PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Celý dokument:

Kniha proroka Daniela patří do biblického kánonu jak u katolíků, tak i u protestantů a židů, pouze s tím rozdílem, že protestanté spolu s židy odmítají některé části této knihy, konkrétně historii o Zuzaně, o Bélovi a drakovi (které se uvádějí na konci knihy) a také Azarjášovu modlitbu a chvalozpěv Třech mládenců, které máme ve 3. kap. Tyto části jsou dochovány pouze v řeckém překladu Písma sv., zatím co zbytek knihy je zčásti hebrejsky a z části aramejsky.

Rozdíl mezi protestanty a židy je však, co se týče Daniela, v tom, že protestanté, stejně jako katolíci, počítají Daniela mezi čtyři velké proroky. Židé nemají Daniela mezi proroky, ale řadí ho ve svém kánonu mezi tzv. Spisy, tedy vedle Přísloví, Písně písní atd. Už samotné zařazení Daniela mezi čtyři velké proroky nás upozorňuje na symboliku čtyřek, ke které se blíže vrátíme v druhé části tohoto článku.

Kanonicitu celé knihy Daniel i s těmi částmi, které židé odmítají, obhajuje dost uspokojivě Bellarmin ve své kontroverzi O slovu Božím, kniha 1., kap. 9; a celá tato Bellarminova kapitola – v níž se odvolává na autoritu sv. Augustina, Atanáše, Cypriána a dalších otců; na tridentský koncil, a především, na nepřetržité podání Katolické církve – se zde uvádí na konci článku. Protože tedy o kanonicitě celé knihy Daniel, jak ji máme v katolickém kánonu, není pochyb, podívejme se teď na stručnou historii Danielova života v souladu s katolickým kánonem. Po ní se pak vrátíme k obsahu Danielových proroctví a symbolice čtyřek.

Historie

Kniha Daniel zaznamenává události počínaje Nabúkadnezarovým vpádem do Jeruzaléma r. 605 př. Kr. až po 3. rok panování krále Kýra, tedy po r. 536 př. Kr.

Sám Daniel byl pravděpodobně synem zbožného krále Chiskiáše, kterému v 2Král 20,18 prorok Izajáš předpověděl: „Vezmou i z tvých synů, kteří se ti narodí, a budou komorníky v paláci babylonského krále.“ (srov. Iz 39,7). A v Dan 1,6 se říká, že Daniel i jeho druhové byli z pokolení Judova. Jisté tedy je, že Daniel se narodil v Jeruzalémě ve šlechtické rodině někdy kolem r. 620 př. Kr.

R. 608 se u Karkamíše v severní Sýrii utkali babylonský král Nabopolazar a egyptský farao Néko. Vojevůdcem Nabopolazara byl už tehdy jeho syn Nabúkadnezar (Nabuko). Farao byl v bitvě poražen. Nabuko si potom vyřizoval účty i s faraonovými spojenci, mezi něž patřil i judský král Joakím. Proto přitáhl Nabuko r. 605 k Jeruzalému, krátce ho obléhal a dobyl. Tato událost se vzpomíná v 2Král 24,1.

Avšak hned po dobytí Jeruzaléma se Nabuko dozvěděl o smrti svého otce Nabopolazara. To ho přimělo, že s poraženým městem naložil milosrdně. Spokojil se s rukojmími z řad mladých jeruzalémských šlechticů. Mezi nimi byli i Daniel, Anannjáš, Azarjáš a Mísael, které nový babylonský král Nabuko nechal odvést do Babylonu a vychovávat je na svém královském dvoře. Danielovi bylo tehdy asi 15 let.

Další Jeruzalémský král, Jechoniáš, se proti babylonské nadvládě vzbouřil. - Zřejmě o své příbuzné na babylonském královském dvoře neměl velké obavy.

Proto následovalo další tažení babylónského vojska proti Jeruzalému, který byl Nabukem znovu dobyt r. 598. Vítěz tehdy v podrobeném Jeruzalémě dosadil za krále Sidkiáše. Daniel potom v Babylónu viděl nové judské přesídlence, s nimiž tam byl přiveden i sesazený král Jechoniáš i Ezechiel, který pak r. 594 začal prorokovat.

V té době, když bylo Danielovi asi 25 let, se odehrála událost se Zuzanou, kterou máme v katolických Biblích jako 13. kapitolu knihy Daniela, ale v Septuagintě je tento samostatný úryvek uveden na začátku celé knihy, tedy před tím, co my máme jako 1. kap.

