PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Věrohodnost Janova evangelia

Janovo evangelium obsahuje nejjasnější svědectví o Ježíšově božství. Proto byla jeho autenticita nejvíc napadána. Janovo evangelium napsal sám apoštol Jan. Jak to lze dokázat?

Znal ho už sv. Ignác Antiochijský umučený v Římě asi r. 114. V Egyptě nalezený Rylandův papyrus (P52) s částí Janova evangelia je datován do r. 117. Text evangelia už tedy musel existovat kolem r. 110. V samotném textu jsou důkazy, že bylo evangelium napsáno v Palestině, člověkem dobře obeznámeným s tamějšími reáliemi a společenskými poměry (2,6; 2,12; 4,11; 5,1; 7,49; 18,11; 19,17; 19,40), a to krátce po popisovaných událostech.

Z analýzy profesora Blomberga:

Archeologie potvrzuje užití kamenných nádob na vodu v novozákonní době (2:6)

Archeologie potvrzuje správné umístění Jákobovy studně (4:6)

Flavius Josephus ve svých Židovských válkách potvrzuje, že v Ježíšových dobách panovalo mezi Židy a Samaritány výrazné nepřátelství (4:9)

„Sestoupit, sejít" správně popisuje topografii západní Galileje (z Káně do Kafarnaum cesta významně klesá) (4:46, 49, 51)

„Stoupat" správně popisuje průběh cesty do Jeruzaléma (5:1)

Archeologie potvrzuje správné umístění a popis pěti sloupořadí u rybníku Bethesda. (5:2) (Výkopové práce mezi roky 1914 a 1938 tento rybník odkryly, přičemž bylo shledáno, že je identický s Janovým popisem. Jelikož daná struktura neexistovala po roce 70 po Kristu, kdy byla zničena Římany, je nepravděpodobné, že by ji kdokoliv jiný než očitý svědek byl schopen popsat v takovém živém detailu. Jan navíc o tomto místě píše, že je „v Jeruzalémě", z čehož vyplývá, že psal před rokem 70 n.l.)

Nenadálé a prudké bouře jsou na Galilejském moři běžné. (6:18)

Odmítnutí Ježíše ze strany mnoha jeho následovníků by bylo sotva zapsáno, pakliže by se opravdu v přítomnosti pravdomluvného očitého svědka nestalo. (6:66)

Obvinění Ježíše z posedlosti by bylo sotva zaznamenáno nějakým pozdějším redaktorem.

Použití výrazu „Samařan“ k pošpinění Ježíše odpovídá nepřátelství mezi Židy a Samařany. (8:48)

Záměr židovských věřících kamenovat Ježíše by byl nepravděpodobnou pozdní smyšlenkou. (8:31, 8:59)

Archeologie potvrzuje existenci a polohu rybníku Siloe. (9:7)

Vyloučení ze synagogy ze strany farizeů vyvolávalo u Židů oprávněné obavy - všimněte si, že uzdravený muž vyzná svoji víru v Ježíše až poté, co byl ze synagogy vyloučen (9:13-39), tedy ve chvíli, kdy již nemá co ztratit. Situace působí autenticky.

Během zimního svátku se Ježíš procházel v Šalamounově sloupoví, které bylo jedinou částí chrámu chráněnou před chladným zimním východním větrem. (10:22-23) Toto místo je několikrát zmíněno u Flavia.

Vzdálenost patnácti stádií (kolem tří kilometrů) je přesně vzdálenost mezi Betanií a Jerusalémem. (11:18)

S vědomím pozdější animosity mezi Židy a křesťany je kladný popis Židů utěšujících Martu a Marii nepravděpodobným výmyslem. (11:19)

Užití pláten v případě Lazarova pohřbu odpovídá židovským pohřebním zvykům prvního století. Je nepravděpodobné, že by pozdější editor tento teologicky irelevantní detail zahrnul. (11:44)

Přesný popis složení Sanhedrinu (11:47). V Ježíšových časech sestával z velekněží (většinou saduceů) a farizeů.

Kaifáš byl toho roku opravdu velekněz. Informaci potvrzuje Flavius Josephus, od kterého se dozvídáme, že úřad zastával mezi roky 18 až 37 n.l.

Neznámá maličká vesnička Efraim (11:54) blízko Jeruzaléma je zmíněna Flaviem.

Ceremoniální očista byla v rámci příprav na židovské velikonoce běžná. (11:55)

Pomazání nohou olejem bylo v židovské kultuře ve směru k zvláště významným hostům praktikováno (12:3). Scéna, ve které Marie otírá Ježíšovy nohy svými vlasy, je jako pozdější smyšlenka dosti nepravděpodobná.

