěřuje je platné až do Jeho druhého příchodu: „...pravím vám, že nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka.“ (Mt 10,23) „Jděte ke všem národům ..., já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,19-20). Ježíš věděl, že apoštolové se nedožijí konce světa (Petrovi to i předpověděl) a vztahoval tedy svá slovo „až do skonání tohoto věku“ na nástupce apoštolů. (Takto se na Ježíšova slova nutně díváme, pokud jej pokládáme za Božího Syna, všemohoucího a vševědoucího a jeho slova zapsaná v evangeliích za autentická a tudíž i věrohodná, viz předešlé apologie o věrohodnosti Nového zákona.) V tomtéž smyslu mluví i Petr o Letnicích: „to zaslíbení platí vám i vašim dětem i všem daleko široko...“ (Sk 2,39). Z toho důvodu ustanovovali apoštolové i své nástupce. Když se apoštol Pavel chystal do Jeruzaléma a bylo mu zjeveno, že už dosud založené církve nespatří, zavolal si do Milétu starší Efezské církve a povzbuzoval je slovy: „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce (řecky ‚episkopús‘ - biskupy), abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.“ (Sk 20,28). Pavlem ustanovení starší ho tedy měli po jeho odchodu nahradit. Není žádný důvod se domnívat, že apoštol Petr by měl být ve věci ustanovení nástupce nějakou výjimkou. Otázkou je, zda na Petrova nástupce přešlo i jeho výsadní postavení mezi apoštoly. Rozumné je předpokládat že ano, protože potřeba tohoto úřadu je v dalších generacích minimálně stejná jako v době apoštolů.

 

Z literárních pramenů je doložena tradice o mučednické smrti apoštolů Petra a Pavla v Římě. Rovněž je doloženo, že římští biskupové byli už v 1. st. pokládáni za Petrovy nástupce mající jistou autoritu nad celou církví. Sv. Irenej Lyonský (+ asi 202) v spisu „Proti bludům“ píše: „Uvedu tradici, kterou má od apoštolů největší, nejstarší a všem známá církev, založená a zbudovaná v Římě dvěma nejslavnějšími apoštoly Petrem a Pavlem. ... Vždyť s touto církví, pro její jedinečnou vážnost, má nutně souhlasit každá církev, tzn., všude se věří tak, jak se v ní vždy uchovávala apoštolská tradice.“

 

Potom vyjmenovává římské biskupy v této posloupnosti: Petr, Línus, Anaklét, Kliment, Evarist, Alexandr, Xystus, Telesfor, Hygín, Pius, Anikét, Sotér, Eleuther. K některým papežům dodává Irenej různé poznámky. Ke Klimentovi říká: „On blažené apoštoly viděl a stýkal se s nimi, měl ještě ve svých uších kázání apoštolů a před svýma očima jejich podání. Nebyl ovšem sám, ale žili tehdy ještě mnozí, kterým se dostalo poučení od apoštolů. Za tohoto Klimenta vyvstala nemalá rozepře mezi bratřími v Korintě. Tehdy napsala římská církev Korinťanům velmi důležitý list, v němž je nabádá k pokoji, obnovuje jejich víru a zvěstuje od apoštolů nedávno přijatou tradici...“ (Proti bludům, kniha 3., kapitola 3) Tedy už římský biskup Kliment byl uznáván za autoritu dokonce nad staršími církvemi založenými sv. Pavlem, jakou byla církev v Korintě. V době kdy byl Kliment římským biskupem (r.        ) a byl uznáván za autoritu nad všemi církvemi, žili ještě mnozí pamětnímu apoštolů. Také sám Kliment byl vyučen přímo apoštoly. Za takových okolností by se asi těžko zažil zvyk prvenství Petrova nástupce nad ostatními biskupy, pokud by to nebylo ve shodě s apoštolským učením.

 

Primát Petrova nástupce byl uznáván i všemi všeobecnými koncily. Prvních sedm koncilů se konalo ještě před velkým církevním schizmatem mezi Římem a Cařihradem. Všech těchto sedm koncilů se konalo na Východě. Prvenství římského papeže bylo už na prvním církevním koncilu v Niseji, r. 325. Nicejský koncil prakticky zorganizoval císař Konstantin. Biskupové přítomní na koncilu poučili císaře, že nemůže zasahovat do jeho jednání. Koncil byl svolán kvůli ariánské herezi a byli na něm mnozí biskupové nakažení arianizmem (popíráním Kristova božství). Na koncilu byli přítomni tři legáti římského papeže Silvestra, a to biskup Hosius z Córdoby (ve Španělsku) a dva římští kněží – Vít a Vincent. Tito tři muži podepisovali dokumenty koncilu jako první a až po nich se podpisovali všichni přítomní patriarchové. V moskevských pravoslavných liturgických knihách je u svátku sv. Papeže Silvestra modlitba, která mu přičítá zásluhu, že svolal nicejský koncil, na němž byl přemožen bezbožný Arius. (viz Sebastián Sabol, OSBM „Koncily“) Po prvním ekumenickém v Niceji byly dalšími všeobecnými koncily: 2. Cařihradský r. 381; 3. Efezský r. 431; 4. Cařihradský r. 451; 5. Cařihradský r. 553; 6. Cařihradský r. 680; a 7. druhý nicejský r. 787. Všech těchto sedm ekumenických koncilů, které uznávají i pravoslavní, byly svolány a schváleny římským papežem a papeže nad sebou uznávaly jako nejvyšší autoritu.

 

 

Z uvedených faktů a argumentů je dostatečně jasné, že i dnes, kdy papež a s ním sjednocení biskupové odpadli od pravé víry, musí pravověrný katolík přijímat pravdu, že pán Ježíš ustanovil primát apoštola Petra a jeho právoplatných nástupců. Proto se také ve svaté liturgii modlíme za budoucího pravověrného papeže.

V pokračování bychom si měli rozebrat otázku, jestli papež může být antikristem nebo apokalyptickou šelmou.