PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Když někdo někomu zachrání život, cení se to. Když však zachráníme věčný život třeba i jen jednomu člověku, budeme mít z toho slávu po celou věčnost.

Věřící se Vás ptají: Kdybyste byl papežem, skončil byste jen u alibistických citací Katechismu? Jste ochoten odsoudit hereze a ducha II. Vaticana, a tím započít pravdivou reformu církve?

Musím přijmout tu realitu, že v důsledku svých hříchů jsem už mrtev. Už pro mne není žádná naděje. Už neexistuje možnost, že bych se někdy dopracoval ke spravedlnosti. 

Když člověk jde cestou Božích přikázání a následování Ježíše, může se stát, že se mu to po určitém čase začne zdát jednotvárné. Přichází myšlenky: „To už znám, není to nic nového. Písmo svaté také znám. Už jsem ho četl 100krát…“

Člověk v tomto „zákonném“, zákonickém smýšlení zůstává až do té chvíle, dokud nedospěje k cíli a naplnění zákona, jímž je Kristus a jeho vykupitelská oběť na kříži přinesená za hříchy všech lidí pro jejich ospravedlnění – pro ospravedlnění darované Bohem z milosti Krista Ježíše. 

Na Svobodném rádiu o zneužívání dětí církví.

Skutečně přichází antikristovská doba, kdy moc negativního slova systematicky podávaného skrze masmédia jako pravda, rozvrací celé říše.

Křesťané nejmilejší, slavíme dnes den plný kvílení a pláče, totiž den, ve kterém Pán Ježíš Kristus chtěl na oltáři kříže trpět nevinnou a nejhanebnější smrt, aby nás od věčné smrti, jíž jsme pro naše hříchy byli poddáni, vyplatil a vykoupil.

Sledujte pořad z archívu Svobodného rádia:

Jak první lidé v ráji tak i andělé byli stvořeni ve stavu milosti posvěcující. Takže nadpřirozený charakter Božího života, který dostáváme skrze spasitelnou víru a křest, neznamená, že by to bylo něco, co k nám nepatří. Právě naopak.

Ať už nás Bůh povolal do jakékoliv služby, prosme Ho, abychom ji konali v pokoře a na užitek duše své i druhých.

Máme si před Bohem přiznat své hříchy – např. jsem svévolník. Často se jedná o drobné svévolnosti. Ale když se pak řeší vážné věci, mnohdy tyto „maličkosti“ jsou rozhodující.