Protože i Sidkiáš se proti Nabukovi vzbouřil došlo pak r. 587 př. Kr. k definitivnímu dobytí Jeruzaléma babylonským vojskem, a tehdy bylo město i s chrámem úplně zničeno.

Do těchto dob po zkáze Jeruzaléma, kdy do Babylonu přišlo velké množství judských přesídlenců, je třeba klást události 3. kap. s postavením sochy a ohnivou pecí. Je dost možné, že babylonský král postavil sochu svého božstva jako oslavu vítězství nad dlouho vzdorujícími Židy– jak uvádí Hejčl.

Když tedy vlivní babylonští úředníci Sidrach, Mísach a Abdenago (alias Azarjáš, Channanjáš a Mísael) odmítli se božstvu poklonit, přihlásili se tím nejen k víře v Hospodina jediného Boha, ale projevili i solidaritu s právě přivlečenými válečnými zajatci, kteří byli jejich soukmenovci. Babyloňané tyto judské rodáky Sidracha, Mísacha a Abdenaga pravděpodobně pokládali za dávno úspěšně převychované. Ještě totiž neměli příležitost zjistit, co je to židovská sounáležitost, která se ostatně zrodila právě z víry v pravého a živého Boha, z víry, která počítá s věčnou a nehynoucí odplatou v nebi, pro niž se vyplatí riskovat všechno.

Rovněž Chvalozpěv mládenců v peci, který máme v katolické Bibli jako součást 3. kap., je řazen mezi dodatky. Otázkou je, jestli tyto dodatky vznikly skutečně samostatně a byly ke knize přidány později anebo byla původní plná verze knihy někým osekána čili zkrácena?

Pokud se podíváme na zprávu o Zuzaně, můžeme celkem dobře pochopit, že ta skutečně vznikla samostatně a že ji nenapsal sám Daniel, který zde byl v roli hrdiny, ale někdo jiný. Bellarmin zmiňuje, že Septuaginta v příběhu o Zuzaně představuje mladíka, který se Zuzany zastal jako Daniela z pokolení Levi. Z toho někteří vyvozovali, že ten Daniel, který zachránil Zuzanu, zničil Béla a zabil draka, je jiný než ten královský poradce, který měl vidění čtyřech světových říší atd. Tuto teorii Bellarmin připouští jako možnou, ale určitě ji neprosazuje jako pravděpodobnou. A je třeba říct, že většina katolických vykladatelů ji odvrhuje a věří, že šlo o jednoho a téhož Daniela. Správné je tedy věřit, že Daniel, který zachránil Zuzanu, byl tentýž, který měl ta slavná vidění a sám o nich pořídil zápis, který máme zachovaný jako biblickou knihu Daniel.

Naopak ale se zdá správné a logické připustit, že i Septuaginta má pravdu, když říká, že byl z pokolení Levi, protože mohl mít předky jak z pokolení Juda, tak i z pokolení Levi, k čemuž se ještě vrátíme. Také je pochopitelné to, že zprávy o Zuzaně, Bélovi a drakovy nebyly původně součástí Danielovy knihy, kterou napsal sám o sobě a svých viděních. Tedy: Daniel, který zachránil Zuzanu, byl tentýž, který vyložil Nabukúv sen a měl další vidění, ale zprávy o svých viděních napsal sám (ve svém stáří), zatím co zprávu o Zuzaně napsal někdo jiný o něm (možná ještě v době Danielova mládí).

Je celkem pochopitelné, že Daniel, když ve stáří sám sepisoval své životní příběhy a svá vidění, nezařadil do této knihy zprávu o Zuzaně, protože se nepotřeboval vychloubat a událost ze Zuzanou nepatřila mezi jeho úlohy, které mu Bůh svěřil v rámci jeho prorockého poslání. V tom, co se týkalo jeho zjevení, podal pravdivě zprávu o výjimečnosti darů a milostí, kterých se mu dostalo. Ale v tom, co nepatřilo přímo k jeho prorockému poslání svěřenému mu Hospodinem, v tom pomlčel. Daniel tedy zprávu o Zuzaně nezapsal. Zapsal ji ale někdo jiný a později byla k Danielově knize připojena. - Takto se to aspoň zdá rozumné a pravděpodobné.

