PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Betlémská kaple byla zřízena zakládací listinou vydanou 24. května 1391. Zakladateli byli Kříž Kramář a Jan z Milheimu. Kříž Kramář daroval svůj pozemek pro kapli, byl tedy pak jejím sousedem. Od r. 1394 byl Kříž Kramář druhým purkmistrem Starého Města Pražského. Jan neboli Hanuš z Milheimu, jinak z Pardubic, byl rytíř a dvořan Václava IV., jeho manželka Anna byla vlastní sestrou pana Viléma Zajíce z Hasenburka na Libochovicích. Zemřel mezi r. 1404 – 1408. Nadání Betléma bylo ze vsi Červený Újezdec u Unhoště 9 kop bez 10 grošů, potom přeneseno na zboží v Přerově. Milheim zřejmě vymohl schválení kaple od arcibiskupa. Její založení bylo zcela v duchu Milíčově. Šlo o zvláštní ústav, v němž měl být český kazatel s povinností zde sídlit a několik studentů přebývajících zde s ním. Duchovní působící při Betlémské kapli nesměli přijímat další úřady spojené s příjmy; byl jim vyměřen jen skromný plat a výslovně zakázáno, aby byl v budoucnu zvyšován. Měli zakázáno „číst jinde mše za zisk“ a nesměli si nechávat dary věnované na kapli. V případě uprázdnění místa betlémského kazatele měli staroměstští konšelé i univerzitní mistři národa českého navrhovat po třech kandidátech a Jan z Milheimu a jeho dědicové z nich vybírat jednoho. Zakládací listina schválená arcibiskupem prohlašuje: „Je ustanoveno svatými otci, aby slovo Boží nebylo spoutáno, ale aby bylo svobodně hlásáno“. Také zmiňuje, že čeští kazatelé byli nuceni pobíhat po domech a skrýších. Už samotné zasvěcení „Betlém“ připomínalo Milíčův Jeruzalém.

Prvním kazatelem v Betlémě se stal Jan Protiva z Nové Vsi. Ten se pak r. 1396 stal farářem v Bystřici za Benešovem. V Betlémě po něm nastoupil Štěpán z Kolína. O něm Hus později řekl: „ Štěpán byl mužem pověstným svým vlasteneckým smýšlením i horlivostí proti zkaženosti duchovních.“ (S ním zde jako druhý kazatel působil Jan Štěkna, kterého Hus nazval mužem výtečným a „zvučnou troubou“.) R. 1402 vystřídal Štěpána z Kolína v Betlémě Jan Hus. (Tomek, s. 387-428).

V tom čase se také v Praze rozmohly soukromé domy, v nichž žily panny a vdovy, většinou šlechtického původu na způsob řeholního života. Nevstupovaly do klášterů, ale oddávaly se službě Bohu tímto způsobem. Tomek jmenuje více jak deset takových společenství. Několik z nich se nacházelo v blízkosti Betlémské kaple.