Svatá rodina - obraz Boží
(Svátek svaté rodiny A: Sir 3,3-17; Ž 128; Kol 3,12-21; Mt 2,13-23)
Ježíš, Maria, Josef. Ta tři jména jsou věřícími vzývána ve chvíli nebezpečí, úzkosti, a když se blíží okamžik smrti. Svatá rodina je dána jako vzor rodinného života. Dnešní svátek svaté rodiny je plodem koncilní liturgické reformy. Na svátku samotném ale není nic špatného. Nebezpečím by mohlo být, kdybychom příliš zdůrazňovali přirozenou stránku rodiny, tak že by to zastiňovalo její nadpřirozený smysl a cíl.
Manželství a rodina je obrazem Božím, obrazem tajemného společenství osob Nejsvětější Trojice i obrazem spojení duše s Bohem, k němuž je člověk stvořen a určen jako k svému cíli. V první kapitole Písma sv. čteme: „I řekl Bůh, učiňme člověka k obrazu našemu.“ A dále je řečeno: „Stvořil člověka, stvořil je jako muže a ženu.“ Hned na začátku svého zjevení nám tedy Bůh tajemně naznačuje, že v Něm - jediném a nerozdílném Bohu - jsou vnitřní vztahy osob. A zároveň Boží slovo ukazuje, že obrazem tohoto Božího společenství, do něhož je člověk povolán vstoupit, je Bohem stvořená instituce manželství a rodiny, otcovství a mateřství a vztah syna či dcery k otci a matce. Všechny tyto vztahy jsou obrazem Nejsvětější Trojice a vztahu člověka k ní. Obrazem, který nám má sloužit jako prostředek právě k našemu spojení s Bohem, ke vstoupení do toho společenství s Trojjediným, ke kterému jsme byli stvořeni. Proto také vztah mezi rodiči a dětmi upravuje 4. Boží přikázání, tedy to, které následuje hned po prvních třech upravujících přímo náš vztah k Bohu (víra v jediného Boha, úcta k jeho jménu a svěcení svátečního dne).
Kdyby se lidé nerodili jako děti svého otce a své matky, kdyby plozením nepřijímali přirozenost rodičů, kdyby tady nebyla ta pověstná podobnost syna otci a dcery matce, a kdybychom neznali jak čistá a tvárná je duše malého dítěte a jak intenzivně nasává vše, co od svých rodičů slyší a vidí, jak bychom potom mohli přijmout tajemství Nejsvětější Trojice? Jakým jazykem by k nám Bůh mluvil o vztahu mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, kdybychom nevěděli, co je to otcovství, co synovství a co je to láska mezi rodnými? Kdo nezažil v rodině jako dítě lásku svého otce, ten jen velmi těžko vstoupí do synovského vztahu k Otci Nebeskému. Komu se nedostalo lásky jeho rodné matky, ten je duševním mrzáčkem a není schopen milovat ani lidi ani Boha ani sám sebe, pokud Bůh mimořádným způsobem do jeho duše nevlije poznání své lásky. A tak bychom mohli pokračovat. Rodičovstvím se lidé učí obětavosti atd.
Toto vše je ale spíš přirozená stránka věci. Naše přirozenost je jako takovým nosičem, na který má být zapsána informace mající nadpřirozený charakter. Člověk se svými lidskými vztahy v rodině a jinde je jako tím kusem skály, na který Bůh Mojžíšovi vyryl svá slova, slova svého zákona zjevující Boží charakter, zprávu o tom, jaký Bůh je, a jak má žít člověk toužící po společenství s ním. Lidská přirozenost je tedy jakoby nějakým diskem, na který má být zapsána zpráva o přirozenosti Božské. Nebo jak říká apoštol: „Vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.“ (2Kor 3,3). Pokud si nepřečteme tuto nadpřirozenou Boží zprávu či informaci vepsanou do lidské přirozenosti, pak ani samotnou tuto lidskou přirozenost nemůžeme správně pochopit a nebudeme vnímat, kdo vlastně jsme. Člověk je totiž stvořen pro nadpřirozený cíl, pro společenství lásky s Bohem. A pokud nevidíme cíl, ke kterému je nějaká věc určena, pak vlastně ani nechápeme, co ta věc je. Proto jen ten, kdo uvěřil v Pána Ježíše a chová v duši naději na věčný život v nebi s Ním, jen ten skutečně správně chápe, kým je.