Pokud jde o Azarjášovu modlitbu a chvalozpěv třech mládenců, u těch je pravděpodobné, že je zapsali Azarjáš a spol. Daniel pak, když psal svou knihu, nepřipojil tam tento chvalozpěv prostě proto, že nebyl jeho autorem, nebo spíše, on nebyl tím, komu byl chvalozpěv zjeven. Proto tyto texty sestavené někým jiným než Danielem, byly ke knize přiloženy po Danielově smrti.

Podobně i historii o zničení Béla a zabití draka mohl napsat někdo jiný, protože Daniel necítil povinnost psát to, co se přímo netýkalo prorockých vidění, která byla jeho vlastním posláním. Ostatně tyto poslední události mohly proběhnout až po sepsání knihy Danielem.

Nemáme tedy žádné dva Daniele, ale pouze jednoho. Byl ale tento jeden Daniel z pokolení Juda, jak říká Dan 1,6; anebo z pokolení Levi, jak říká Septuaginta ve zprávě o Zuzaně? Už jsme řekli, že klidně mohl mít předky z jednoho i druhého pokolení. Víme sice, že u Levitů nebylo zvykem, aby se mísili s jinými izraelskými kmeny, zvlášť pokud šlo o kněze, tedy o Levity z rodu Áronova. Ale existovala jedna výjimka, a tou byly manželské svazky mezi královským a velekněžským rodem – tedy mezi Judovci z rodu Davidova a Levity z rodu Áronova. Z tradice víme, že i sama Bohorodička byla z pokolení Juda a z Davidova královského rodu a zároveň byla úzce příbuzná s velekněžským rodem. Totéž podle některých výkladů platí o apoštolu Janovi, jehož Apokalypse právě Daniel připravil cestu. Apoštol Jan „byl znám veleknězi“, jak sám svědčí v (J 18,15), a jeho Matka, manželka Zebedeova, byla podle některých (Jeroným na Mt 27,56 PL 26.200) tou „sestrou Ježíšovy Matky“, která stála pod křížem.

A toto se zdá velice pravděpodobným, že Daniel, kterého si Bůh vybral pro zcela zvláštní úkol, měl předky jak z rodu Davidova, tak také z rodu Áronova. Což mu nebylo dáno, aby směl spatřit samotného „Syna člověka“?

To je samozřejmě pouze jedno z možných vysvětlení. Dalším vysvětlením pro vznik dodatků může být třeba i to, že palestinští Židé se snažili z kánonu osekat všechno, co vypadalo moc nadpřirozeně a mohli pro to najít nějakou jakoby logickou záminku, že to do kánonu posvátných knih nepatří. Ostatně tato dvě vysvětlení si navzájem nijak neodporují.

Chronologie událostí popsaných v knize Daniel v souladu s katolickým kánonem tedy vypadá přibližně takto:

Symbolika čtyřky v Danielových proroctvích:

V Dan 7,2-4 je řečeno: „Daniel řekl: Viděl jsem v nočním vidění, hle, čtyři nebeské větry rozbouřily Velké moře. A z moře vystoupila čtyři veliká zvířata, odlišná jedno od druhého.“ - dále jsou popsána jednotlivá zvířata.

Co je zde Velké moře? Prvotní smysl tohoto označení naznačuje slovenský katolický překlad, když uvádí „Velké moře“ s velkým „V“, a tím se chce říct, že to znamená Středozemní moře. A skutečně všechny ty říše, na které Danielova vidění poukazují, se budou rozprostírat okolo tohoto „Velkého“ - Středozemního moře.

V duchovním smyslu jsou tím mořem všechny „kmeny, jazyky, rody a národy“ (Zj 7,9). I tato čtyřčlenná kategorie – kmeny, jazyky, rody a národy – znamená právě univerzalitu Božího zjevení, které je pro všechny lidi všech národů a věků.

Proto potom i v Zj 13,1 čteme: „Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha.“ - i zde moře znamená národy, což se potvrzuje v Zj 17,5: „Vody, které jsi viděl, nad nimiž ta nevěstka sedí, to jsou národy, davy, rasy a jazyky.“ - opět čtyřnásobná charakteristika.

Stejně i na moři, které viděl Daniel v 7. kap. se rozburácely čtyři větry, které znamenají čtyři světové strany, a tedy celý svět a všechny národy.

Taktéž se čtyři větry objevují i v Ezechielově vidění o suchých kostech, když Ezechiel uvádí: „Tu mi řekl: ‚Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ (Ez 37,9). - Co jiného zde znamenají Ezechielovi čtyři duchové a čtyři větry než ty čtyři bytosti, které viděl předtím, a které mají na starosti celou zem a celý svět, a z toho důvodu jsou plné očí zvenku i uvnitř a mají čtyři tváře a na svět působí ze všech čtyř světových stran?

