PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Milíčův současník mistr Matěj z Janova, jemuž také nebylo v Praze dovoleno kázat, vložil do svého hlavního spisu Pravidla Starého a Nového zákona (za 5. traktát 3. knihy) následující svědectví o svém milovaném učiteli. Svědectví zde tvoří úvod k Milíčovu latinskému spisu o Antikristovi, který Matěj z Janova připojil k svému dílu:

Vrátím se nyní k vyprávění o šlechetném Milíčovi. Poznal jsem u tohoto Milíče – to jméno přeložené do latiny znamená „nejmilejší“ – všecku jeho tak překypující lásku a hluboké milosrdenství ke všem lidem, dokonce i k nepřátelům a pronásledovatelům, že každý, kdo s ním mluvil nebo jednal, od něho přímo čerpal lásku, vlídnost a laskavost ducha, jedině snad s výjimkou lidí posedlých duchem Antikristovým; a nikdo od něho neodcházel bez útěchy. Ve všem se tento muž projevoval zcela jako druhý Eliáš. Své tělo ustavičně trýznil hladověním, žíní a popelem a mnohými útrapami a přitom s takovou vytrvalostí pracoval v potu pro spásu lidu, že každý, kdo ho viděl, nabyl přesvědčení, že jeho úsilí vůbec přesahuje veškeré lidské možnosti a fyzické schopnosti. Věru nedopřál si oddechu, vyposlouchával zpovědi, navštěvoval nemocné, vězněné a zmrzačené, těšil zarmoucené a obracel hříšníky.

Opustil dvůr císaře Karla IV., kde byl neobyčejně vážen a oblíben, zřekl se mimo to všeho, co měl, i důchodů a čestných úřadů při pražském katedrálním kostele a zcela se jal následovat Krista Ježíše, rozhodnul se nést pohanění Ježíše ukřižovaného, vyjít ven z tábora a raději být opovržen v domě Božím, nežli přebývat v stáncích hříšníkům s bohatstvím a slávou dcery faraónovy. A tak připraven obětovat vše, a nadto ještě sám sebe obětovat pro spasení duší, věnoval se cele a pohotově službě Kristových chudých a kázání slova Božího. I obdaroval ho proto Pán Ježíš způsobem hodným úžasu a od staletí neslýchaným: neboť v krátkém čase obrátil k pokání na 200 vykřičených veřejných nevěstek, nepočítaje v to jiné hříšníky obojího pohlaví, kteří se dali na pokání tajně. Bez počtu bylo po celých Čechách panen a vdov, které se v mládí působením jeho slova podivuhodně roznítily ohněm Ježíšovi lásky a dodnes setrvávají při svém rozhodnutí.

Sám Milíč, syn a obraz Pána Ježíše Krista a bezmála věrná a zřetelná podoba jeho apoštolů, pečoval na svůj náklad o zmíněné kající nevěstky, za veliké peníz je vykupoval ze smilného obchodu a naplněn milosrdenstvím Páně pečoval jako přelaskavý otec o jejich ošacování, výživu a převýchovu a podivuhodně se o ně staral jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svými křídly a jako orlice povzbuzující mláďata k letu a nad nimi poletující. Sotva kdo by dokázal slovy vylíčit nebo pérem vypsat, co ho to stálo slz, kolik soucitu, kolik starostí, aby podruhé neklesly! S jakou námahou, s jak úpěnlivými prosbami osobně vyhledával ty, které znovu padly, aby je přivedl zpět! S jak velikou trpělivostí, s jak hlubokým soucítěním pro jejich slabosti je zahrnoval svým srdečným milosrdenstvím a konal pro ně kající skutky!

Já aspoň se přiznávám, že nestačím vypovědět ani desátý díl jen z toho, co jsem na vlastní oči viděl, na vlastní uši slyšel a čeho jsem se rukama dotýkal v té příliš krátké době, kdy jsem se s ním stýkal. V té věci se na mně věru potvrzuje známý onen veršík, že pro samu hojnost trpím nouzí, mám-li psát o vynikajících vlastnostech Milíčových.

