Liturgie a liturgický prostor
Na II. vatikánském koncilu byla vytyčena liturgická reforma. Liturgický jazyk – latina – byl zrušen a byl zaveden mateřský jazyk. Kněz se obrátil zády ke svatostánku a tváří k lidu. V mnohých případech byl svatostánek dán do boční kaple. Tím byl narušen biblický model chrámu – velesvatyně, svatyně a místo pro lid. V katolickém chrámu místu přebývání Boha – velesvatyni – odpovídal svatostánek, a místu přinášení obětí knězem oltář v kněžišti. To bylo odděleno od prostoru pro lid mřížkou, ve východní liturgii je dodnes odděleno ikonostasem. Je to z důvodu zdůraznění sakrality tohoto prostoru, kde přebývá Bůh a kde je Bohu přinášena nekrvavá oběť. Před liturgickou reformou byl kněz obrácen tváří ke svatostánku a za ním stál lid. V tomto postoji se mohl lépe soustředit na prožívání tajemství Nejsvětější oběti a rovněž nerušil v soustředěnosti ani druhé, protože neupoutával pozornost na sebe.
V současnosti se doporučuje, aby každá diecéze měla možnost učinit určité liturgické úpravy. Kéž by vedly k prohloubení víry a sakrálnosti, a ne naopak!
Mnozí kněží navrhují, aby mohli při liturgii zaujímat takový postoj, jaký měli kněží po celá staletí v Tradici církve a jak je tomu doposud v pravoslavné církvi – tedy být spolu s lidmi obrácen k centru, kterým je svatostánek.
Někteří kněží rovněž navrhují chvíli ticha po proměňování. Disponuje k uvědomění si reality Kristovy vykupitelské smrti na kříži, obětované i za mě a za mé hříchy.
Ve východní liturgii je tento časový prostor přibližně 3-5 minut vyhrazen epiklézi, při níž sbor zpívá antifonu: „Tebe pojem, Tebe blahoslavim, Tebe blagodarim Hospodi i molimtisja Bože náš!“ Antifona vytváří atmosféru k prožívání tajemství a zároveň dává prostor k vzývání Ducha svatého, aby sestoupil na Boží lid i na předložené dary.
Kněz se v západní liturgii může ve chvíli ticha po proměňování potichu modlit kánon místo hlasitého recitování, tak, jak tomu bylo před liturgickou reformou.
o. Václav
1. 11. 2018