Vzpomeňme, že také v ráji byly čtyři řeky, z nichž dvě jsou známy – Eufrat a Tigris – a ostatní dvě už zřejmě neexistují. Kde se asi nacházely? Ne snad tam, kde je nyní ono Velké moře? O to nám ale nejde. Sledujeme jenom symboliku čísla čtyři, a ta nám říká, že byly-li v ráji čtyři řeky, pak proto, že ráj byl tehdy celým světem určeným pro člověka.

Téměř totéž vidění čtyřech bytostí, které měl Ezechiel, měl i apoštol Jan v Apokalypse: „...a před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu: První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu. Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř. A bez ustání dnem i nocí volají: ‚Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází.‘“ (Zj 4,6-8).

Tyto čtyři bytosti jsou tedy dávány do souvislosti se čtyřmi evangelisty, ale to právě proto, že jejich posláním je šířit Boží slávu do všech národů a všech světových stran. Není příliš výstižné si to představovat tak, že by v nebi byli už v době Ezechiela nějak symbolicky přítomní svatí Matouš, Marek, Lukáš a Jan, a že by takto i apoštol Jan viděl už dopředu sám sebe v nebi. Spíš je správnější představa, že jde skutečně o čtyři duchy, kteří od stvoření světa jsou v nebi před Božím trůnem a mají na starosti celou zem a celý svět, a tito čtyři duchové zmocnili jak starozákonní proroky, aby předpověděli věčné evangelium, tak i novozákonní evangelisty, aby ho pak v plnosti ohlásili všem národům. Tedy tyto čtyři bytosti a symbolika čísla čtyři v Danielových viděních se vztahuje na univerzalitu čili katolicitu Kristovy církve neboli Kristova království, jehož příchod Daniel předpověděl.

Vraťme se do 7. kap. Daniela a podívejme se na ta čtyři zvířata znázorňující čtyři říše:

1. Lev s orlími křídly, jejichž peří bylo oškubáno (odpovídá novobabylónské říši a Nabúkadnezarovi i jeho dočasnému šílenství a tomu, jak je to popsáno v Dan 4)

2. Medvěd se třemi žebry v tlamě (médsko-perská říše, v níž převládali Peršané)

3. Leopard se čtyřmi křídly a čtyřmi hlavami (Alexandr Veliký a jeho nástupci)

4. Čtvrté zvíře o mnoho strašnější než předešlá s železnými zuby, kterými všechno drtilo – odpovídá římské říši – ale zároveň některé znaky se vztahují ještě i na předešlou řeckou říši. Deset rohů znamenající deset králů, z nichž jeden se pak vyprofiluje do předobrazu Antiocha IV. Epifana, který bude vládnout v době Makabejských válek a má zároveň charakteristické rysy vlastní i velkému Antikristovi, který má podle Božího slova (2Sol 2,3 aj.) přijít na konci světa. Konkrétně tímto znakem je odnětí ustavičné oběti na 2x 3,5 roku čili na 7 let.

Toto vidění z Dan 7 rozvíjí to první vidění, které bylo v Dan 2 A takto to bude pokračovat i v dalších Danielových viděních. Vždycky je tam něco společného s předešlými vizemi a obrazy, ale v něčem je to nové, a ty nové obrazy posouvají zjevení dál, většinou do další více vzdálené budoucnosti.

V 2. kap. byla socha, která měla čtyři části: zlatou hlavu; stříbrnou hruď a paže; měděné břicho a boky; a železno-hliněné nohy. - Už zde v 2. kap. Daniel jasně vykládá, že ta socha znamená čtyři světové říše, které povstanou po sobě, přičemž první z nich je ta Nabukova, a v době té čtvrté, železné povstane věčné království svatých, jako kamínek, který se uvolnil z hory bez zásahu lidských rukou, a ten kamínek vzrostl tak, že zaplnil celou zem. Zároveň je ale už i zde řečeno, že toto vidění velké sochy se týká toho, „co se stane v posledních dnech“ (Dan 2,28), čímž už se otvírá cesta pro propojení s dalšími viděními, která budou následovat.

A teď v 7. kap. je dáno další zjevení o těch čtyřech říších, které už umožňuje je přiřadit ke skutečným známým dějinným obdobím.

