Jdi na obsah Jdi na menu
 


Oběť M. Jana Husa

Bylo září r. 1414. Mladý ale starostí sevřený kněz vyhlížel z cimbuří hradu Krakovec do pestrobarevných lesů pod hradem. Jeho ztrápená duše pocítila malou útěchu z pohledu na překrásnou přírodu třpytící se v jasu babího léta. Ty barvy listí, ta záře slábnoucího slunce! Do srdce se vmísil stesk za tímto překrásným světem. „Nemůžu to jasně říct přátelům, ale tenhle český podzim už znova neuvidím.“ „Mám to všechno ztratit, všechno to opustit. Už nikdy nevystoupím na betlémskou kazatelnu. Už nikdy neuvidím ty nadšené tváře, duše žíznivé po slovu božím. Už se nebudu setkávat s jejich dětskou upřímností, s tou českou srdečností. Opustím svoje přátele a v jejich srdcích zanechám bolestný vykřičník!“ „Stojí to za to?!“

„Pane, co mě čeká? Tys byl mým vůdcem od počátku až dodnes. Od mého dětství. Dal ses mi poznat. Můj Ježíši! Co je na tomhle světě, co by mohlo vyvážit vzácnost tvojí lásky, to že tě smím, Pane, znát.“ Všechna útěcha toho života, je roklí šeré smrti v porovnání s tvým světlem, můj Bože, s tvojí láskou, s věčným viděním tebe, Ježíši... Věčně uvidím toho, o němž jsem kázal a učil. Uvidím odpověď na každou otázku, kterou jsem toužil poznat. Všechna tajemství, která tak pyšně zkoumají ti pražští teologové a němečtí mistři. Uvidím svou matku a svého otce v tvojí slávě. Věřím, že se tam s nimi setkám, Pane. Pane, vždyť, jestli vůbec někdo bude spasen, tak kdo jiný než moji rodiče, kteří tě tak milovali, tak trpělivě a věrně ti sloužili. Znova uslyším hlas matky, když říkala Otčenáš. Cítil jsem její lásku k tobě, nebeský Otče. Mluvila s tebou, tak zřejmě, tak blízce......“

Pak si mistr znova připomněl ty spory s arcibiskupem, obvinění, exkomunikace, interdikty. Ty bouře, nepokoje.

„Celá Praha kvůli mně byla vzhůru nohama. Byli zastaveny bohoslužby, mše, kněží odmítali i křtít malé děti. Jaká bolest, jaký zmatek, jaký zločin. A co ty děti, co snad zemřeli bez křtu svatého? Pane, je to snad mojí vinou? Budeš mi, Bože toto přičítat za hřích? Copak jsem nehájil jenom tvé slovo. Copak jsem, Pane, nehorlil jenom za tvůj zákon? Já jsem jim nezakázal sloužit sv. svátosti. Zakázal jim to papež. Pane, co chceš, co mám dělat? Pane Ježíši, jsem připraven zemřít za tvojí pravdu! Co lepšího by mě mohlo potkat? Jak lépe můžu naplnit svůj život. Jak jinak můžu svědčit o tobě. O kázání už vědí všichni. Kázali tu mnozí. Ale dozrál čas, tvoje slovo musí být dosvědčeno činy... Ale co si řeknou lidi, ti všichni, kdo mě znali, chodili na kázání, četli moje knihy, hájili moje postoje, zastávali se mě před králem a před papežem, bojovali za to, abych vyhrál soud. Přispívali mi na soudní výlohy. Dávali v sázku svou čest i své hrdlo. Oni všichni doufají, že zvítězíme tady na zemi, že tvoji pozemskou církev očistíme a napravíme. Jenomže, Pane, ti, kdo se skutečně očistili, ti už jsou v nebi s Tebou, a já toužím být s nimi ve Tvé slávě.....“ „Ano, ale co ti, kdo tu zůstanou, co posluchači na univerzitě? Co všichni Pražané? Co, Pane, bude s českým národem? Dobře, Bože, tys každého z nich stvořil! Ty jsi je vykoupil, dal svůj život za každou tu duši. Každý z nich musí přijmout tvoje spasení, ztratit všechno anebo být sám ztracen! Každý z nich, i ti kdo přijdou v budoucnu, další generace, beztak buď bude věčně spasen nebo věčně zavržen. Ano, Pane, já vím, opravdu nemůžu nic lepšího pro ně udělat než jít do Kostnice a hájit tvou pravdu tváří tvář potupné smrti. Ten příklad, to je jediné, co můžu svému národu dát. Vždyť i každý z nich se bude muset jednou rozhodnout pro nebe nebo peklo. Ano, Bože, to bude to vítězství Čechů – už zde na zemi – že prohlédnou, uvidí realitu věčného života a v posledních časech povstanou proti Antikristu. To bude to nejslavnější vítězství. Vítězství v rozhodující bitvě!“

Ještě chvíli běželi Janovi hlavou myšlenky, když se na cestě pod hradem objevili dva jezdci na koních. Za chvíli vešli do nádvoří hradu pan Václav z Dubé a Jan z Chlumu. Nesli mu listinu od krále Zikmunda, pověstný glejt. Václav z Dubé mu ho předal s bolestným výrazem v tváři a téměř šeptem řekl: „Mistře Jane, nevěř Zikmundovi ani slovo. On sám tě vydá k upálení.“