Mávání palmovými ratolestmi bylo běžným židovským obyčejem při oslavách vojenských vítězství či vítání vládců. (12:3)

Umývání nohou bylo v Palestině prvního století nezbytné kvůli prachu a otevřené obuvi. Ježíš, který se ujímá úkonu a kterým nebyli povinováni ani židovští otroci, je nepravděpodobným výplodem představivosti případného pozdějšího editora. (13:4). Petrovo naléhání, aby mu tedy byla umyta i hlava a ruce je v souladu s jeho impulsivní osobností (je těžké si představit, proč by si tento detail vůbec někdo vymýšlel)

Petr žádá Jana, aby Ježíši položil otázku (13:24). Nedává smysl vkládat tento detail, pakliže se jedná o fikci – Petr se mohl Ježíše zeptat sám.

Ježíšovo prohlášení, že „Otec je větší než já“ je nepravděpodobným výmyslem (14:28) jestliže, jak tvrdí kritici, se Jan snaží utvářet Ježíšovo božství.

Užití vinné révy jako metafory dává dobrý smysl v Jeruzalémě (15:1), kde byly vinice v blízkosti chrámu. Podle Josephuse na sobě měly navíc chrámové brány zobrazení vinné révy.

Užití metafory porodu (16:21) je zcela židovské – bylo nalezeno i ve svitcích od Mrtvého moře.

Standardní židovský postoj při modlitbě byl s očima pozdvihnutýma „k nebi“ (17:1)

Jméno veleknězova sluhy (Malchus), kterému bylo useknuto ucho je nepravděpodobným výmyslem. (18:10)

Správná identifikace Kaifášova tchána Annáše, který byl veleknězem mezi roky 6-15 po Kristu (18:13). To, že byl Ježíš před Annáše předveden, je z důvodu rodinných vztahů a přetrvávajícího vlivu bývalého velekněze věrohodné.

Janovo tvrzení, že byl veleknězi znám (18:15) se zdá být historické. Vymyslet si takovou věc by jednak nedávalo žádný smysl a navíc by Jana vystavilo diskreditaci ze strany židovských autorit.

Povrch podobný „kamenné dlažbě" (19:13) byl odkryt blízko pevnosti Antonia.

Odsouzenci k ukřižování opravdu nesli příčné trámy křížů na popraviště. (19:17)

Josephus potvrzuje, že křižování byla popravčí technika užívaná Římany (Židovské války 1.97, 2.305, 7.203). Hřebem probodená hlezenní kost byla navíc v Jeruzalémě v roce 1968 nalezena.

Poté, co kopí proniklo Ježíšovým bokem, vyšla dle Jana krev a voda. (19:34) Dnes víme, že oběti ukřižování by v takovém případě mohla z těla vytéci perikardiální a pleurální tekutina. Ta vypadá jako průzračná kapalina podobná vodě a za ní velké množství krve. Jan by sotva mohl o něčem takovém referovat, kdyby nebyl očitým svědkem.

Josephus Flavius (Starožitnosti 17.199) potvrzuje, že koření (19:39) bylo využíváno ke královským pohřbům. Tento detail ukazuje, že Nikodém neočekával Ježíšovo vzkříšení a demonstruje, že Jan později nevsunul článek pozdější křesťanské víry do textu.

Postavy Marie z Magdaly (20:1) by nebylo použito k prvnímu setkání člověka se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Žádná žena by dobově nehrála takto prominentní roli ve vymyšleném příběhu.

153 chycených ryb je teologicky irelevantní detail (21:11)

Strach učedníků zeptat se Ježíše kým je (21:12), potvrzuje autentičnost situace a demonstruje lidský úžas nad vzkříšeným Kristem i nad určitou zvláštní kvalitou vzkříšeného těla.

Závěr

Dalo by se pokračovat: Ze zachovaných historických dokumentů lze dokázat, že je nemožné, aby zpráva o Kristově zmrtvýchvstání byla nepravdivá. (psychologie, historie, lze udělat vyšetřování celé kauzy...). Všichni očití svědkové za své přesvědčení podstoupili největší útrapy a položili život. Rychlé rozšíření křesťanství. Tertulián z Kartága (160-220) píše, že už r. 35 byl císař Tiberius nakloněn přijmout křesťanství... Je historicky dokázáno, že Kristus vstal z mrtvých. Ježíšovo zmrtvýchvstání je nejplnějším důkazem jeho Božství a pravdivosti jeho učení a celé křesťanské víry. V tom lze mít naprostou jistotu. Nezbývá tedy než se přesvědčit, která z verzí křesťanství je správná.