Ovšem jestliže v 7. kap. se nám zdá posloupnost říší jasná - 1. babylonská 2. médsko-perská 3. řecká 4. římská (za níž se narodil Kristus) - pak v 8. kap. se to stane opět nejasným.

V Dan 8,17-23 čteme: „... Řekl mi: ‚Pochop, lidský synu, že to vidění se týká doby konce.‘ ... Řekl: ‚Hle, sdělím ti, co se stane v posledním hrozném hněvu, neboť se to týká konce času. Dvourohý beran, kterého jsi viděl, jsou králové médští a perští. Chlupatý kozel je král řecký a veliký roh, který měl mezi očima, je první král. To, že se roh zlomil a místo něho vyvstaly čtyři, znamená, že vyvstanou čtyři království z toho pronároda, ale nebudou mít jeho sílu. Ke konci jejich kralování, až se naplní míra vzpurných, povstane král nestoudný, který bude rozumět hádankám.“

Zde v 8. kap. si tedy musíme uvědomit, že už se nemluví o čase příchodu Krista, který se narodí v době té železné říše, která je v 2. i 7. kap. uvedena jako čtvrtá. Mluví se naopak o čase příchodu Antikrista, který nastane také v době čtvrté říše, ovšem už podle jiného počítání. Je řeč o čtyřech královstvích, která postupně povstanou z řeckého národa.

Čili zřejmě povstanou čtyři říše – pravděpodobně v různých dějinných etapách po sobě – které v sobě budou mít něco z řecké kultury. Zdá se pravděpodobné, že první z těch čtyřech, které nesou znaky a ducha řecké kultury, byla právě římská říše. Tedy ta říše, která je v 2. a 7. kap. čtvrtou; je zároveň v 8. kap. první z další čtyřky.

Tady samozřejmě bychom se mohli dohadovat, co je tou třetí či čtvrtou říší, jaký význam má např. to, že EU používá některé řecké symboly apod. Ale cílem této úvahy není odhalit, jak se věci mají, nýbrž prostě ukázat, jak asi logika biblických proroctví funguje.

Biblická proroctví totiž častokrát neznamenají jenom jednu historickou událost, ale několik budoucích událostí v různých etapách dějin, které jsou však navzájem duchovně propojeny, a proto se o nich mluví pomocí jednoho obrazu.

Takto i ten roh, který se povyšoval proti svatým a měl velké řeči (Dan 7,11 a 25 aj.) znamená zároveň Antiocha IV. Epifana, ale i další; možná císaře Nera a jiné, a zároveň znamená i toho posledního člověka nepravosti, který přijde na konci časů (2Sol 2,3). Avšak ti předešlí „malí“ antikristové nejsou jenom nějakým částečným či neúplným naplněním biblického proroctví, naopak, oni jsou součástí toho proroctví, protože na jejich příkladě Církev lépe pochopila, jak to proroctví má číst a co si pod ním může představit.

Podobně je to i s proroctvími Pána Ježíše o zničení Jeruzaléma a konci světa (Mt 24). Nějak se naplnila r. 70 a nějak se mají ještě naplnit na konci světa. Ale i to, co se stalo r. 70 po Kr. se v mnohém podobalo pádu Jeruzaléma za krále Nabúkadnezara r. 587 př. Kr. a bylo to také předpovězeno už Mojžíšem v Deuteronomiu.

Bellarmin – O některých kapitolách Daniela (kontroverze O slovu Božím, kniha 1. kap. 9.)

Židé, jak svědčí blažený Jeroným v předmluvě na Daniela, nepřijímají Hymnus třech mládenců, který se nachází v 3. kap. Daniela; ani historii o Zuzaně, která se nachází v 13. kap.; ani historii o drakovi, kterého Daniel usmrtil, která se nachází v kap. 14. Ze stejného důvodu (také) Porfyrius v 12. knize, z oněch patnácti, které napsal proti křesťanům, jak svědčí tentýž Jeroným v předmluvě ke Komentáři na Daniela; ale i dnešní heretici, jako Chemnitz v Rozboru tridentského koncilu, k 4. zasedání; a především Anabaptisté setrvávají v tomtéž bludu.

A nejen heretici, pohané a židé, ale také z křesťanů katolíků, kdysi Julius Afrikánus, odmítal historii o Zuzaně jako nepravou a novou, jak svědčí Eusébius v 4. knize své Historie, kap. 23. Z novějších stejně smýšlejí i Jan Driedo v 1. knize O Písmech a dogmatech Církve, poslední kap.; a z rádoby-křesťanů Erazmus ve svých školách nad předmluvou blaženého Jeronýma na Daniela.