Viděl jsem jak on, ačkoli již vůbec nic neměl, protože, jak jsem vpředu pověděl, pro Krista všecko opustil, přece svou starostlivostí živil a odíval 200 kajících žen a na každý den jim v hojnosti opatřoval vše, co potřebovaly. Když proto i z toho mála knih, které si ponechal jako kazatelské příručky, všecky zastavil, prodal a peníze utratil, tu si vypůjčoval a vyprošoval od bohatých – nikoli bez těžkých urážek a odmítnutí – a často se trmácel sem a tam po celý den až do úpadu, když obstarával, čeho bylo třeba, aby se ty chudičké a bezbranné ženy mohly dosyta najíst. Takto se s nimi ze dne na den po dlouhá léta trápil pro kdejakou maličkost. Zápasil o ně, nejen bez sebemenší omrzelosti, ale dokonce s velikou vlídností. Neodmítal přijímat další a další a vlídně jim dopřával útočiště u sebe a u Krista a v tom také setrval až do smrti.

Jako Eliáš planul tento kněz hodný Boha tak velikou horlivostí pro Ježíšův zákon a pro jeho pravdu i sílu a tak bez ustání a bez únavy bojoval s nesčetným množstvím falešných proroků, řeholníků, kněží a zejména znalců zákona a vzdělanců, že se pro pravdu téměř denně ocital v nebezpečí smrti.

Mužně káral nejvyšší preláty arcibiskupy a biskupy za to, v čem zjevně chybovali. Vyzbrojen horlivostí jako krunýřem napadl i dříve uvedeného císaře, ukázal na něho prstem a řekl mu přede všemi, že on je ten veliký Antikrist. Proto vytrpěl dlouhé žalářování a okovy. V Římě na nejvyšším místě kázal biskupů a prelátům, že Antikrist už přišel a že oni sami jsou Antikristovými údy, protože se skutky protivili Kristu Ježíši. A za to podobně trpěl od antikristů ve vězení a v poutech. S podobnou srdnatostí napadl i papeže a jeho kardinály a odvážně prohlásil, že Antikrist již běsní proti Božím svatým. I za to byl znovu a znovu vystaven opovržení a posměchu a drcen zuby Behemota a Antikrista.

Když přišel do Prahy, hlavního města a sídla císařského tou dobou nadmíru hříšného a v duchovním smyslu přímo Babylónu, mužně se dal do boje s drakem, kterého tu uctívali jako boha, a s velikou nevěstkou a starou matkou smilstva, a zároveň se šelmou brunátovou, na které seděla nevěstka šarlatem oděná, a nepřestával vytrvale útočit na mnohé, dokud nezdolal a nepřemohl nesčetný zástup svou horlivostí, životem vpravdě kristovským a tím, že neustále káral, prosil a všelijak naléhal ať vhod nebo nevhod, takže se zastyděli a odvrátili od svých zjevných a hrozných zločinů.

Jak mnohé neřesti a jakou spoustu nejrozmanitějších nepravostí bojovně zahnal na útěk! Kdyby byl Milíč nepřišel, byly by nepochybně pronikli svým křikem až k nebi a způsobili, že bychom byli bývali docela jako Sodoma a byli bychom zahynuli jako Gomora. Ale nyní se z milosti Krista Ježíše zásluhou a prací Milíčovou Sodoma navrátila k dávné důstojnosti a z Babylonu se Praha v duchovním smyslu již stala Jeruzalémem, jenž oplývá vším slovem Kristovým a spasitelným učením. Neboť potom co byly hrozivé neřesti zvláště veřejné zdolány, a „za hlavu hozeny“ (Iz 38), již se v duších probouzejí k životu ctnosti Krista Ježíše, vztyčují hlavu a den ode dne se ustavičně vzmáhají počtem i hodnotou, protože jim Ježíš ukřižovaný dopřává slavného růstu.

Avšak nejlépe se projevil a vešel ve známost příkladný obraz tohoto slavného a velikého vítězství v Čechách a rozsah jeho spasitelného působení v tomto obrácení tak hříšných nevěstek a tolika najednou v našem městě i v tom, co Milíč vykonal, nikoli ovšem náhodou, nýbrž řízením Ježíše Krista. Bojoval o ně slovem Kristovým a vykupoval je a do základů rozbořil starý a nejvykřičenější nevěstinec v Praze, totiž onu nejhorší a zlopověstnou uličku, která se nazývá Venecie, jistě tak pojmenovaná podle Venuše a v češtině Benátky. Zřídil tam a vybudoval školu, chrám a útulek, založený a postavený na základech vší milosti a ctnosti. Podle záměru Ježíšova ducha byl nazván Jeruzalémem a je až podnes pod tímto jménem v Čechách, hlavně v Praze slavně rozhlášen, aby se tak naznačilo, jak už bylo nedávno poznamenáno, že Pán Ježíš skrze Milíče, aspoň pokud jde i první začátek, učinil z Prahy, města Babylónu, plného hanby a nečistoty, Jeruzalém, město světla na hoře ležící a že nejmilostivější Pán a Bůh, učiní ještě více, i když, jak je svrchu pověděno, zvolna a postupně skrze svého všemohoucího Ducha v kazatelích. Ale počátky rozvoje tohoto ducha byly v plnosti darovány nejmilostivějšímu knězi Milíčovi.