Co konkrétně to znamená ve vztahu k rodině? Láska manželů je či může být na třech rovinách: Rovina tělesná, duševní čili citová a rovina duchovní čili volní. Tělesná rovina, to není jenom intimní život, ale patří sem i vzájemná služba ve všech tělesných potřebách obou, tedy jídlo, oděv, bydlení, peníze a další potřeby. Duševní citová rovina z toho přirozeně vyplývá, pokud ovšem je s těmi fyzickými věcmi správně nakládáno. Každým obdarováním vzniká určitý vzájemný citový vztah. Ale jenom láska v rovině duchovní je skutečnou láskou. Protože milovat znamená, chtít dobo toho druhého, a skutečné dobro člověka je jedině v oblasti duchovní. Žádná materiální věc ani dobrý pocit, nemůže člověka učinit skutečně šťastným, pokud to není nasměrováno ke konečnému cíli člověka, k společenství s Bohem. A když jsme řekli, že jenom člověk věřící v Krista, vidí skutečný cíl lidského života, který spočívá ve věčné spáse, pak taky platí, že jenom věřící křesťan je schopen opravdově milovat druhého člověka.
A proto také neslavíme svátek rodiny, nýbrž slavíme svátek svaté rodiny, a to je veliký rozdíl. My neoslavujeme rodinu jako přirozenou skutečnost, i když i to je něco velkého a krásného. Oslavujeme svatou rodinu, to společenství, ve kterém zde na zemi žil Boží Syn se svou Matkou a se svým pěstounem, sv. Josefem, který tělesně nebyl Ježíšovým otcem, ale před zákonem, v právním smyslu, podle lidského zákona, jím byl, protože on, jak jsme četli v dnešním evangeliu, přijal Marii za svou manželku, a tím také vlastně adoptoval jejího syna za svého.
Sv. Josef s Pannou Marií spolu ovšem jako manželé nikdy nežili, ani před narozením Pána Ježíše ani niky potom. Ti kdo se odvažují zpochybňovat ustavičné Mariino panenství, uráží tím samotného Pána Ježíše a útočí na jeho Božství. Vždyť když Josef s Marií poznali tajemství Ježíšova Božství, když poznali, že On je očekávaným Spasitelem světa a zároveň vlastním Synem Nebeského Boha Otce, a když si uvědomili, jaké nesmírné výsady se dostalo Panně Marii i tomu, kdo byl uznán za hodného být ochráncem a živitelem Matky samotného Boha; a když také Josef viděl, jakým zázračným způsobem se Ježíš v Betlémské jeskyni narodil, že přitom své Matce nezpůsobil žádnou bolest; když viděl pastýře nadšeně zvěstující andělské poselství o narození Spasitele; viděl hvězdu svítící nad jejich chudou jeskyní; viděl mágy a jejich královské dary a vyslechl si jejich svědectví, že přišli uctít narozeného krále Izraele zaslíbeného už před věky; když Josef viděl, jak tito králové padají na zem a klaní se pře jeho manželkou držící v náručí Syna; když se pak dozvěděl, že kvůli Ježíšovi dal Herodes povraždit všechny Betlémské děti a viděl, jak zázračně Boží anděl Mariina Syna zachránil; když slyšel slova Simeonova a prorokyně Anny a jistě viděl i mnohá jiná znamení a zázraky, které jeho adoptivní syn konal; jak by potom všem mohl vůbec pomyslet na to, že by se dotkl té, z níž se panensky narodil Bůh?! Kdo si takto přízemně představují život svaté rodiny, ti vůbec nechápou tajemství Kristovo a moc Boží!
A jak také čteme v evangeliu, když bylo Ježíšovi dvanáct let a jeho rodiče ho po třídenním hledání našli v chrámu, Panna Maria řekla svému synu: „Já a tvůj otec jsme tě hledali.“ Tehdy Ježíš své Matce jemně naznačil, že dobře ví, že jeho Otcem je sám Bůh: „Copak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce.“
Josef byl tedy nazýván otcem toho, kdo měl Otce v nebi, protože se na něm naplnila slova, která Písmo řeklo o jiném Josefovi: „Učinil ho pánem svého domu a veškerého svého jmění.“ Proto také sv. Josefa ctíme jako patrona katolické církve, ale i jako patrona rodin. Rovněž je sv. Josef ctěn jako patron šťastné smrti, on sám umíral v náručí Božího Syna a hned po své smrti radostně zvěstoval starozákonním spravedlivým v lůně Abrahamově, že již za kratinký čas budou přijati do náruče Nebeského Otce.
Ježíši, Maria, Josefe, buďte při mě, v hodinu mé smrti.