Nicméně však je jisté, že všechny tyto části Daniela jsou skutečně kanonické, což se potvrzuje nejprve Tridentským koncilem; a zvykem Církve, a tento argument by měl pro Drieda a ostatní katolíky mít velikou sílu. Koncil na 4. zasedání nařizuje, aby se přijímaly posvátné knihy se všemi svými částmi, tak jak je v Katolické církvi zvykem je číst. A hymnus Třech mládenců se čte jednak na mši v sobotu suchých (tj. kántrových) dnů, jednak na všechny sváteční dny v prosbách při Matutinu. Historie o Zuzaně se čte celá ve mši v sobotu před 4. neděli Velkého postu; a historie o zabití draka se čte na mši v úterý po 5. neděli postní. A nejen v dnešní době, ale také před 1200 lety se v Církvi četly všechny tyto části proroka Daniela, jak svědčí Rufínus v 2. knize proti Jeronýmovi.

Zadruhé se to potvrzuje svědectvími starých (spisovatelů): Sv. Ignác Antiochijský v listu Magnezijským cituje historii Zuzany z 13. kap. Daniela; totéž cituje Tertulián v knize O koruně vojáka. Sv. Cyprián v Řeči na Modlitbu Páně, uvádí hymnus Třech mládenců a říká, že je tento hymnus obsažen v Písmu svatém. Rovněž v Řeči o odpadlících říká: „Jak mluví Písmo svaté atd.” a cituje tytéž mládence (zpívající) v ohni. V 1. knize osmého listu uvádí historii Zuzany; v 4. knize šestého listu historii o drakovi; a totéž i v 3. knize prvního listu a v čtvrtém listu. Rovněž v Řeči na modlitbu Páně a v řeči O almužně cituje historii o obědě přineseném Danielovi Habakukem.[1] Sv. Basil v knize O Duchu Svatém, kap. 30.; Epifanius ve spisu Ankorátus; a sv. Jan Zlatoústý v 4. kázání k lidu citují hymnus nebo historii třech mládenců; a v řeči O třech mládencích, i v řeči O Zuzaně, které se nacházejí na konci prvního svazku, vysvětluje tyto historie a nazývá je posvátnými. (Také) Theodoret z Kýru v komentáři Na Daniela, vykládá i hymnus Třech mládenců spolu s ostatními částmi proroka Daniela. Sv. Ambrož, v 3. knize O Duchu Svatém, kap. 7. vysvětlujíc historii o Zuzaně, otevřeně učí, že je to Písmo svaté, tak jako jsou jím ostatní části proroka Daniela.

Sv. Augustin v knize O přirozenosti dobra, kap. 16. potvrzuje proti Manichejcům, že tělesné věci jsou dobré, z hymnu Třech mládenců, kde světlo i temnoty atd. chválí Boha. A v listu 122 k Viktoriánovi cituje řeč Azariáše, kterou pronesl v ohnivé peci. Také v 36. traktátu Na Jana uvádí historii Zuzany. Origenes usilovně hájí tyto části Daniela, a především o historii Zuzany tvrdí, že je součástí kánonu Písma, jednak v 1. homilii na Levitikus, jednak v listu Juliovi Afrikánovi. Sv. Atanáš v Synopsi, když přichází k Danielovi a krátce vykládá obsah celé knihy, výslovně vzpomíná Zuzanu, hymnus Třech mládenců a zabitého draka a otevřeně říká, že toto všechno náleží do korpusu Písma svatého.

Ostatně je věrohodné, že staré koncily, jako laodicejský a 3. kartáginský, a staří otcové, kteří užívali řecké vydání, když zanesli Daniela do počtu posvátných knih, mluvili o té knize Daniela, která se nacházela v řeckých obecně užívaných kodexech. Avšak v řeckých obecně užívaných kodexech se všechny tyto části nepochybně nacházely, jak zřejmě vyplývá z Atanášovy Synopse a Theodoretova Komentáře,[2] ale také z Jeronýmovy Předmluvy na Daniela, kde svědčí, že Kristova Církev čte Daniela z vydání Theodotionova,[3] a v tomto vydání se toto vše nacházelo.