A kdo by nežasl nad překypující sčetlostí a učeností Milíčovou? Neboť ačkoliv byl zprvu prostým knězem a písařem na dvorech knížat, přece když byl takto navštíven Duchem Ježíšovým, tak velice se obohatil moudrostí a učenými slovy všeho druhu, že mu bylo snadné pětkrát za jediný den kázat, totiž jednou jazykem latinským, jednou německým a třikrát českým, a to veřejně a před zástupem, zvučně a s účinnou horlivostí; a v podobenstvích vynášel ze svého pokladu věci nové i staré, naprosto spořádaně, vyrovnaně a úměrně, takže se z toho mohlo vyvozovat, že celého dne využíval k přípravě kázání, jejich přednesu a k práci. Ve svátek kázával obyčejně dvakrát nebo třikrát a každodenně bez přestávky míval vždy aspoň jedno kázání. Ačkoli kázával tak často, že to takřka přesahovalo lidské možnosti, přesto se mu nikdy nestalo, že by mněl nouzi o citáty z Písma nebo z učitelů. Naopak, což je povzneseno nad míru lidskou a zasluhuje obdiv, uměl kdykoli a bez námahy uvést potřebný výrok z Bible nebo z církevních učitelů. A začal-li mluvit, hovořil, jak dlouho bylo třeba k danému tématu spořádaně podle myšlenkové osnovy, takže pohotově a jakoby samozřejmě přednesl z Písma nebo z církevních učitelů jeden, dva nebo i více odstavců.

Ale to všecko se zdálo bezvýznamné při pomyšlení, že vedle této rozsáhlé práce, zpovědí, útěch a velké pohostinnosti, kněžských povinností a tak neúnavného kázání ještě i vytrvale skládal a vlastní rukou psal velké knihy. A denně je dával k opsání celého zástupu kleriků dvěma až třem stům, a to tak, že co dnes sepsal, to už nazítří písaři celé opisovali. A tak každého dne to je pro každý zítřek musel opatřit nejméně pro 200 kleriků přepisování. A knihy, které takto složil, jsou neobyčejně obsáhlé. Jsou mezi nimi kázání, která z pokory nazval „Nedonošený plod“ (Abortivus) a postili na všechna evangelia, totiž na dny svatých a na ostatní svátky celého církevního roku, kterým dal název „Milosti Boží“ (Gratiae Dei). Každý čtenář těchto postil a kázání pozná, že nejsou vyplněna jeho nápady, ale mnohem spíše myšlenkami Písma svatého, Bible a učitelů. Užitečnost těchto knih pro věrné kazatele a posluchače nechci doporučovat slovy. Odkazuji raději přímo na tyto knihy a na ty, kdo jich užívají.

Ačkoli tedy nejmilejší Milíč vykonal v Praze tyto dobré skutky a mnoho jiných, které, jak jsem řekl, nejsem sto vylíčit, nezískal od spolukřesťanů v té Praze nic jiného než nesčetné nadávky, hanění a ustavičné pronásledování až do vyobcování skrze rozmanité omezování a kletby a nakonec vypuzení z vlasti do vyhnanství. Neboť zemřel jako vyhnanec v Avignonu. Ano, ještě i mrtvého pronásledovali a nad bolest ran mu další bolest přidali. Nejvíce a skoro výlučně se o to postarali mniši a kněží s ostatními církevními hodnostáři, ačkoli na něm žádné jiné viny nenalezli než právě ony dobré skutky, z nichž jsem výše jen některé pojmenoval, aby se tak splnilo evangelium Krista Ježíše, v němž se praví: „Běda vám zákoníci a farizeové, pokrytci, kteří budujete hroby prorokům a ozdobujete hroby spravedlivých a říkáte: Kdybychom byli žili za dnů otců našich, nebyli bychom spoluvinní na krvi proroků...“ (Mt 23) A níže: „Hle, já k vám posílám proroky a moudré zákoníky, ale vy některé z nich zavraždíte a ukřižujete a jiné budete bičovat ve svých synagógách a honit je z města do města. Krev spravedlivých padni na vás...“