Každý člověk si sám rozhoduje o své věčnosti
Každý člověk si rozhoduje sám, zda bude věčně šťasten nebo zavržen. Když totiž udělá určité kroky na cestě do pekla, sám si tím podepíše rozsudek věčné smrti. Bůh člověka varuje skrze hlas svědomí, přichází utrpení, které je také určitou výstrahou, a přesto jdou mnozí dál. Nic je nezastaví. Dělají další a další hříchy nebo ústupky, klamou sami sebe a pak končí v pekle. Proč? Protože nemilovali pravdu. „Nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni.“ (2 Sol 2,10)
Pokání není nic nad lidské síly. Když člověk zhřeší, má to nazvat pravým jménem a dát Ježíšovi. Pak platí: „Jestliže však chodíme ve světle (tj. v pravdě), jako On (Bůh) je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, Jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ (1Jn 1,7) Ale zůstávat ve hříchu, omlouvat si ho… to je sebevražda.
Boží přikázání jsou na to, aby člověka usvědčila ze hříchu, aby si uvědomil trpkou pravdu o sobě: „Já jsem hříšník.“ To je při evangelizaci nejsilnější motivací k obrácení – totiž jen ten, kdo si uvědomuje svůj hřích, potřebuje Spasitele.