Avšak protivníci namítají nejprve mínění sv. Jeronýma, který jednak v předmluvě Daniela, kterého přeložil do latiny, a jednak i v předmluvě Komentáře na Daniela dosti naznačuje, že tyto kapitoly nejsou valné autority. Odpovídá sám Jeroným v 2. Apologii proti Rufínovi blízko konce, že v těchto předmluvách nevyložil to, co sám míní, ale oznámil to, co říkají Židé.

Avšak Jeroným také zde nazývá historii Zuzany i tu o drakovi „pohádkou“ (lat. fábula). Odpovídám, že když on říká „pohádky“, chce říci historie, které Židé nazývají pohádkami. A dodávám také to, že staří někdy slovem pohádka (fábula) označují nikoli věci smyšlené, ale i skutečné. Jako evangelista Lukáš v závěru: „A stalo se, když vyprávěli (lat. fabulabantur) a ptali se mezi sebou.“ (Lk 24,15); a Minutius Felix v Dialogu adresovaném Octaviovi nazývá pohádkou jakési pravdivé vyprávění o nevím, jaké mořeplavbě. Také Klement Alexandrijský u Eusébia v 3. knize Historie, kap. 23, když se chystá vyprávět zcela pravdivou historii sv. Jana, říká: „Slyš pohádku nepohádku atd.“, jako by řekl: „slyš vyprávění, ne však smyšlené a nepravdivé, nýbrž jisté a pravdivé.“

Zadruhé namítají, že v historii o Zuzaně se Daniel uvádí jako chlapec, když je řečeno: „Vzbudil Hospodin Ducha svatého v mladém chlapci.“ (Dan 13,45). A to (prý) nemůže být pravda, protože výše v 6. kap. se říká, že Daniel byl jedním z prvních satrapů království Daria Médského, a v tom čase určitě nebyl chlapcem. Jak to že se tedy potom v 13. kap. říká, že je chlapec?

Můžeme říci, že Písmo nevypráví vše popořádku, ale nejprve to, co se stalo později, a proto také v řeckých kodexech, kde se pořádek zachovává, začíná celá kniha od historie se Zuzanou. Naproti tomu – v této 13. kap. se dosti otevřeně udává, že historie se Zuzanou se udála na začátku království Kýra krále perského. Kapitola se totiž uzavírá takto: „A král Astyages byl uložen ke svým otcům a jeho království přijal Peršan Kýros.“ (Dan 13,65). A tak z této kapitoly to vypadá, že Daniel byl v době Kýra chlapec, což je ovšem nepravda. Vždyť Daniel byl odvlečen Nabuchodonozorem spolu s králem Jechoniášem z Jeruzaléma do Babylonu, jak je řečeno v Dan 1. Dále, od té doby až po Kýra uplynulo 70 let, jak je zřejmé z Ezdr 1. Na počátku království Kýra měl tedy Daniel kolem 80 nebo 90 let. Jaký to tedy byl chlapec, když mu bylo 90 let?

Dodej, že ani v době Nabuchodonozora se nezdá, že by Daniel byl chlapcem, ale zdá se, že už předtím zemřel, protože Ezechiel, který prorokoval v době Nabuchodonozora v pátém roce přesídlení – jak říká Ez 1 - vzpomíná Daniela jako dávno zesnulého. Takto totiž mluví v 14. kap.: „Jestliže by v jeho středu byli Noe, Daniel a Job, jako že jsem živ, praví Hospodin Bůh, nezachrání ani syna a dceru.“ (Ez 14,14). Daniel tedy v tom čase (jak se zdá) už měl děti a byl mrtev stejně jako Noe a Job.

(Na tuto pochybnost) odpovídám, že historie se Zuzanou se udála dávno před časem Kýra, když Daniel skutečně byl chlapcem, a z toho důvodu je také u Řeků právem umístěna na začátku knihy. Avšak ani u latiníků není (toto vyprávění) nesprávně odloženo na závěr knihy, abychom (totiž takto) porozuměli, že (tato pasáž) se nenachází u Hebrejů. To, co je však řečeno v závěru 13. kap. po historii se Zuzanou: „A Astyages byl uložen ke svým otcům a jeho království přijal Peršan Kýros.“; to se nevztahuje k historii Zuzany, která byla předtím vyprávěna, ale je to začátkem druhé historie, která se udála za Kýra. Proto v řeckých kodexech je historie se Zuzanou v 1. kapitole celé knihy, avšak ona slova: „A král Astyges byl uložen ke svým otcům“, se kladou na začátku poslední kapitoly, kde se vypráví historie o zničeném Bélovi a o usmrcení draka.

K tomu ohledně Ezechiela však odpovídá sv. Jeroným v 1. knize proti Joviniánovi takto: Ezechiel zmiňuje Daniela právě proto, že byl lidu (v Babylonu) znám kvůli vysvobození Zuzany a výkladu snů. Anebo také, jak říká tentýž Jeroným ke 14. kap. Ezechiela, protože tak jako Noe viděl štěstí světa před potopou, potom neštěstí v době potopy, a znovu štěstí po potopě; a Job viděl své štěstí před zkouškou, potom svou bídu během zkoušky, a znovu štěstí po vyzkoušení; tak také Daniel viděl, jak byl šťastným v královském paláci Židů před zajetím, potom jak byl zajat a bídný, a nakonec znovu šťastný, když byl Dáriem ustanoven mezi nejvyšší knížata. A není nutné, aby Daniel tehdy měl syny a dcery, protože Ezechiel to říká hypoteticky, jako by řekl: i kdyby zde byli tito tři a měli by zde syny a dcery, nemohli by je vysvobodit od hrozícího neštěstí.

Namítají pak za třetí, že to, co se říká v 14. kap. o Danielovi hozeném do lví jámy odporuje tomu, co je řečeno v 6. kap. Totiž v 6. kap. se říká, že byl ve lví jámě jenom jednu noc, ale v 16. kap. (tam byl) šest dní.

Odpovídám, že Daniel byl do lví jámy hozen dvakrát: jednou Dáriem Médským, protože proti nařízení krále vzýval Boha, a tehdy byl (ve lví jámě) pouze jednu noc, což se vypráví v 6. kap. Znovu pak tam byl hozen Kýrem kvůli usmrcenému drakovi, a tehdy tam byl šest dní, jak se říká v 16. kap. Dodej (pak), že není nepravděpodobné, že ten Daniel, který vysvobodil Zuzanu, zničil Béla, usmrtil draka a byl šest dní ve lví jámě, není tentýž jako onen, o němž se pojednává v předcházejících kapitolách. Takto totiž někdy mnozí smýšleli, jak svědčí Jeroným v Předmluvě na Daniela. A v Septuagintě se otevřeně nachází, že tento druhý byl z pokolení Levi, jak tamtéž Jeroným poznamenává, zatím co je jisté, že onen první byl z pokolení Juda. A jestliže se to snad má takto, pak dva předcházející argumenty neobsahují žádnou obtíž.

Namítají (pak) za čtvrté, že historie Zuzany se zdá zcela smyšlená jakýmsi Řekem. Protože kde my máme: „Řekni, pod jakým stromem jsi je viděl spolu rozmlouvat, a on řekl: ‚pod lentiškem‘. Daniel však řekl: pěkně jsi zalhal proti vlastní hlavě, hle anděl Boží tě rozštěpí vejpůl.“ (Dan 13,54); v řečtině se nachází jakási velice elegantní aluse od stromu lentišku na úkon rozštípnutí. Totiž tento strom se v řečtině nazývá σχῖνος (schínos) a štěpit je σχίζειν (schizein). Když potom druhý (ze starších) řekl, že je viděl pod dubem, činí Daniel alusi od dubu na úkon sekání, protože πρῖνος (prínos) je strom, πρίζειν (prizein) je sekat. Jako kdyby někdo řekl: „kde jsi je viděl?“ - „pod tamaryškem“ - „a tam tě také zabijí“[4] Avšak v hebrejštině se nemůže žádná taková aluse utvořit, protože strom, který Řekové nazývají „prínos“, my lentišek, Hebrejové označují jako „éleh“ - terebint. Avšak sekat, štípit, rozdělovat vyjadřují: gaal, gazar, farak, chatach, baka, kara (??).

Odpovídá na to Origenes v listu Juliovi Afrikánovi, že Daniel neřekl lentišek ani pistácii, ale něco jiného nám neznámého, čemu podle osobitostí hebrejštiny či chaldejštiny, kterou sám užíval, odpovídá nějaké slovo vyjadřující sekání. Hebrejština totiž má mnohá slova, která znamenají štěpit či sekat, a tedy řecký překladatel, podle Origena, nepřeložil (místo) doslovně, ale podle smyslu, a aby zachoval slovní hříčku, použil jiné podobné stromy, jimž v řečtině odpovídá aluse na slovo rozseknutí.

Celý dokument: